Žena s cárem iluzí

Zina se zaujetím pozorovala hemžení kolem sebe. Pohybovala se ztěžka o holi a už si málokdy někam vyrazila. Dnes ve společnosti byla. Tlumočnická a překladatelská agentura, v níž od jejího založení pracovala, slavila dvacet úspěšných let na trhu. Zina se chvěla blahem. Vzpomněli si na ni. Vzpomněli si na ni a pozvali ji. Může teď u té slávy být.

Okolo půl osmé se ruch ztišil a majitel agentury začal svou slavnostní řeč. Zina se zalíbením naslouchala jeho vytříbenému projevu. Kultivované češtině se málokdy dalo živě naslouchat. Svět se zjednodušil a dával přednost žargonu. Žargon lépe vyhovuje prostému myšlení. Na veřejnosti pokusy o kultivovaný jazyk, pak takzvaný neformální přístup a šup do žargonu. Oblíbený model moderních intelektuálů, kterým Zina v duchu říkala takzvaní intelektuálové.

Majitel agentury mluvil kultivovaně vždy. Nepřepínal. Neměl kulturní projev pro svou veřejnou tvář a žargon pro soukromí. Jeho mozek kultivovanou řeč zvládal za všech okolností. To Zina nesmírně oceňovala. Užívala si libozvučnost jeho jazykových projevů.

Náhle Zininy příjemné pocity cosi rozrušilo. Sálem proběhl šum. Dva opozdilci, muž a žena, se protahovali ke svým místům u stolu pro významné hosty agentury. Zina zkřivila rty do pohrdlivého úšklebku. Pak se zarazila. Pozdně příchozí žena ji zaujala. Nemohla z ní odtrhnout zrak. Pečlivě studovala její tvář, její gesta, její výraz. Ne, nemohla se mýlit. Ta žena byla dcerou Zinina milence.

Slavnostní projev skončil. Následoval potlesk, přípitek a raut.

Zina na pozvání k rautovému stolu nereagovala. Sledovala očima dceru svého milence. Žena si naložila z rautového stolu pár soust na malý talíř, pozdravila se s několika známými, poklábosila si a po chvíli se stáhla stranou. Pozorovala dění kolem sebe a pomalu ujídala druhou dávku ze svého talíře.

Zina vstala ze židle, opřela se o svou hůl a zamířila k ženě.

„Promiňte,“ vyrušila ji. „Nejste vy Agáta Kocurová?“

„A-ano,“ zakoktala se žena. „Jsem Mráčková, ale za svobodna Kocurová.“

„Znala jsem vašeho otce.“

Zině se zdálo, že větu řekla klidně, avšak Agátě po jejích slovech zaskočilo v krku sousto uzeného pstruha a rozkašlala se.

„Promiňte,“ omluvila se.

Zina se usmála.

„Pracovali jsme spolu, hned od začátku, když Helmut přišel do Prahy. Kdyby se dožil Listopadu, určitě by v téhle agentuře pracoval taky, jako já.“

Agáta se přihlouple usmála a pokrčila rameny.

„Jsem ráda, že vás konečně poznávám. Tolik jsem toho o vás slyšela…“

Zina se odmlčela. Její světlé oči zkoumavě studovaly Agátin obličej.

„Jste mu podobná,“ řekla po chvíli. „Hodně.“

„Říkají to,“ usmála se rozpačitě Agáta.

„Byli jsme milenci.“

„Cože?“

„Byli jsme milenci.“

Zina netušila, proč jí to řekla. A netušila, proč to ještě i zopakovala.

„Hodně jsme si rozuměli,“ pokračovala, aniž jakkoliv reagovala na Agátin zmatený obličej. „Helmut se chtěl rozvést, ale nakonec to kvůli vám neudělal a já jsem to respektovala. Miloval vás daleko víc než mě.“

„Proč mi to říkáte?“

„Vaše matka je mrtvá…“

„Jak to víte?“

„Byla jsem na pohřbu.“

Agáta na Zinu mlčky hleděla.

„Nebylo to chvilkové poblouznění,“ upřela Zina oči na Agátu, „byl to hluboký dlouhodobý vztah. Nikdy jsem se nevdala, můj život, to byla moje práce a Helmut.“

„Proč mi to říkáte?“ zeptala se znovu Agáta.

„Milujeme obě stejného muže.“

Zina se odmlčela. Tahle konfrontace je dokončením jejího životního příběhu.

Před pár týdny Zina navštívila s přáteli vernisáž výstavy obrazů. Malíř, snad jen o pár let starší než Agáta, vystavoval hlavně ženy. Snové, éterické, zranitelné. V jednom z obrazů se Zina našla. Žena s cárem iluzí. Ženská postava bez vlasů, jemná, téměř průsvitná, svírá v ruce kus mlhy. Ta žena něco chtěla uchopit, něčeho se zmocnit, něco chtěla mít. Jenže když to v rukách sevřela, zjistila, že se to trhá, že je to jen mlhovina. Z obrazu sálalo překvapení, údiv nad tím, jak je tohle možné.

Cár iluzí ve svých rukou svírala i Zina. Žila s Helmutem, nesčetněkrát se s ním milovala, nikomu na světě nedala tolik citu jako jemu. Skutečností Helmutova života však byla tahle Agáta. Pro Zinu zbyl jen cár iluzí.

V ženě na obraze přes všechnu křehkost dřímala i síla, která dovoluje ženám přes všechna zranění a příkoří žít dál. Stejnou sílu v sobě teď cítila i Zina.

„Víte, Agáto, Helmut neunesl rozchod se svojí rodinou. Nevím, kolik toho víte…“

„Něco ano,“ špitla Agáta.

„Zpočátku jsme byli jen kolegové, co si rozumí. Zlom nastal po šedesátém osmém. Při prověrkách jsem byla vyloučena ze strany a přišla jsem o místo. Dělala jsem pak úřednici.“

Zina se odmlčela.

„Helmut zažil peklo. Nikdy jsem neviděla tak rozpolceného člověka jako Helmuta v době prověrek. Nevěděl, co má dělat. Alena na něj naléhala, ať ve straně zůstane, dělala mu scény. Byla jste malá, hodně malá. Kolik vám bylo? Pět, šest? Chvíli jsem si myslela, že všechno opustí a vrátí se domů, do Slezska, ale zůstal tady. Nakonec udělal vše tak, aby byla Alena spokojená. Ale zůstal i u mě. Díky němu jsem neztratila kontakty. Nosil mi práci, takže jsem úplně nezakrněla. O rozvodu neuvažoval. Možná si myslel, že spolu budeme chvíli spát a vše se rozplyne. Jenže se to nestalo. Byli jsme si opravdu hodně blízcí.“

Agáta nechtěla dál poslouchat, ale v projevu Ziny bylo něco podmanivého, něco, co hypnotizovalo a nutilo ji stát jako solný sloup a naslouchat slovům, jež plynula ze Zininých úst.

„Zlom nastal, když umřela jeho matka.“

„Moje babička?“ vyhrkla Agáta.

„Ano. Odjel na pohřeb a vrátil se jako jiný člověk. Rozhodl se odejít od Aleny a začít žít jinak. Alena, přestože jí o nás řekl, s rozvodem nesouhlasila, naopak, bojovala jako šílená. Bůh suď, co se mezi nimi stalo, ale Helmut mě od té doby považoval za svou partnerku. Ukazovali jsme se bez obav na veřejnosti, jezdili jsme spolu na dovolené, trávili jsme spolu svátky.“

A zase ten cár iluzí. Co vlastně o Helmutovi věděla? Stala se pro něj snesitelným únikem, nic víc nechtěl. Jen azyl a klid. Nikdy jí nedal do sebe úplně nahlédnout. Klíč k jeho nitru vlastnil někdo jiný. Zina si s hořkostí uvědomovala, že ten klíč možná vlastnila jeho žena.

„Měl vás daleko radši než mě,“ řekla Zina zřetelně. Dala do hlasu všechnu něhu, jaké byla schopna.

Agátě vyhrkly z očí slzy. Odložila talíř na stůl, vedle něhož celou dobu stála.

„Promiňte,“ zašeptala a utekla.

Zina u rautového stolu osaměla. Rozpačitě se kolem sebe rozhlédla. Pak si uvědomila, že už s nikým nechce mluvit. Těžce se rozešla a zamířila k východu. Kruh se uzavřel.

Zina si svůj cár iluzí dál opatrně držela. Byl těžko uchopitelný a vysmýkával se, ale byl hebký a voněl.

Snad jí Agáta tenhle výstup jednou odpustí.

Povídky od autorky Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET