Čtení na neděli: 8. Jak jsem nepotkal ryby

U vody by se opravdu dal strávit celý malířský život. Je krajina kolem vody, jak to říct, nějak pravdivá. Nemám vztah k rybaření, ale přece jen pěstujou tito rybáři tak nějak autentický, přírodní vztah ke svému výrobnímu prostředku, nemodernizujou a neničí ho tak jako družstvo. Nepostavili by si tu asi svoje jatky a konzervárnu, nějaký svůj kombinát přímo hned u břehu. Voda je opravdu nádherná věc. A proč my vlastně nemáme moře? Kdo tohle podělal? To mě bude mrzet navěky.

Lepší časy v knize Naivní sezóna ovšem pokračují.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

P. byl tedy rybář. Chodil pro ty ryby zásadně sám, zdálo se, že abych tam s ním mohl jít i já, musím v nějakým ohledu, nikdy ale nebylo vysloveno v jakým, ještě k něčemu dospět. Rád jsem sledoval, jak se zaníceně večer prohrabuje ve svejch třpytkách, provádí údržbu nářadí a vybavení na muškaření, jak v předvečer výpravy vaří kaprům knedlík, o kterým jsem k zábavě ostatních prohlašoval, že mi chutná, i jsem ho jedl. Dělal jsem všechno pro to, aby mě na ty svoje ryby jednou vzal. Cigarety, dutinky jsem mu balil, byla k tomu účelu lesklá kovová trubice a do ní píst, ta práce vyžadovala jistej um a cvik, aby byla cigareta vycpaná stejnoměrně, aby papír neprasknul, to byl pohlavek nedaleko. Líbilo se mi, kolik zvláštních potřeb je ke kuřáctví třeba. Dutinky jsem balil každej večer do zásoby, a chtěl jsem, aby P. i víc kouřil, tak se mi ta práce a kouření líbily.

Rybaření se často odehrávalo zejména na chatě, a tady jednoho dne tedy bylo rozhodnuto, že se akce zúčastníme oba, spolu. Vzrušení u mě bylo enormní, měl jsem po celou tu dobu, která možná trvala i několik let, pocit, že rybaření je čímsi jen pro vyvolený. Večer před vlastní výpravou jsem nemohl pochopitelně usnout, hádal jsem, co vlastně bude. To jsem měl vždycky, před nějakou významnou věcí jsem nemohl usnout, i bez nějaký události ostatně usínal jsem později, než je běžný. Už s bratrancema, před usnutím vyprávěl jsem jim pohádky, příběhy, na místě vymýšlený i dokončovaný až k pointě z hlavy, à la prima, abych tak řekl malířskou hantýrkou. Já povídal a povídal, a oni dávno spali, nahlas chrápali a já vykládal pořád dál, občas jsem to prokládal otázkama, jestli jsou ještě vzhůru, vždycky lhali, že ano. Pak tam na tý chatě jsem usnul přeci jenom, ale vzápětí mě budí kroucení palcem u nohy, poď, poď, mně se tedy velice nechtělo, jako bych usnul před pár minutama, ale přece jsem lezl zpod duchny a vlekl se z palandy. Tma, zima a šepot, šátrání po oblečení, hlasitě jsme mluvit a svítit nemohli, ostatní jsme vzbudit neměli. Proč jen se musí tahle vášeň, totéž houby třeba, provozovat takto hloupě ráno? Večer jsem si představoval to noční vstávání nejen jako nutnou součást, ale i jako mocnitele celýho dobrodružství. Teď jsem se vlekl mátožně, mlha, voda ledová, smutná. Lehce, ale přesto docela bystře mžilo, pláštěnka se studeně lepila a proti vlhku bránila se chabě. Ale chodí se za jakýhokoliv počasí samosebou, naopak, čím strašnější to počasí je, tím to je pro ty ryby snad nějak i lepší, nějak berou. Šli jsme, ani nevím kam k řece, mluvilo se slabě, konečně jsme stanuli na nějakým příhodným místě, následovala rozsáhlá příprava, co jen všecko se musí potmě udělat, než se může hodit návnada! Pak jsme jen seděli. Jak dlouho? Řeknu to přesně, nekonečně dlouho. V těchto případech nemá smysl používat čas v jeho oficiálních jednotkách, hodina nemá jen svejch konstantních šedesát minut, každýmu teče čas jinak rychle, dospělýmu a dítěti, a podle toho, čím je vyplněnej. Málokdo si dovede představit, jak dlouho trvá taková vlhká a studená hodina na rybách. Začalo svítat, pomalu se rozsvěcelo kalně nad námi, z řeky se pářilo jak z vařenýho olova, chlad byl protivnej, mokrej, přilnavej, ale i po tom rozednění jsme tam byli ještě celou věčnost. Nemluvilo se už ani, hýbat se moc nesmělo, aby se ryby neplašily, a já bych nejraději zalezl celou tu dobu zpátky zas do tý postele. Dokonce se mě u tý řeky zmocnil nějakej strach divnej, takovej starej tisíce let, kterej neměl co do činění se včerejším a nočním vzrušením, kterej na člověka skočí málokdy, strach málo známej, protektorátní, co se liší od běžnýho strachu, působí na jiný čivy a svírá jinak. Rád bych si pro spravedlnost vybavil nějakou poezii s tím spojenou, s těma rybama, ale na mysl mi nepřichází nic. Občas bylo třeba z vody vyjmout snězenej háček a nasadit novou rousnici, to byla práce nechutná a morbidní. Občas nějaká ryba i ťukla, splávek se zazmítal, ale kam mi paměť sahá, toho dne jsme nechytili nic. Vrátili jsme se oba mrzutě docela, bral jsem to jako svoji hanbu vůči P. i ostatním, já prostě rybařit neumím, nejsem zasvěcenej, nebude to rybářství prostě obor pro mě. Ano, přiznat jsem si to musel, na dně těch zážitků bylo hořký zklamání. A tak mě překvapilo po čase, když jsem zjistil, že P. to bere tak, že na to chytání jsme teď dva, a jednoho dne zas povídá, půjdem zítra na ryby, moje reakce byla ale nějak rozpačitá. Nebyl jsem na to vůbec asi připravenej a svý nenadšení jsem nedokázal zřejmě pohotově skrýt. Tobě se to minule nelíbilo? Ale jo, jasně. Jak by se mi mohlo nelíbit na rybách, přece, který jsem si tak vyprosil! Jak se mi mohl nelíbit film, na kterej mě P. vzal s sebou? A stěží se tenkrát dalo, i dneska stěží dá se jít na pěknej film. Chodili jsme po kinech, když odběhnu trošku od tématu, spolu dost hodně. Biografy ovšem jsou často zaplavený sovětskejma kouskama, kde hlediště zívá trapnou prázdnotou a musí se povolávat proti tomu vojsko a školy, na západní film pak se musí lidi stavět do fronty velice brzo, jinak nezbývá místo. Jedinkrát jsem chtěl v životě dobrovolně navštívit sovětskou produkci, na kterou mě nalákala námořní tematika tý věci. Do poslední chvíle nebylo jasný, jestli snímek půjde, lidi se zas nechtěli sejít do limitu šesti asi nebo desíti kousků, aby se ekonomicky vyplatilo rozběhnout promítačku. Film nakonec pustili a vyvinul se jako hňupovina, stejně jak ty ostatní ruský věci. Název toho kusu si pamatuju dodneška, ale uvádět ho nebudu, ať si někdo zodpovědnej nevezme do hlavy dávat ho do oběhu znova.

A tak jsme šli na ty ryby, a znova a znova, i jsem chodil pak docela rád, ale když bylo nepěkně, chodit se mi nechtělo, na počasí ovšem ryby neberou ohled. Celkově ale k tomuhle barbarskýmu a nudnýmu sportu jsem nepřilnul nikdy. P. se ukázal i jako dobrej učitel, naučil mě píchat na háček ty strašný žížaly, ty předem na zahradě vykopávat a uchovávat v zavařovací sklenici, vařit ten rybí knedlík, nahazovat, leccos o rybách mi vykládal, na nic z toho už si nevzpomínám. Ale ano, i já jsem chytil svou první rybu. Občas mě nechal pohlídat prut, když šel třeba za potřebou. Tak jednou skutečně se splávek ponořil, srdce mi splašeně chtělo vyskočit z košile, zasekl jsem a tahal, křičel, až P. přiběhl a pomohl mi, rybka měla svoji legální míru a takovej pocit pýchy jsem nezažil snad nikdy. To by mě bavilo, ostatního hezkýho jsem na tom ale neviděl dohromady nic. Navíc mě pojal dost hořkej pocit, že mě P. využívá k jistejm, řekněme, míň populárním činnostem, kterejch je kolem tohohle řemesla dost. Dones, podej tohle, ale ne to, támhleto! Dost mě nechával kuchat ryby, což tedy byla věc hrozná. A měl skutečně takovou tu úchylku, co se o rybářích ráda vykládá: rybu sám by do huby nevzal.

Malý rybky jsme vraceli vodě, s mojí lítostí. Bylo mi nějak líto tý práce, času, i toho štěstí, který přišlo vniveč. Moc to nechápu, přece už to ty ryby měly stejně spočítaný. Zkuste to sami, někdo vám propíchne patro hákem, za to vás vyzvedne do vzduchu, vyrve to pak z huby a hodí vás do vody, bez jakýkoliv lékařský péče, přece pak taky pojdete. Taktéž ti lidumilové, kteří o Vánocích pouštějí do řeky zakoupenýho kapříka.

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama