Čtení na neděli: 15. Fenomén chataření

Na chatě se odehrávaly všecky naše rekreační aktivity. Od jara se vyhlíželo k počasí, kdy bude možný poprvé jet na chatu. Všichni se těšili, až si budou moct dopřát zas to nepohodlí, chlad, vlhko, tři lidi na jedný posteli, večery bez elektřiny při páchnoucí petrolejce, ohni. A hlavně koupání v ledový řece.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Pro dopravu na chatu jsme volili vždycky cestu pěší nebo železniční. Vedla ta pěší cesta pěkně podél řeky, která nám šla po celou dobu naproti, při zpáteční cestě obráceně. S postupujícím věkem pochopitelně ale jsme jezdili raději po železnici. Byla osada od města vzdálená v dětství jen nějakejch pět kilometrů, nejvýš sedm, dneska je to zhruba dvojnásobek, zdá se, a chodit to nechce nikdo. Až po nějakým čase pak se přidala i nejpohodlnější cesta automobilová.

Chatová osada se nalézá za vesnicí, na svahu kopce s někdejším hradištěm, který se nám ale objevit nikdy nepodařilo, tolik si ho tu nechali zarůst lesem. Z vlaku tedy následovala chůze vsí, pak kolem řeky a nakonec se těžce stoupalo do kopce. Po vsi často člověk vídal, i dneska vídá krávy, a všude kravince, který se tu vyskytujou v hojným počtu. Tu se hospodařilo ještě, zdá se, docela postaru, drobně, nebylo výjimkou ani potkat polonahý děcko ženoucí se s proutkem a krávou na pastvu. To v době, kdy se všude vyrábí komunismus, není už tak často k vídání, spolu s povozama taženejma zvířectvem, bez motoru. Brány statků zřídka bývají otevřený pro kolemjdoucí oko, ale bylo občas možný spatřit za těma vratama zbytky starších časů, mohutný hnojiště, dvířka a okýnka od chlívů, všudypřítomný mouchy a tomu odpovídající zápach, všechno to ze svejch průduchů vypouštělo ten hezkej zemědělskej smrad. Do místního koloritu dokonale zapadalo i opravdový klekání na návsi u kapličky, kterýho jsem se opravdu bál. V závěrečný fázi tedy jsme stoupali k chatce strmou cestou, který se neřeklo jinak než šlapačky, obložení rancema a taškama, kořeny lezly tu přes cestu a kameny rostly ze země, jak se to vídá jen snad na horách větších rozměrů. Cesta se stáčela do zákruty, za kterou jsme si dávali vždycky my i zavazadla oddech, úlevně jsme sáli ten vzduch tady. Na tomto místě když jsme stanuli, bylo už takřka jistý, že výstup se podaří zdárně dokončit. Protože jsme ale byli na šikmý ploše, museli jsme se pořád přidržovat těch zavazadel, pokud nějaký při troše nepozornosti ztratilo rovnováhu, pak se dolů začalo valit buď celý, nebo se z něj vysypal obsah a jakej předmět měl alespoň vzdáleně kulovej tvar, vydal se neprodleně, docela v souladu se zákonama fyziky, na cestu zpátky dolů. Zejména právě po zimě, kdy bylo zavazadel hodně a rukou málo, byla pravděpodobnost, že se náklad podaří dopravit nahoru na první pokus, poměrně malá. Když se tedy věc začala kulit, musel se vysílenej osadník rozhodnout bleskurychle, jestli dokáže okamžitě překonat vyčerpanost organismu a skočit po ní, než nabere klesání na rychlosti. A to ještě nesměl bezhlavě pustit v prvním záchvatu paniky ty svoje zavazadla, to už by fraška byla úplná. Na frustrovaný a nevěřícný pohledy, na kladení řečnickejch otázek, proč právě já, prostě nezbýval čas. Pokud se předmět nedal už bryskně lapit, musela dotyčná osoba zabezpečit náklad a rezignovaně se spustit zase zpátky. Pro krkolomnost terénu se nedalo ze svahu brát přímo, muselo se otráveně sejít po cestě k patě kopce, pak ještě kus zpátky ke svislici od místa, kde neposlušnej předmět opustil zavazadlo, a tam hledat. Komplikoval to fakt, že se věc často vážila na jednu stranu, nepouštěla se tedy ze svahu nejkratší cestou, nebo se náhodně odrážela od kmenů stromů, nakonec mizela z očí úplně. Nebylo výjimkou, že někomu se nepodařilo vrchol pokořit ani na několik pokusů. V každým případě vždycky nahoře, na konci cesty zjevila se nám chata. Zas znova a pokaždý byla na svým místě, legrační, maličká, v celý osadě nejstarší, a je dodnes. Nese hrdý jméno H., který vyjadřuje touhu po romantickejch dálkách a zároveň stesk, že podívat se do těch končin pro nás navždycky zůstane nesplněným snem.

Celá ta chata je vyrobená ze dřeva, jako všechno v osadě a v lese všude kolem. S širokou palandou, sporákem, stolkem, poličkou a skříňkou, víc nic. K ní přiléhá veranda, dřív odkrytá, v průběhu času se ale zastřešila a zasklila. Zdi uvnitř nesou pestrý malby, trpaslíci, jakoby stižení cukrovkou, červený muchomůrky, Pepek námořník, visí tu opravdový funkční kukačky se závažíma a s tím každou hodinu kukajícím ptákem. Elektřina tu nefunguje, pochopitelně, a tak se večer sedává na tý verandě při petrolejový lampě, kolem ní lítají můry a padá tma, která na starý chatě kdesi v lese bývá strašidelná.

Ano, jezdil jsem tam moc rád. Vlastně proč? Jako bychom opouštěli civilizaci a podstupovali zkoušku přežití. Tu nestačilo, když byla zima nebo se chtělo cosi uvařit, jen zatopit ve sporáku, či dokonce jen něco zapnutím pouhým uvést do chodu. Tady se v podstatným předstihu, než přišla člověku zima nebo hlad, muselo jít do lesa na borový šišky nebo klacky. Když bylo vlhko, který je v takovým lese běžný, nesměl člověk zapomenout přijet z města s tuhým podpalovačem. Studánky byly v celý osadě dvě, jedna asi dvacet metrů od naší chaty, ale jinde, v odlehlejších částech osady museli mít kolem vody celý hospodářství. To samý týkalo se svícení, zásoby petroleje a svíček a baterek.

Záležitosti, jinde naprosto banální a samozřejmý, jsou tu spojený s celou řadou obtíží. Hygiena samosebou je strašlivá, zejména ta ranní, která ostatně, musím dodat, je strašlivá za všech okolností. Po ránu je hrozný všechno. Tady na chatě ji lze samozřejmě provádět jen venku, v zimě a v mlze, která je tu ráno častá i v těch nejteplejších měsících roku, v ledový vodě, přirozeně, kdo teď by zatopil, dočkal by se vody až v poledne. Ta voda se nalévá ze smaltovaný konve do lavoru, tý nejjednodušší a nejúčelnější nádoby na mytí, jakou si je možný představit. K dispozici tu je dál štokrle, který někdo kdysi moudře pobil linoleem a na kterým zmíněnej lavor sedí, miska na rozmočený mýdlo, permanentně mokrej ručník, kterej vyschne až na slunku taky někdy k polednímu. Málokdo si tady v těchto podmínkách omyje jiný místa než ty, který nezakrývá oblečení. Co se hygienickejch záležitostí týče, horší to tu už je jenom s používáním toalety. Aby mi bylo rozuměno, zařízení toho druhu chatka samozřejmě postrádá. Za tím účelem se musí rekreant s potřebou odebrat níž po svahu, kde stojí budka, diskrétně obehnaná křoviskama. Kolem každý chaty tady v osadě krouží nedaleko tohleto malý, ale vrchovatě důležitý příslušenství. Bouda má už namále, ale ještě se prkenně drží, asi každýmu nahání hrůzu představa, že by se opravdu musela strhnout a nějak znovu a pevněji postavit. Nejchatrněji působí sesedlý dvířka, který se přece jen vždycky s opatrností otevřou, a lze je zevnitř zajistit před případnýma zvědavcema lígrem. Uvnitř pak se usedá na dřevěnou desku, vyhlazenou tisícema zadků do vysokýho lesku a často pokropenou kapkama, a tím se dostáváme do momentu, kdy diskrétně založenej člověk končí s popisem. Jen už podotknu, že stěny jsou pro kratochvíli, a možná i trochu pro zpevnění celý konstrukce zvnitřku vylepený stránkama z Dikobrazu, takže úkon může být doprovozenej i troškou zábavy, který ovšem v tomto humoristickým periodiku se dostává jen skrovně. Ostatně každej, kdo tuto místnost navštíví, chce zas co nejrychleji z ní ven a zapojit se znova do rekreačního dění na čerstvým vzduchu. Exkrementy z tohoto zařízení pochopitelně nemůžou nikam odcházet, jen se shromažďujou kdesi ve spodním patře tý sanitární stavby, interiér tak pochopitelně nelze izolovat od dusivýho, letitýho, řekl bych vyzrálýho živočišnýho zápachu. Samozřejmě je na denním pořádku situace, kdy se sem pro úlevu dostaví někdo, jehož potřeba se nachází už ve velmi pokročilý a nutivý fázi, a tu shledá, že už není k použití připravenej žádnej papír. Když totiž někdo spotřebuje všechen papír, kterej je tu momentálně k dispozici, nechce se mu pochopitelně vracet se zpátky do těch míst, aby doplnil zásobu. Tuto situaci už si pak řeší každej po svým individuálně, záleží na tom, zda má dotyčnej jednotlivec v zásobě ještě dost času na to, aby se odebral nahoru a hygienickou pomůcku sháněl, to totiž není úplně jednoduchá záležitost. Papír užívanej na týhle latríně má málokdy podobu průmyslovýho výrobku, jak ho známe, tady svou službu nejčastěji vykonává nějaká náhražka v podobě denního tisku, v kterým ještě je před použitím si tedy možný číst a formovat světonázor. Shánět někde ty noviny, nařezat je do podoby útržků, na to zbývá v takový situaci času už skutečně málokdy.

Dikobraz je jedinej časopis v Československu, kde se může pěstovat satirická tvorba. V našich podmínkách se označuje tento žánr přesněji jako tzv. konstruktivní satira, což je pojem, kterej se velice nesnadno vysvětluje. Zhruba to má znamenat, že přispěvatelé do týhle studnice socialistický zábavy musí k tématům a nešvarům, jichž kolem nás existuje nepřeberně, přistupovat selektivně, jinak už si neškrtnou. Anekdota si třeba může utahovat z toho, jak žalostným zbožím jsou zásobený obchody a že s obtížema se shánějí tak prostý věci jako ten klozetpapír nebo hygienický vložky, což je můj oblíbenej příklad za všechny, nepřichází ale do úvahy, aby se byť jen dotkla pravejch příčin toho stavu. Naopak dělníci opírající se v pracovní době o lopatu jsou vítáni ve všech podobách.

Prostě jsme tu na chatě přeskočili pár civilizačních příček zpátky. Zase zpátky jsme se živili sběrem lesních plodů a hub, zase jsme se báli bouřek jak na Starým bělidle, zase se scházeli večer všichni u ohně a dívali se na hvězdy, P. k tomu brnkal na kytaru. K tomu dívání na hvězdy stačilo udělat pár kroků od toho ohně, odkud nás zpravidla vyhnal jeho skromnej hudební repertoár a neumělá interpretace, kompenzovaná počtem decibelů, lehnout si na louku a propadnout snění. Spousta otázek, který pozorovatele sladce bolí. Ty strašný rozměry vesmíru, to tajemství, jsme v něm sami? A podobný blbosti, co člověka napadají, když se dívá na ty nádherný hvězdy, a taky že my lidi jsme tu úplní chudáci. To na městským nebi vidět nebylo.

Středobodem zdejšího místopisu samozřejmě byl les, les všude kolem, s tou spoustou hub a borůvek. Ve všech případech toho sběračství jsem ale patřil k beznadějně nejhorším. Dodneška nevím, jakým druhem nadání je obdařenej jedinec, kterýmu se daří úspěšnej sběr borůvek, jakýma zvláštníma čidlama musí být vybavenej, aby nacházel houby. Taky se všichni vyznali v tom lese docela dobře a nejmíň jsem se v něm vyznal já. Hloub jsem se sám nepouštěl a s někým jen nerad a nestatečně. Jsou tu místa, kde les najednou ztmavne a vzduch se ochladí, něco se tu děje a nikdo neví co. Když se do takovejch míst člověk pohrouží, obtížně ho les zase propouští pryč. Žádná cesta nevede nějak jednoduše, člověk tu potřebuje nějakej zvláštní partyzánskej čich. Když začne padat soumrak, na kraji toho lesa se vyrojí světlušky, vydávající to svoje zvláštní studený světlo. Tito tvorové ve městě taky nejsou. Tam jsou světla jinačí.

A mimo les se točilo všechno kolem řeky. Ta řeka tam, to byl takovej celej mikrosvět. Pod jezem, jehož zvuk nás provázel ve dne v noci, se voda rozlívala do značný šíře, ramena se rozbíhaly, voda byla pěnivá, řídká, veselá, ale vždycky s jistotou studená.

Zažívám tu zvláštní pocity dneska, když sem přijdu znovu. Ačkoliv já moc nevyrostl, přesto se všechno kolem zmenšilo. Skála, kde se hrálo na indiány, přijde mi dneska se svým rozměrem k pousmání, mez, kde jsme váleli sudy, nelze už v terénu takřka najít. Zmenšila se i sama louka. Dovolím si trošku filozofie. Věřím, že jednou, k stáru, až v člověku úplně umře jeho dětství, tyhle věci zmizí beze stopy. Vedly totiž ještě nějakou jinou existenci, než jen věcnou.

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde.

Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama