Čtení na neděli: 3. Kapitola předvánoční

Do krajiny přišla tentokrát zima poněkud dřív. S akvarelem se v mraze nic nepořídí, malovat se tedy bude olejovými barvami, což se hlavně nesmí dozvědět učitel malování, případní čtenáři se tedy žádají, aby to nikde nepráskli. Olej není materiál pro začátečníky a neumětely. Spolu s protagonistou příběhu se zároveň ponořme do nejkrásnějších dob dětství, než se ten děj trošku víc rozběhne.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

V botách mi mrzne a jako bych v nich cítil už i vlhko. Možná mám vypěstovanou jakousi fobii ještě z dětství, nepojmenovanou zatím vědecky, že v zimě pořád sleduju, jak mám v botech. Úzkostlivě na svých malířských výpravách dbám a kontroluju, abych měl výstroj v pořádku, jedna mokrá nohavice nebo fusekle dovede celodenní pobyt v zimní divočině důkladně znepříjemnit, zejména když se tu chystám k nehybný práci, při který není odkud brát teplo než z vydatnýho oblečení. Boty mám dneska s jakousi umělou kožešinou, která ale nechce hřát.

Když kráčím po sněhu takto jako dneska, i s tou zimou v botách, vzpomínky na Vánoce, ne ty dnešní, na Vánoce mýho dětství mě napadají často, a jsou skoro bolavý. Vánoce se u nás opakujou každej rok, ale takový jako kdysi už nebývají. Těšení, to bylo skoro celoroční, a jeho intenzita časem v průběhu roku narůstala. Však taky jsem oknem vyhlížel a přivolával už v listopadu příchod sněhu, a sníh skutečně asi měsíc před Vánoci zpravidla i přicházel, a bývalo toho sněhu dost. Každý ráno moje první cesta z postele vedla k oknu, jestli už je, nebo ještě je, sníh. Pak nastal okamžik, kdy na zdi v kuchyni se odněkud zjevil starej německej adventní kalendář, na kterým spoře oděnej anděl klopýtal v závějích sněhu, posetýho stříbrnejma střípkama, úplně bylo cítit, jak ten sníh křupe pod bosou nohou. Kladl jsem si otázku, jak to, že cherubovi nepřijde zima, jen v tý jeho noční košili. Snad pospíchá do tepla někam. Co by se stalo, kdybych pozotvíral všechny okýnka, přišly by Vánoce dřív? Před kalendářem měl jsem ale posvátnou úctu, nikdy bych si netroufnul nahlídnout, jakej bude pamlsek v zítřejším okně. A to byly ty okýnka uvolněný ze svý perforace, jen přivřený, kalendář se užíval pochopitelně každoročně znova a znova. Náš netrh nic takovýho nevyráběl, ten měl důležitější, podstatně základnější starosti. Na krajinu, orámovanou ze stran smrkama zasypanýma sněhem, se snášelo drobný sněžení a stmívání. Krajina v pozadí padala do horskýho údolí s dýmajícíma chalupama. Všude bylo ticho, že by bylo slyšet, jak vločky lehají na zem, snad ještě ten vrzot kročejů. Každý ráno mi bylo dovoleno jedno to okno odhalit a sníst čokoládovej bonbón. Kdykoliv jsem byl v kuchyni, hleděl jsem a obdivoval, jak otevřený okýnka přibývají a kalendář se postupně víc a víc ježí, a jak se svátky takto názorně čím dál víc sunou blíž.

U nás začínaly ty Vánoce ale vždycky už na podzim, kdy zima ještě ani nebyla v dohledu. Pomalu přicházely, pomalu se pak zas, až na samým konci zimy, vytrácely pryč. Svátky a veškerý přípravy na ně se tu pojímaly totiž velkoryse, přes obecnou nuzotu doby, k radosti nás dětí. Byli jsme jakoby živým dokladem, že Vánoce byly zavedený pro chudý lidi, aby měli aspoň jednou v roce pocit hojnosti. Zhruba měsíc před těma Vánoci dočkal jsem se už pečení, a nebylo to ledajaký pečení, nešetřilo se na něm jako na všem, druhů cukroví se peklo nepočítaně. Do přihlížení a mlsání jsem se tu zapojoval velice rád. Zásoby toho cukroví se do Vánoc poznatelně ztenčily, ale zhruba s tím bylo snad i tak počítáno. Připravovalo se cukroví i na stromeček, ten ubohej blbej stát nedokázal vyrobit ani dost kolekcí vánočního cukroví pro děcka, ty dostávali jen nějací odboráři či kdo. Při pečení byly pokoj i kuchyň prosycený těžkejma, krásnejma teplejma vůněma.

Vrcholnou předzvěstí Vánoc pak bylo, když do vany dole v prádelně přibyli živí kapři. Bývali obvykle tak zhruba čtyři, tam za nima jsem se mnoho nachodil, do tý tmavý, studený místnosti, která v zimě byla ještě ponuřejší než jindy, tam s kaprama v tý vodě jsem si hrál, pouštěl jim vzduch, povídal si s nima. Hlídal jsem je, aby snad neutekli, nebo jestli neplave někdo z nich už břichem vzhůru. V tý vaně už je nikdy neposedla nějak zvláštní chuť k životu. Bylo mi pak do bréče, když se šlo je zabít, ale i tento akt nás sunul zas o krůček blíž ke Štědrýmu dni. Hrozilo mě, když sebou i po konstatování údajný smrti házeli sem a tam. Jak se oddělí hlava, oškrábe se tělo a rozpůlí, pořád ale reflexy ne a ne vyhasnout. Ta hlava jak se ještě nadechuje, artikuluje a chce něco říct, ale žádnej zvuk už nevydá. Jak každý to zvíře má nafukovací duši. Každej pak dostal šupinu do peněženky, aby se ho držely peníze, to jsou takový ty pověry chudejch lidí.

Pak už ten Štědrej den byl velice blízko a dny jako kdyby se zdály delší a delší, přičemž je známo, že v zimě naopak jsou kratší. Přijeli kluci a všichni, tu měl každej svůj původní domov, svý dětství, kdy ty Vánoce fungujou nejlíp. Zahrada byla dávno už předělaná na zimní, vytáhla se na ni hadicí voda a vyrobilo se mezi stromama kluziště. Nepamatuju, že by snad někdy nebylo dost sněhu, nebo aspoň dost mrazu na tý zahradě a z něj to kluziště. Toto bylo období, kdy nás začali dospělí držet co nejvíc z domu. Pak to přišlo: asi tři dny před Štědrým dnem se pokoj za kuchyní zalígroval a vstup tam byl už zakázanej.

Vánoce se u nás odehrávaly právě v pokoji, teď tedy přišla chvíle se tam taky podívat. Parádní příborník, v něm na výstavě porcelánový servisy, směska nádobí všeho druhu, který se používalo jen svátečně nebo i nikdy, sosérky, skleničky, tácy. Nad tím příborníkem hleděli usměvavě i odpovědně zároveň H. a G. do života ze svý svatební fotografie. Kamna na výrobu tepla s masivní kolenatou rourou stály při dveřích, při komíně, což znamenalo, že u okna, kromě největšího léta, byla zima. Ta svědčila vánočnímu smrku, kterej tu proto právě býval výhodně instalovanej. Na příborníku stály nádherný starožitný hodiny, kulatej, takovej řekl bych císařskej ciferník, a z něho do stran se roztékalo leštěný dřevo: Kienzle. Hrály ale každou celou hodinu, krásně sametově, ovšemže i v noci. Jak tohle mohli lidi vystát! Tyto Kienzle a hodiny v kuchyni málokdy ukazovaly shodnej čas, a nutno říct, že ten moderní čas nebyl nijak správnější než čas historickej. Ty nový hodiny, to byla jen nedůvěryhodná slupička z umělý hmoty, schránka na velkou placatou baterii a jinak dohromady nic, co by tu řídilo čas, taková věc ukazovala hodinu jen tak ledabyle a povšechně. Starý hodiny, to bylo prostě řemeslo. Pouštěly se ale jen ve svátek, když se sešla širší rodina, jedlo se třeba a starý dobrý Kienzle k tomu hrály a dělaly pěknou dekoraci. Když se sešla rodina, jedlo se pořád.

Ostatní mobiliář tolik už za řeč nestojí, skříň, vedle ní v rohu dme se dodnes hromada duchen, polštářů, dek, cích a dalších záležitostí, víceméně spojenejch s ložním prádlem. Malá knihovnička, dva gauče, nad jedním z nich obraz, kterej nás děti silně děsil a kterej teď popisovat nehodlám, protože se k Vánocům tak nehodí, tak je s nima v příkrým rozporu, že by se měl na ty svátky odklízet někam!

K těm svátkům je především třeba uvést, že v majetku rodiny byl, ještě je prastarej dřevěnej betlém, kterej zahrnuje nějakou padesátku vyřezávanejch malovanejch figurek, zhruba dvacet domků a malovaný pozadí, dlouhý asi tři metry, náleží k tomu i konstrukce, čili několik prken a všelijakejch podstavců, pak pár přírodnin. Ostatní se musí pořizovat každej rok znovu, jmenovitě a konkrétně hlavně mech, kterej pokrývá konstrukci poté, co ji předtím obalil zelenej krepák. Tento betlém rozkládá se právě nahoře na příborníku.

V poledne na Štědrej den se u nás provozovala nedobrá tradice, že se k obědu předkládala krupicová kaše, která byla ve velkým kontrastu s večerním menu. Po tomto obědě jsme pak my kluci museli co nejdřív z domu, chytly se tedy sáňky a hurá na kopec za městem. A byl ten svah už plnej takovejch dětí. Jezdili jsme a odpoledne pomalu, pomaličku ubývalo, boty se plnily zimou a vlhkem, prsty už ani nebyly cítit. Taky mokrý nosy a tváře byly prokřehlý a spálený. Nic ale nevadilo, přece jsou už zase Vánoce! Všechno to na svahu jezdilo nahoru a dolů, všechno bylo nabitý očekáváním. Sanice po sněhu skřípaly a slunce se barvilo do červena, les podle svahu se začal přízračně černat. Postupně blednul a zhášel se den a rozsvěcely se dole ve městě světla, daly se za oknama přímo nahmatat ty stromky. Ten padající soumrak byl pak pro nás signálem, že se můžeme vydat k domovu. Lampy házely dolů svoje světlo, sníh pod nima jiskřil, vtrhli jsme domů celí červení a uřícení, ihned nastalo převlíkání do svátečního. Dokončovaly se poslední přípravy, kuchyň byla plná lidí a vůní, až na člověka přicházelo mdlo. Kapři si plavali ještě v sádle na sporáku, ta mastná vůně škvařících se ryb se rozlila do všech místností, chodeb a výdutí v domě. Potom hlasy utichaly, šeptalo se a čekalo na zvonění, jako by všichni do jednoho tomu věřili. Pak se ozval potichu, ale zřetelně zvonek. My děti nečekaly už jsme na nic a do pokoje surově vpadly a dívaly se k oknu, zas ale nic, zas byl on už pryč, zase se to letos, jako i nikdy, nepovedlo. Tolik jsme chtěli přistihnout a vidět toho Ježíška, kterej nosí dárky, zdobí stromeček a staví přece betlém. A kdo jinej by zvonil přece? Byl jsem zklamanej, zas čekat celej rok, to se mi to ale rozhodně už podaří, vidět toho člověka.

Pak už jsme jen stáli v němým úžasu, napravo ohromnej betlém, zarostlej mechem, osvětlenej, s chalupama s rozsvícenejma oknama, nad tím vším vznášel se anděl a hlásal slávu na nebesích. V pozadí po papíře se táhly kulisy s domama bizarních orientálních tvarů, s hradbama, kopcema kolem. Mech byl posetej ovcema s pastýřema, chlív s Josefem, Marií a jezuletem obléhali vyjevení darovníci, nahoře ten samej Josef se svatou rodinou prchá na oslu do Egypta, hospodský opět letos odmítá dát jim noclehu. To velebný ticho, jako by ty dřevěný figury na chvíli ustaly v práci, oněměly, chalupník se sekyrou zastavil svůj pohyb a všichni poslouchali to ticho. To ticho tomu něco dodává, opravdu možná nějaký rozjímání, ať už to slovo znamená cokoliv. Divoká přírodní scéna napravo ztvárňuje skalnatou soutěsku ze stromový kůry a kamenů, kterou se dere říčka z vaty, doplněná lesklým stříbrným staniólem.

V protivným rohu pak, mezi dvěma oknama, tyčil se vánoční strom, často se špičkou ohnutou o strop, aby se z výšky toho stromu nepřišlo ani o píď. Musel být strom vždycky co největší. A na tom stromě celá záplava světel, tentokrát v podobě barevnejch hvězdiček, se skleněným středem a barevnou obručí ze skleněnejch jehliček. Všechno se to dědilo už po generace, i stříbrný řetězy, zlatý ořechy a další ozdoby. Větve pokrýval umělej sníh z vaty. A tam pod stromkem byla záplava dárků v pestrobarevnejch papírech, který se používaly každej rok znova a znova, takže bylo obtížný na balíčku objevit aktuální jméno obdarovanýho. Dárků bylo tolik hodně proto, že se nás tady a v tento den scházelo i dvacet najednou. My děti, pošilhávající po největších balících, nejradši bychom se vrhly na dary, nastalo ale další kolo trýznivýho čekání a rituálů.

