Čtení na neděli: 23. Hry časů nevinnosti

Panuje pozdní podzim roku 1981 a mladý adept výtvarného umění je pravděpodobně na poslední letošní výpravě za malováním. Vzduch je úplně lepkavej, desky a nářadí se nesou nepohodlně, obzvlášť když jedna ruka musí pořád kouřit, víc, než by sám malíř snad upřímně chtěl. Můžeme tu názorně vidět, jak se stírá rozdíl mezi socialistickým městem a venkovem – i tady v dědině může dneska vyrůst sídlištní betonovej bajkonur.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Tu míjím dokonce jakýsi obchodní středisko, sem nehodící se novostavbu, kterou z valný části pokrývají jakýsi dlaždice, svérázná představa současnejch architektů o kráse. Mozaika už je z podstatný části oprýskaná, rychle stárnou současný stavby! Ale stát tu budou věčně. Zas tu nepřišli na nic lepšího než rozvalit ten krám hned skoro uprostřed návsi, aby vystrčil svoji zadnici, nevzhlednou nakládací rampu, přímo proti skoro jedinýmu tady trochu zachovalýmu štítu, aby ten docela pěknej štít musel na ni teď za trest hledět. Je to hrůza, místo aby se styděli za to, co dnešní doba produkuje, postaví tu svoji haluznu hned vedle, ať to každej má dennodenně na očích, ten kontrast! Bude lepší se držet postranních cest.

Tady na zahradě, při této teplotě a tý koncentrovaný vlhkosti se snaží kdosi usušit veselou šňůru prádla, což je čirej optimismus. Prádlo se hýbe, což je při absenci větru zvláštní jev. Je cirkusově barevný, zbytky listů kolem hrajou všema odstínama od žlutý, přes červenou až po hnědou. Má pozdní podzim svý kouzlo. Pokračuju dál, aby se případnej pozorovatel snad nemusel domnívat, že to jejich prádlo z nějakýho důvodu přitahuje z mý strany nějakou nepřiměřenou pozornost. Ano, i pár intimnějších částí oblečení tu visí.

Nevím, jestli tu mám zmiňovat svoje sny, jestli je o ně nějakej zájem. Ale některý sny překvapí, aspoň mě ano. Tento sen, starej jen pár dní, mě donutil k zapamatování tím, že v něm vystupovala moje sestřenice H., což je tedy vzácnej jev. Ten sen mě silně vzrušil, a snad právě teď jsem si na něj vzpomněl skrz to prádlo, bože můj. Popravdě mě vzrušil zas i teď.

Tato H. v tom mým snu sedí u nás u kuchyňskýho stolu na štokrleti v tureckým sedu a úplně nahá, jasně jsou vidět chlupy mezi těma roztaženýma nohama. Vůbec jí to nevadí, možná si toho ani není vědomá. Sklápěcí poklop od kredence je spuštěnej ve vodorovný poloze, čímž se vtipně vytváří pracovní plocha, na kterou ta masa věcí z toho naditýho kredence tak trochu teče ven a která teď omezuje průchod těma místama. Jak chodím kolem, napřed pro něco a potom asi i schválně, musím se o ni, H., chtě nechtě otřít, to se mi moc líbí. Dodám si kuráže a při jednom tom míjení jí přejedu rukou po stehně, živě cítím tu průsvitnou kůži, kromě který na sobě nemá zhola nic, pod tou kůží tepou modrý žilky, až se v závěru toho pohybu dotknu těch chlupů tam… Je to tak sladkej, zalykavej pocit, a ona nic, tedy nic ve smyslu nějakejch protestů. V tu chvíli sen zase zmizel a odmítl se dosnít, což už mě opravdu dost štve.

Ten sen mi ji připomněl pěkně, a já se jí v duchu musím omluvit, že už tak dlouho mi k ní myšlenky nezaletěly.

