Čtení na neděli: 4. Druhé Vánoce

Hořkosladká cesta s knihou Naivní sezóna do hlubin reálného socialismu pokračuje. Do krajiny za zimním malováním se jelo dneska vlakem, na zpáteční cestu se čeká a mrzne. Rozžehly se lampy. Vločky se rázem rozsvítily jako roj jisker, víří kolem lamp jak noční můry. Světlo, které vtrhlo na perón, odhalilo, že den už skutečně pohasíná. Vzpomínky na někdejší Vánoce pořád krouží kolem, jako ty sněhové vločky. Toto pomyšlení někdy až bolí: už nejsme děti, a nikdy už nebudeme. Člověk by měl až pocit, jestli jsme něco nezvorali.

V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Připadá mi, jako bych ještě včera věřil na všecko to kolem Vánoc, v těchto kulisách, jak o nich byla řeč. To, že se ozve zřetelný zacinkání zvonku, pozdávalo se mi skutečně jako nepřirozenej jev. Ovšem jakmile jsem začal na Ježíška pozvolna nevěřit, stal jsem se nebeským zvoníkem, jako beznadějně nejmenší z nevěřících, právě já. Dělal jsem ho pak už pro mladší, jiný děcka než jsem byl já. Jak jsem mohl být takhle naivní? Jednodušeji zinscenovat už to nešlo, než že někdo z dospělejch, vybavenej nenápadnější postavou, za dveřma zazvonil a ty otvírající se dveře samy ho přikryly svým křídlem. Děti zíraly na betlém a stromeček, neschopný racionální úvahy, tak nebyl problém pro Spasitele přimísit se zas do civilního davu.

Pak jsem taky názorněji zevnitř viděl, že takový Vánoce pořádat, to byl běh na dlouhou trať, a začínal jsem poznávat i pozadí toho všeho, docela nesváteční. Zařadil jsem se totiž do štábu lidí, který měli přípravu celýho představení na starosti.

Ty vlastní Vánoce ohlašoval vždycky mech, pochopitelně na ten betlém. Ten mech! To byl u nás každoroční první zvěstovatel nadcházejícího svátečního období. Mohl bych říct: na počátku všeho byl mech. Jak sešly listy ze stromů, začala G. mezi řečí pronášet, bude potřeba zajet na mech. To ovšem nic ještě neznamenalo. Začaly pak plískanice, podzim nezadržitelně přecházel do svý zimnější části, ale výprava pro mech, pro kterej se jezdilo na chatu, se odehrávala pořád jen ve verbální rovině. Každoročně jsem mohl s jistotou prohlásit, že letos, tak jako každej minulej rok, vyrazili jsme na mech zas pozdě, a každoročně se stanovoval závazek, že příští rok se pojede zavčas. Přehrávám si v hlavě jednu tu výpravu, která mi silně zůstala, bohužel, v mysli; kdo nemá rád, když se mu neodbytnej, vlhkej mráz od rána do samýho večera zatíná přes nehřející ošacení až do řitě, měl by radši četbu přetočit až na další odstavec. Vyrážíme my dva s G. ráno s taškama a nezbytným vybavením, což jsou především noviny a lopatky, na vlak. Cestu jsme odsouvali zas letos, jak to šlo, přesto nebylo v plánu, že zima přijde tak brzy, a tak už všude po kraji leží pět, až i někde deset centimetrů sněhu. Už docela dávno byl jsem přeřazenej mezi ty, pro který Ježíšek už neplatí. Přesně to bylo v době, kdy se centimetru začalo říkat kratčeji číslo, čili můžu už kratčeji říct, že toho sněhu bylo tenkrát někde až deset čísel, a bylo to na tu dobu hodně. Museli jsme brát s sebou i smetáčky pro odhánění toho sněhu z mechu. Cesta na nádraží, jízda vlakem a zejména pochod vsí, pak podél řeky a nahoru do kopce byly tak truchlivý, že jejich popis radši odložím na pozdější, veselejší příležitost. Když jsme dorazili k chatě, v botách zima a mokro, myslel jsem, že už teď to nevydržím, večer, kdy mělo skončit utrpení, byl vzdálenej tak nepředstavitelně, že mě to úplně demoralizovalo. Dokázal jsem se vžít do rozpoložení polárníka, že prostě najednou si sedne a všechno vzdá. Chata byla samosebou zazimovaná a žádný zázemí neposkytovala, zkontrolovala se jenom a pokračovalo se bez prodlení do lesa. Nastalo nekonečný odhrabování a hledání ložisek mechu, a jen kvalitního materiálu. Lopatka na odtrhávání polštářů mechu od podkladu nestačila, potřeboval se k tomu navíc cit, mech se musel podebrat rukou a odtrhávat v co největším kuse, aby na terasovitý konstrukci dobře seděl. Bylo tedy nutný hrabat se v mrazivým podloží zkřehlýma holýma rukama, který každej dotek vnímaly jako ránu lopatou, a pak rychle zpátky do rukavice, v který ruka jako by úplně hořela. Tak jsme lozili po zemi, od nosů nám kapalo, nevím, co by si pomyslel případnej návštěvník lesa, budili bychom asi mocný podezření, ovšem pravděpodobnost, že by se touto dobou někdo mimo nás po lese pohyboval, kromě snad jeho profesionální údržby, byla mizivá. Mech se v taškách prokládal novinama, ještě předtím se musel důkladně očistit od veškerýho sněhu a jehličí. Přesto po nás zůstávaly ve vlaku loužičky vody, pohled to pěknej nebyl. Tašky se plnily trestuhodně pomalu. Nepopírám, že jsem byl vysloveně slabým článkem celý akce. Zápal, pokud se o něčem takovým u mě dalo hovořit, byl velice pomíjivej a motivovanej jen mrzkým přáním, abych měl všechno co nejdřív z krku. Po poledni už jsem umdléval, ruce jsem držel co nejvíc po kapsách a pořád jsem opakoval, už toho máme dost, G. ale byla nezlomná. Ke společnýmu dílu jsem přispíval už zanedbatelně, jen jsem tam tak kolem ozíbal. Odpoledne postupně šlo, já dávno před druhou hodinou věděl, že trojkou vlakem už nepojedeme, ještě scházela celá jedna taška. Pětkou jsme už ovšem museli jet za každejch okolností, jinak bychom zatměli. Většinou jsem už jen řešil, jestli se radši hýbat, nebo jen toporně poddajně mrznout, když konečně se zavelelo k ústupu. Tak jsme, pod oblečením řádně zpocení, vlekli lesem ty naditý tašky cestou, která vedla kolem jámy. Jáma byla jakási velká prohloubenina a sem se nosily odpadky, ať šlo o rozbitý nádobí nebo plechovky se zbytkama emailovejch barev či láhve od ředidel, čehož všeho se spotřebuje v chatařský oblasti velký množství. Často s bratrancema jsme rádi chodili k tý jámě. Co tam se všechno dalo najít, čím házet, co rozbíjet! Co zranění se tu utržilo, po kolena v těch odpadcích. Já se cestou z toho mechu poflakoval pozadu a i teď jsem usoudil, že je snad ještě aspoň krátká chvilka ke hře. Sejmul jsem víko z jakýsi velký plechovky se syntetickým zápachem, mělo v průměru hezkejch třicet čísel, ne, radši zůstanu u tradičních centimetrů, který pořád slouží dobře, měl tedy třicet centimetrů ten létající talíř. Začal jsem s ním házet a lítal opravdu krásně ten rotující kotouč. G. teď volá na mě, vlak nesmíme přece zmeškat! Já volám nazpátek, ještě naposled, podívej se, a hážu co nejmocnějším hodem ten talíř, a je to let zatím ze všech nejkrásnější, vznáší se do výšky, proplete se mezi stromama bez úhony, nakloní se postupně na stranu a stáčí se víc a víc doleva, až začíná nekontrolovaně nabírat nebezpečnej směr a já začínám trnout. Akce je v běhu a zastavit nijak se nedá, já se ještě vteřinu modlím, víc času není, ale zázrak se odmítá konat. Disk řízenej jen zákonama schválnosti nemění ani na poslední chvíli nezamýšlenej směr a zatíná se G. do nohy, a přímo do bérce, s kterým má potíže, že si ho musí celý léta už bezvýsledně léčit. Hrůza v tu chvíli je nepopsatelná, nevěřil bych předem, že G. dokáže ještě skutečně až takto vysoko vyskočit do vzduchu a mávat rukama, já stojím paralyzovanej a nevím, jestli ztama radši utéct, drmolím omluvně. Žádná hloupá vteřina se nedá sebrat v životě zpátky, jak tu vidím, ani jedno neuvážený rozhodnutí se nedá už odmítnout a neprovést. Polykám slzy, tak se to myslím říká, a z rány se hrne krev, G. naříká, jakoby jen tiše, tím se hrůza umocňuje. Vyjímají se z jedný tašky noviny, který ještě přebyly, nic jinýho na ránu dát tady nelze, ale krev jde dál, já nevím kam s očima ani jak pomoct. Vyčítavě hledím na ten nebohej kulatej předmět, kterej mi vnukl nešťastnej nápad. Nezbývá než chvatně ustoupit k chatě, nechat za sebou to udupaný místo s rudýma skvrnama od krve a s rudýma cárama Rudýho práva, kterážto souvislost mi v tu chvíli nepřipadá vůbec vtipná. Námahou supíme, odemyká se, G. bere jakýsi hadr, ovazuje si nohu, já předstírám jakýsi neodkladný přeorganizování nákladu v taškách, nemůžu hloupě stát ani pomoct. Nějakej zásobní hadr se bere na cestu a je nejvyšší čas, skoro pozdě už jít na ten vlak. Cesta do vlaku a vlakem byla zas tak hrozná a uspěchaná, že ji ani nebudu zmiňovat. Na stanici zůstala ještě minutka na rychlý převázání nohy, ve vagónu pak stejně krev přes improvizovanej obvaz prosakovala, pod sedadlem mokvala zas voda z mechu taškama až na zem. Potom ještě přes město jsme vláčeli každej dvě plný tašky mokrýho těžkýho mechu, i trochu jmelí k tomu, G. pořád potichu úpěla, ú-ú-ú, byli jsme oba zbědovaní jak od Stalingradu. Konečně byli jsme doma, já se kál, jestli tedy ještě znáte to nemoderní slovo, sám jsem uskladnil zásoby mechu do sklepa, aby tam pomalu čekal na svůj čas, rozloženej po novinách. Hlavně jsem chtěl někam utéct, nebýt přítomnej nějaký léčebný proceduře. Trvalo pár dní, než jsem se cítil doma zas volně.

To ovšem nebyl celej konec ještě. Totiž v důsledku zřejmě intenzivního krvácení došlo u G. k jakýmusi pročištění tý oblasti bérce, a tím k vylepšení jejích vleklejch problémů s tou nešťastnou končetinou. Ráda pak přidávala k lepšímu, jak měla tato tristní událost na ni terapeutickej vliv, to ovšem já jsem pak dost dobře nevěděl, jestli si užívat nezaslouženejch zásluh, nebo lepší ve studu prchnout z místnosti.

Tenkrát musel jsem jet domů v rozpoložení podobným jako dneska, mokrej, lezavě prochladlej.

Ten hroznej mech když jsme měli za sebou a ve sklepě, podstatně se mi ulevilo. Zas rok od toho bude pokoj! Ten nevinnej mech, jinak pěkná a milá věc, přispíval valnou měrou, spolu samozřejmě s mým narůstajícím věkem, že Vánoce pro mě postupně ztrácely na svý přitažlivosti.

Vůni pečení i cukroví ale pak jsem měl pořád rád. Protože do seznamu mých povinností patřilo opatřování nákupů, měl jsem na starosti i shánění materiálu na to pečení. To vyžaduje víc důvtipu, než by se mohlo zdát. Při množství toho pečení si nemůže naivní člověk říct, půjdu týden předem a prostě to koupím. Nedají v samoobsluze nikomu pět kilo cukru naráz, kam bychom přišli? Nebo med, všemožný druhy ořechů. Suroviny k pečení jsou vlastně na příděl, kterej sice organizuje ne stát, ale zřejmě personál prodejny, při vědomí svejch limitů v uspokojování potřeb zákazníků. Aby se dostalo i na další, dají maximálně dvě kila, třeba, a je ještě štěstí, když příslušnej tovar se nachází vůbec na skladě. Věci, co se potřebujou k předvánočnímu pečení, nevyskytujou se v regálech ani zdaleka celoročně. Už dávno v listopadu se bystří čidla, nemají už něco, kakao, mandle? Co mají kde, kolik toho dají, to se stává tou dobou jedním z nejdůležitějších témat sousedskejch hovorů. Metoda tedy je dvojí, potupně obcházet samoobsluhy po městě a tak nashromáždit potřebnou surovinu v náležitým množství, nebo drze přijít do jednoho obchodu postupně za sebou a pořídit věc na několikrát. Tak pokrytecky musel jsem jít do krámu, kam jsem chodil denně kromě neděle a kde mě denně všichni znali, pro pomletej kokos třikrát po sobě, protože v jednom nákupu jsem mohl mít jen jedno balení. A bez kokosu se nenapeče nic, to vím já přesně, když cukroví z kokosu miluju.

Při pečení pak jsem i ještě rád spolupracoval, mlsal ten syrovej polotovar, lelkoval u vyhřátý trouby a hleděl do jejích útrob, jak zdárně pečivo tmavne, vyskakuje a svátky jak se blíží.

Na stavbu stromu a betlému už musely dorazit posily, nejčastěji právě bratranci z B., kteří zároveň se mnou taky vyšli z těch úplně dětskejch let. Pokaždý se marně říkalo, že tyhle práce je nezbytně nutný zahájit příští rok aspoň o den dřív. Co úsilí to stálo, udržet to starý vánoční zařízení při funkčnosti! Byl malej zázrak, že to osvětlení betlému i stromku, pamatující dobře Františka Křižíka, se vůbec někdy zažehlo. Celá jedna pracovní síla si musela kabel vzít a zkoumat, proč nesvítí, utahovat, vyměňovat malinký žárovky. Generální oprava se plánovala každej rok a každej rok se odsunula na ten následující. V předvánočním ruchu se nedostávalo času a po Vánocích, když jsme to skládali zas s G. sami, chyběly ty pracovní síly, nebo i energie, po tom všem shonu. Nebyla už ani ta odpovídající sváteční nálada k tomu, starosti byly už jinde, skoro jarní, a po takovým domě a hospodářství vždycky byly po ruce nějaký práce, příslušný svý době.

Figurky zúčastňující se betlémský scény byly různě pochroumaný, instalovaný náležitou stranou k divákovi, aby skryly svůj handicap. Domky byly taky často v havarijním stavu, něco se narychlo slepilo, spíš ale se jen zkonstatovalo, co bude třeba opravit, natřít, až se betlém bude zas skládat a bude na to čas. Bylo taky s podivem, jak se kladla tak cenná památka na tak chatrnou konstrukci. Šlo o podezřele vyhlížející kombinaci plechovek, dlažebních kostek, špalíků, který se sestavily tak, že vznikly nosný prvky vytvářející dva schůdky, logicky tedy tři patra. Vymyslet ty podpěry, aby byly ve stejný výšce a jakžtakž stabilní, to byla nervydrásající práce, kterou musel vykonávat ten nejzkušenější stavebník. Prkna, který pak spočívaly na těch podpěrách, měly taky k dokonalosti značně daleko, byly křivý a porůznu nastavovaný. Už bylo myslím někde řečeno, že takto pracně připravená konstrukce se potáhla zeleným krepákem za pomoci napínáčků, na ten se položily na náležitý místa světla spojený elektrickou šňůrou, aby buď osvětlovaly scénu, svítily pastýřům do ohně nebo hořely v chlívě a v chalupách, pak se nainstalovaly domy. A potom se pokládal ten mech, tak, aby podklad nikde neprosvítal, na pomoc se k tomu bralo hodně trpělivosti a špendlíky. Nakonec se krajina zalidnila postavičkama, ovcema a dalšíma zvířatama, stromkama, který se svýma podstavcema se odmítaly na mechový podloží postavit a stát. Netřeba snad dodávat, že pokud zachytil nějakej nešťastník za ten kabel, šlo všechno komplet dolů, ale nutno je taky spravedlivě říct, že za celý léta se to nepodařilo nikomu. Občas ovšem spadlo něco ze svýho vlastního rozhodnutí a bez zjevný příčiny. Když se ozvala rána z pokoje, říkala vždycky G., běž se podívat, co zas spadlo z betléma.

Zatímco stavba betlému vyžadovala spíš značnou porci důvtipu a trpělivosti než hrubý síly, co se týče stromu, jeho stavba chtěla dobrou fyzickou kondici. Nejobtížnější fází bylo vůbec sestavit stojan, těžkou litinovou věc sestávající ze tří noh, který všechny naráz se musely upevnit do středovýho okruží, což se nedalo provést bez toho, že by předtím nebylo uskutečněno několik marnejch pokusů. Nejlíp tuto věc prováděly aspoň čtyři sehraný osoby, z nichž tři krotily vzpírající se nohy a jedna utahovala šroub, kterej už moc nepasoval do svýho závitu. Když se ale nakonec podařilo krám složit, byl to moc hezkej a silnej stojan, menší věc by tak velkej stromek neunesla. Přesto se musel kmen dole velice pracně ořezávat do otvoru v tom stojanu, a ořezávat syrový dřevo je práce hodně nevděčná, což mi potvrdí každej, kdo tuto činnost někdy vykonával. Když kmen do díry konečně zapadl, bylo třeba po obvodu natlouct klínky tak, aby tam strom vězel nejen opravdu pevně, ale taky svisle, a musím říct, že po dost dlouhým úsilí bylo výsledkem to, že žádnej rok nestál vánoční strom skutečně rovně, ale aspoň co nejmíň nakřivo. Ostatně, co je rovně, na to měli zapojení účastníci vždycky naprosto odlišný názory, podle někoho lehal si strom na gauč, podle druhýho ovšem naprosto naopak chtěl padat z okna. Nakonec se ustavil tak, že padal do místnosti, čili z úhlavního pohledu od dveří se jevil kolmo. Zatloukání těch klínků bylo zároveň zatěžkávací zkouškou pro pevnost instalace stojanu, nejednou se právě v týhle fázi nohy poroučely ze svýho uchycení a všechno za značnýho sakrování muselo začít nanovo. Omotat stromek světlama, rozvěšet koule a další ozdoby, cukroví, spoutat řetězama, větve posněžit vatou byla už hračka. Tyto věci už se dodělávaly zpravidla jen chvíli před večeří, ale vždycky se všechno udělat nakonec stihlo.

Jak tedy šel čas a já ztrácel podobu dítěte, měnila se i skladba vánočních dárků, ve prospěch spíš praktičtějších věcí a na úkor zábavy, tedy ve směru k oblečení, košilím, obuvi. Hodně ale dostával jsem pořád knih, to jsem byl rád. Naprosto ovšem se z toho vyjímal obzvlášť jeden dar, a to sovětský bakelitový rádio značky Rossia. To se stalo mým satelitem, mým společníkem, při tom jsem se i učil, četl, při něm jsem i zjistil, že mám docela rád hudbu, a to i přes to, co tam pouštěli a pouštějí ještě i teď.

Strom stál v obýváku pořád skoro dva měsíce, kvůli dětem, teď už zas jinejm. Co z toho stromu bylo celej rok po zemi jehličí! Ven se podařilo v tom únoru vynést už jen holou kostru. Se stromem se skládal i betlém. To už byli všichni těma Vánocema unavení, zmínka o tom, že jsme si kladli závazek pospravovat jeho pošramocený části, by mohla vyvolat nepokoje. Tímto Vánoce snad definitivně skončily. Zas nastal bod, kdy byly od nás nejvíc vzdálený a děti se mohly začít těšit nanovo. Bezpečně vzdálená zdála se i naše cesta pro mech.

 

Daniel Jahn

Recenzi románu Naivní sezóna si můžete přečíst zde
Knihu si lze objednat v knihkupectví Kosmas, nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.

Reklama