Možná se můj nevztah k obřadnictví všeho druhu odvíjí právě od těchto chvil: stojím, čekám, čas se vleče neúnosně, já se těším na něco jinýho než na to, co se právě odehrává a co hlavní věc jen oddaluje.

Před námi se rozkládala slavnostní, dá se říct i opulentní tabule, kde hořely svíce, kde bylo použito náčiní z příborníku, prostírání, barevný ubrousky. Stůl po rozložení zabíral takřka polovinu místnosti. Po příchodu do pokoje se vždycky napřed konala hromadná fotografie. Problém byl vůbec všechny ty lidi na fotku umístit. Nařizoval se k tý fotce smích, což ale podle mě snižuje její historickou hodnotu. Reportážně je přece cennější zachytit jemný odstíny nálad účastníků, od okouzlenejch děcek po uštvaný dospělý osoby. Pak přišly koledy, někdo nějak bez povelu začal a ostatní se přidali, často to příliš neladilo, Nesem vám noviny, Narodil se, atakdál, bylo to takový slavnostní, pochmurný, tolik se to odlišovalo od všedního života! Po zpěvu nás G. obřadně přivítala u stolu a vyjádřila přání, ať se tu napřesrok všichni zase sejdou. Večeře potom se vlekla hrozně, polívka, přinášelo se nepřetržitě a odnášelo, pak všichni zápasili s kostma a salátem, každej musel dojíst, stůl musel se zas složit, jinak v pokoji nebylo k pohnutí. Pak konečně nastala ta chvíle, my děti jsme ještě všechny dary musely doručit adresátům a pak teprve jsme si mohly rozbalovat. Byly dary většinou skromný, ale byly to věci docela hezky cílený k zálibám podarovaný osoby. Pořád během toho rozbalování jsem hodnotu dárků konfrontoval s ostatníma dětma, pořád mi ty moje připadaly jaksi chudší. Byl to velice dlouhej den, na jehož konci se šlo spát do postele s novou hračkou.

Neměly ty naše Vánoce pochopitelně nic společnýho s nějakou vírou. Tak je to v socialismu, kde třeba po nějakým Božím hodu není v kalendáři ani stopy, v pořádku. O náboženství nějakým hovořilo se jen tak velice laicky a lidově, a spíš jenom v okolí těch Vánoc a Velikonoc, který ale tady byly kvůli dětem a slavily se prostě zgruntu.

Ráno první kroky vždycky vedly ke stromu a betlému. To se zas všechno rozsvítilo a na to všechno se donekonečna hledělo. Česat cukroví ze stromu se mohlo až po Třech králích, ale nebylo pracovní síly, která by nepřetržitě na dodržování tohoto pravidla dozírala. Směl se pak brát denně jen jeden kousek na osobu, tedy obcházelo se toto omezení všemožně, nejčastěji prostě drobnýma krádežema. Nejoblíbenější byly cukrový bonbóny balený do srolovanýho lesklýho papíru v celofánu se zaškrcenýma koncema. Tento obal bylo možný nepozorovaně rozbalit, obsah vyjmout a při troše šikovnosti zas zabalit do toho jen vzduch, aby bylo zachováno původní vydmutí. Stejně se koneckonců postupovalo i při legálním odběru, aby stromek pořád působil štědrým a bohatým dojmem. Že si bereme ze stromku kus cukroví nad stanovenou kvótu, to bylo nutný tajit nejen před dospělýma, ale i před sebou navzájem, to ještě přísněji. Nalézat na stromku cukroví dalo s každým dnem víc práce.

Ty Vánoce se sklízely zhruba v půlce února, z čehož je vidno, jak podstatnou část roku zabíraly. My děti jsme bojovaly o každej den, kterej bude stromek stát ještě na svým místě, i když cukroví na něm nebylo už skutečně k nalezení žádný.

Vzpomínám na ty Vánoce často. Proč zas tak dopodrobna? A kdo máte dneska takový Vánoce?

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde
Knihu si lze objednat v knihkupectví Kosmas, nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

 

Reklama