Na dobu prázdnin jsem se vždycky těšila, protože k nám dcera vozila vnoučata. Děti celé léto běhaly venku nebo po lese, řádily na poli a koupaly se v rybníce. Ráno jsem jim připravila vydatnou snídani, večer jsme někdy mívali táborák.
Občas to bylo náročné, znáte děti, často se pošťuchují a moc neposlouchají, ale všichni jsme si to užívali. Tentokrát jsem ale bohužel začátek léta proležela v nemocnici a ani po návratu mi na hlídání vnoučat nezbývalo moc energie.
Koncem jara jsem vyjela do města za dcerou a jejími dětmi. V autobuse si vedle mě sedl nějaký pán. Byl silně nachlazený.
Hned druhý den to na mě padlo. Říkala jsem si, že jsem nastydla, a tak jsem si naordinovala čaj s citronem a medem, vitamíny a odpočinek. Ale pořád ne a ne mi být líp. Naopak. Nic nezabíralo, až jsem se začala bát, co jsem to chytila.
Nakonec mě dcera naložila do auta a odvezla do nemocnice. Pan doktor mě vyšetřil a řekl mi, že mám chřipku. Vždycky jsem si myslela, že taková chřipka nic není, ale po téhle zkušenosti ji už nikdy nechci zažít.
Podle pana doktora bylo moje jediné štěstí, že mne dcera přesvědčila k němu zajít. Někdy prý – ale radši nedomýšlet. Nějakou dobu jsem zůstala v nemocnici a po propuštění se můj stav zlepšil, ale už se musím šetřit.
Tahle ohavná nemoc mi ze začátku připadala úplně bezvýznamná, ale dost se podepsala na mojí kondici i duševní pohodě. A navíc mi zkazila léto, na které jsem se moc těšila. I tak jsem ale ráda, že to dopadlo, jak dopadlo. Pan doktor říkal, že chřipku tady u nás v Česku ročně nepřežijí až dva tisíce lidí. V našem věku chřipka není jen tak, proto jsem se rovnou zeptala na možnosti očkování – nejlepší je prý to proti čtyřem kmenům chřipky.
Příspěvek nám zaslala paní Alžběta.