H. je moje velmi zvláštní sestřenice, nějak jiná než běžní příbuzní bývají. U ostatních o tom nepřemýšlím a nerozlišuju, jestli jsou mi příbuzní pokrevně, nebo snad jinak. U ní ale o tom nějak přemýšlím, nějak cítím, že tady je něco trochu jinýho. Už to jde od dětskejch let, kdy jsme byli často čtyři, já, ona, a bratranci po dvou. Ti kluci přirozeně drželi spíš spolu a my jsme byli v opozici, jako ti dva slabší. Její rodiče, ona R. a otec Slovák, byli zástupci naší pracující inteligence. Jiná se v Československu nevyskytuje, a výraz inteligence bez přívlastku je hanlivej cejch. Oni skutečně na tom Slovensku kdesi i žili. Československý manželství, jak jsem víckrát mohl vídat, končívají ale rozčarováním, nevím přesně proč. Když byl tedy jejich rozvod, kterej měl po slovensku taky nějak divokej průběh, H. s námi nějakej čas žila v S. Chodila o rok níž do mojí školy, myslím přímo dokonce do svý první třídy, a mluvila jen slovensky, nebo napůl. Nevím teď, proč jsem se o ní nezmínil už dřív, to byla chyba! Byla na tý škole zjevením, největší cizinka, jakou jsme kdy všichni viděli. Navíc je to takovej zvláštní typ, jakoby evropská, indiánská a cikánská směska, jedna ku jedný ku ještě jedný. Jejího otce, L., jsem viděl jen snad několikrát, možná opravdu i jen dvakrát. Váhám teď, jestli mám uvést svoji nejsilnější vzpomínku na něj, zkusme to. Byl to vědec v jakýmsi výzkumným ústavu, možná tam dělá i dodnes. Byli jsme tenkrát při jedný jejich návštěvě všichni na chatě, ještě jsme nebyli školou povinní, a někdo z těch dvou kluků bratranců se ho ptá na cosi, co souvisí snad s vesmírem, či co. On nějak shledává tu otázku zajímavou, s širokým gestem svolává nás mládež a spouští zasvěcenou přednášku, ke který si pohodlně usedá na klandr od zábradlí. A při tom zaujímání tý sedavý polohy, bože, rozevírají se mu dole ty červený socialistický trenýrky, a já prostě tu nechci pojmenovávat, co z nich tam dole vyhřezá, ať se každej sám k sobě podívá do kalhot a pojmenuje si to po svým. Já pak už nevím, co to vlastně říkal, povídání to bylo odborný, důstojný a dlouhý, my jsme stáli a všichni jsme se museli dívat na ten balón, jak mu lezl z gatí. A od tý doby, jak padne jakýkoliv téma týkající se nebeský mechaniky, vždycky si vzpomenu na toho L., jak tam sedí na tom klandru s těma trenclema. Snad mi čtenář zvyklej na kultivovanější témata odpustí, ale tohle je skutečně moje jediná konkrétní vzpomínka na něj. A toto budu vždycky vědět o vesmíru: kulový.

Bylo to takový pěkný spojenectví, pěknej ten rok prožitej spolu. Ona vlasy do dvou culíků, rozzářený oči, já oči zas mhouřím proti sluníčku, jak o tom vypovídá pár dobovejch fotografií. Na jedný fotce chodíme do maškarních plesů, co jinak pořád děláme, už ani příliš nevím. A hlavně žádná fotografie už pochopitelně nezachycuje, co je naší nejoblíbenější hrou, protože byla lidem s fotografickýma aparátama nepřístupná. Bylo to něco, o čem jsme se domnívali, že si hrajeme jako jediní na celým širokým světě, byla to totiž hra na doktora.

