Povídky

Doběhlo mi životní pojištění, čímž jsem se definitivně vyřadil z okruhu lidí, který mají nějakou perspektivu. Dopadlo to tedy úplně opačně, než s čím se takový...

Zavázal jsem se každý týden tu mít příspěvky o víně, o víně, o víně. Vím o tom. Mě v tom psaní ale ruší spousta dalších námětů, ne tak pěkných a možná i ne tak naléhavých. Ostatně můj pravidelný čtenář – je-li nějaký – stejně už dávno pojal podezření, že vínu příliš nerozumím. Není to úplná pravda ani úplná lež. Skutečně třeba nemám žádný someliérský kurz, který se dneska organizujou na každým rohu. Jednou jako potenciální dárek mi byla nabídnuta encyklopedie vína a rozhodně jsem to odmítl. Podrobněji se nějak vzdělat v tomto oboru, na to bych potřeboval ještě další život, a obávám se, že už ho nemám. Svoje zkušenosti jsem získal jenom pitím.

Titulek zní dost kýčovitě – ale nenechme se prosím odradit! Třeba si vymyslím ještě něco jinýho, kupříkladu Návrat do starých časů, to mě ale prosím zaražte! Co takhle: Tajemství staré půdy?

Nevím, jestli je úterý nebo středa nebo něco ještě jinýho, co jsme měli včera k večeři, ale jinak mám paměť jako slon. Svýma vzpomínkama často čtenáře rád škádlím.

Svítí sluníčko, babí léto je v plným běhu a vydrží ještě celej měsíc prý, což by ve vinařskejch dějinách snad nemělo obdoby. Měl by tedy ještě dobrou šanci ten náš pozdní Laurot. Když budu chtít, vylisuju nejstarší várku našeho Regentu, nebo nebudu dělat nic. Dělal bych nejradši něco s vínem, ale jinak není co, a rozbalovat a mýt všechny potřeby kvůli těm pár litrům asi nemá smysl. Vinařil bych až bych brečel! Vinařskej děj se opravdu už možná začíná zas ředit.

Vinařský podzim běží, rané odrůdy už jsou ve sklepě, především náš výborný Solaris. Nějací blázni prý ho pěstujou až v Norsku, říkaly zprávy!

Ve zprávách se večer dozvídám, že na tý Moravě někde za pár hodin spadlo srážek, co naprší za celej běžnej čtvrtrok. Ti vinaři tam si toto nepamatujou sto let. O staletý vodě ovšem v posledních letech slýchám asi dvakrát do roka. V Mikulově nateklo i do vinobraní, kde museli odčerpávat vodu. Záplavy řešily čtyři stovky hasičů a jeden hejtman. Pokud nebude dál pršet, situace se uklidní, pravil kibic. A ráno mám jet pro hrozny Regentu…

Knižní ukázka z knihy Vinařský deník, kterou napsal Daniel Jahn. V kalendáři začal podzim a na vinici sklizeň, nejhezčí část mého roku! Jsou to vpravdě dostihy, ale docela hezký, za proměnlivýho počasí, k vidění bylo všechno od takřka trička až po neoprén.

Odpověď na případnou otázku, proč knihu Vinařský deník rámují komentáře k dění roku 2014, je jednoduchá. „Tento rok, na který se už začíná i trošku zapomínat, považuju za přelomový, kdy začala k mé nelibosti vznikat jakási nová železná opona. Je třeba to připomínat. A tou dobou prostě vznikal rukopis…“ říká Daniel Jahn.

Je večer, rozdělám si víno a sklenku a den se svejma starostma a pitomostma všeho druhu se začne jakoby zmenšovat. Co může být krásnějšího? A beru si k ruce pár starejch fotografií tohoto našeho domu. Takto se cestuje v čase. Celý jedno album dokumentuje postup rekonstrukce, co fotka, to kus hotový práce. A ty práce jdou z dnešního pohledu logicky, plynule, tak rychle, jak jen rychle dokážu albem listovat.