Protože dneska už vím, že takový hry hrajou naopak všichni lidi, nemusím moc šířit, jaký ta hra vlastně měla pravidla. Byla tak nevinná ta hra! Neměla poražený, jen samý vítěze. Nemusela se pro ni stavět sportovní hala za milióny, jak nedávno slavně vybudovali v S. Nemusel kvůli ní strávit člověk nejkrásnější léta tvrdým tréninkem a odříkáním. Nepotřeboval ani k tomu speciální obuv a úbor, naopak oblečení se doporučovalo pokud možno co nejúspornější. Žádný vrcholný výkony se nepodávaly a diváctvo bylo, narozdíl od všech ostatních druhů her, nežádoucí. Stačilo si k těm hrátkám kamkoliv zalézt, do altánu, do dílny, do už nepoužívanýho chlíva. Pokud dům byl s jistotou prázdnej, vlezlo se s baterkou přímo pod peřinu, což je pro tu činnost ideálním sportovištěm.

Snad ani není zapotřebí zdůrazňovat, že to mělo pochopitelně daleko k něčemu, co by se dalo označovat za skutečnej, seriózní pohlavní akt. Nevykročilo to za rámec pozorování a pozdějších dotyků. Řekl bych dneska, že jsme to brali výzkumně, až věcně. Měli jsme přirozenou potřebu se takto něco o životě dozvědět. Dělávali jsme to i později, protože H. u nás trávila některý prázdniny poté, co se s matkou, R., přestěhovaly zas zpátky do Čech, do města, kde stál taky jeden takovej výzkumnej ústav. Ani nevím, do jakýho věku přesněji jsme to provozovali, ale určitě jsem už měl erekci, později. Vybavuju si situaci, jsme zalezlí pod duchnou a střídáme se lačně o tu baterku, a když ji má v držení právě ona, brnká si prstama s tím ztopořeným nedovyvinutým proutkem, a povídá, smím teď a tady říct co? Vy kluci, ona prý, máte výhodu, že si s tím můžete hrát. Ano, asi tak daleko to mělo ještě k nějakýmu sexu.

Pak jako když utne, jednou na ty prázdniny přijela a už to prostě nešlo. Vyrostla z toho, asi jako jsme my kluci vyrostli z našich indiánskejch her, takový věci prostě samy od sebe najednou už hrát nejdou.

Nemusel bych říkat ještě jednu věc, ale povím to, naštvaně. Tahle krásná nevinná záležitost měla po letech dohru, která ji značně pošpinila.

O čem mluvím, odehrálo se v předvečer, kdy se P. a D. stěhovali šťastně z domu pryč. Sedíme a P. z ničeho nic o tom začal a tu naši hru na doktora nemilosrdně odkryl. Tou dobou jsem se proboha ještě snad domníval, že takovou věc na světě jsme hráli snad jen my dva. Ani nevím, proč a v jaký souvislosti to tak najednou řekl, co jsme dělávali a kde všude se to odehrávalo. Řekl to před D., aspoň tolik měl ještě vkusu, že si pro to nezvolil ještě širší publikum. Jak to vůbec všechno věděl? Snad nás ten ubožák někde šmíroval! Snad, když jsme byli zaujatí průběhem těch hrátek, nevnímali jsme okolní svět a nestřežili si dostatečně svý soukromí. Jak se taková pěkná věc změní, když ji vidí cizí oči, který ji ještě pak navíc takto zveřejní! Proč to ještě musel říkat? V době, kdy už to byla skončená minulost, která se nedala zrušit nebo předělat, kdy už ani nikde nemohl být nějakej výchovnej efekt. Už nemělo žádnou hodnotu, abych třeba plakal, říkal, že se polepším a nikdy už v životě do cizího rozkroku si nesáhnu, ani se nepodívám! Proč právě tohleto si s sebou už neodnesl do toho novýho bytu, s ostatníma krámama? Zašpinila se mi i radost z toho jejich odchodu. Přál jsem si, abych líp radši umřel, nebo on aby radši umřel, samozřejmě ještě předtím, než to tak zbytečně vyslovil. Byl jsem sice ve vzdorný fázi puberty, ale on mě tak ochromoval, že jsem nedokázal ani vzít to jeho pitomý pivo a hodit mu ho na hlavu i s džbánem, neuměl jsem říct mu, co bych věděl dobře dneska, jestli tys nikdy nic takovýho nedělal, je mi tě líto, líto!

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama