Zatrpklost ve stáří dokáže rozkmotřit celou rodinu. Proč jsou někteří lidé zlí?

Lidé umějí být zlí. Jenže když se podívám více pod slupku té seniorské zatrpklosti až zloby, vídám leccos. Ovšem, jsou mezi námi lidé opravdu citově ploší, asociální – a nebudu vám je tady obhajovat ani vykládat, že za to může jejich dětství.

Je mnoho příčin, které seniory a velmi nemocné lidi vedou k zatrpklému bytí až tyranizování okolí. Většinou se vyděšeně ptáme, kde se to v nich bere? Jejich rodiny, přátelé nebo sousedi jenom kroutí hlavou. Někteří z nás „povinnou“ problematickou péčí naplňují vlastní křížovou cestu, danou příbuzenstvím. V postavení oběti vlastní slušnosti vše trpce snášejí – a je jim jenom hůř a hůř.

Kde se to bere? Celkem dobře při své práci navazuji vztah s lidmi, kteří prostě museli být v životě tvrdí. Jak muži, tak ženy. Museli přežít válku, přídělové systémy, nedostatek, všudypřítomný strach z politických tlaků. Vytvořit bezpečí pro své děti, postarat se o ně. Byli tvrdí v první řadě k sobě.

My je dnes porovnáváme se sebou, aniž bychom rozuměli době, kterou prožili, vítězstvím a prohrám, které mají za sebou. Tvrdost, s jakou sami se sebou zacházeli, jim někdy navozuje nepochopení pro způsob našeho života. Všude se plýtvá, máme zprávy o nebezpečích, která hrozí třeba kvůli odpadům – ale vesele spotřebováváme a vyhazujeme a děláme binec dál. K tomu nikoho nezajímají jejich názory, přísnost, moralizování, opravdu i nepřátelství.

Nechápeme kořeny, z nichž vzešly, nechápeme postoje, které jim pomáhaly přežít (pod jakýmkoliv praporem) a tím se osvědčily.

Dalšími lidmi, kteří se mohou jevit až velice zlými, jsou lidé opečovávaní někým, kdo je na pokraji sil. Znám mnoho pečujících, kteří se sotva sami hýbou, většinou naříkají na záda, protože se (hlavně ženy) tahají a dřou se svým drahým.

Je správné trvat na tom, aby třeba sedmdesátiletá nebo ještě starší žena sama přetahovala, obracela, umývala a koupala jakkoliv nevládného člověka? Slyšela jsem třeba obranná slova takové paní, že dotyčný by nesnesl, kdyby na sebe nechal sáhnout někoho „cizího“.  Že ona je z rodiny, která se o své lidi vždycky postarala atd. Znám již alarmující případ, kdy po roce od šetření manžela dáma přes osmdesát sama řeší problém se schody, domácností a péčí, protože má kýlu, nemocnou páteř a srdce, přestávají ji poslouchat ruce. Tenhle manžel již musel strpět pomoc další osoby, ale je opravdu hodně zatrpklý, ženě nevěří, když celý den stejně nic moc nedělá…

Jako by měl celé roky klapky na očích, nechtěl vidět ani pomyslet, kam by jakákoliv změna v péči vedla dál.

Jako mnoho jiných se bojí především o svou vlastní pohodlnou současnost – to víte, začne se s prací někoho cizího a za chvíli mě šoupnou do ústavu. Bohužel právě tam svůj život víc a víc vehementně tlačí.

Takový důvod pro „zlo“ vypadá logicky, viďte. S tímto postojem však vídám související projevy opravdu těžko uvěřitelné zloby vůči okolí. Ano, skutečně jsou mezi námi lidé, kteří dovedou znechutit život každému, kdo by jim chtěl nebo musí (a musí?) pomoci. Nadávají, kritizují, popichují ostatní proti sobě. V krátké době po sobě jsem se setkala s několika takovými příběhy a vzpomněla si, že jsou jako přes kopírák shodné s dalšími z mé korespondence. Hodně často se tu popisují stárnoucí ženy.

Například paní, s níž se život moc nemazlil, děti jí byly na obtíž. Vždycky jim nadávala, vyhazovala je hned po škole z bytu.  Nikdy nebylo možné se jí zavděčit, sprostá, hulvátská, na všem viděla něco špatného, věčně každému věštila krach a spokojeně jásala, když se něco potvrdilo. Děti se však pokaždé matky ujaly, když došlo k nemoci, jakékoliv. A vždycky se trápily a snad tím dělaly té dotyčné největší potěšení. Trpěly sekýrováním, ponižováním, spiklenectvím dětí-vnuků proti sobě, naschvály, rozbíjelo to partnerské vztahy. (Jeden zeť radši z domu utíkal, aby na tu „babu“ nevzal její vlastní hůl.) Vždyť matku mám jen jednu, vzdychaly ty trápené děti.

Dcery, snachy, sestry, dokonce i vnučky den za dnem sklánějí hlavu a táhnou péči. Dělají ze sebe oběti, dokonce nahrávají na to, aby jednou samy byly oběťmi dalších lidí. Oběti však nejsou ceněny, rozhodně vůbec ne trýzniteli. Hodí se k zažití skvělého pocitu moci. Oběti si dokonce vštípí znaky v chování, které na ně mohou navést trýznitele další.

Vraťme se k těm „zlým“. Ty ženy, pět nebo šest by jich mohlo být, o kterých mi vypověděly jejich nešťastné děti, měly společnou jednu zásadní věc: selhání. Kdysi na počátku vlastního dospělého života selhaly a rozhodly se, že za to může kdokoliv jiný, než ony samy. Vršily ve svém rodičovství a soukromí jednu chybu na druhou a reagovaly dalším a horším chováním, někdy i pitím nebo promiskuitou, vybíjením vzteku a agresí, případně naopak těžkým chladem vůči nejbližším. Mají snad najednou sebe samu otočit a přijmout, že je někdo lepší, než ony?!  Zázraky tohoto druhu ani Lurdy nezvládnou.

V dnešním skromném výčtu příčin konfliktů se mi objevují snad nejčastější zádrhele: smutné zápasy o vlastní osobnost.

Člověk nemůže přijmout, že mizí jeho paměť a roste závislost na okolí. Paměť, to jsme přece my! Naše jedinečnost, náš život. Strach z mizející paměti pokládám za jedno z nejhorších trápení, především u lidí osamělých. Může mu odpomoci právě bezpečí rodiny, i když se zoufalé doufání, že je to jinak, často promítá do nařčení. Vždyť každá věc, cestující divně po bytě, se dá vysvětlit jednoduše, něčím zásahem, nikoliv tím, že mizí a objevuje se „SAMA“, dokonce na velmi neuvěřitelných místech.

Vybavily se vám příběhy „herdekbab“ a „herdekdědků“ z okolí? Umožnila jsem vám trošku nahlédnout pod pokličku jejich stavu? Jistě, mohla bych se o mnohém dalším široce rozepisovat a polemizovat, ale to by bylo na několik knih.

Soustředím se na základní možnost přístupu, který vám umožní nadhled a odstup. Díky němu se ulamují hroty, které by pečující příliš drásaly.

Je to prosté, staří lidé stejně jako děti nelžou ve svých stavech.

Někde je jádro pudla, příčina jejich chování. Ovšem najít ono jadýrko, to může být vrcholné umění. Okolí se totiž ponoří do viditelného a slyšitelného, nasadí si klapky na oči i uši. Především totiž velmi osobně přijímá nadávky a obvinění, které ze sebe dotyčný chrlí. Jak může být tak zlý?! Tak zlá?!

Jádrem pudla může být cokoliv, ale někde je. Nedozvíte se o něm přímo, z nadávek už vůbec ne. Můžete tipovat, pozorovat, hledat, co je jinak. Člověk sám, i když je mladý, přece málokdy dokáže rozpoznat příčiny toho, jak právě jedná. Nemohl jsem se ovládnout, kaje se později. Bylo toho všeho už na mne moc… Pokud je oslabený nemocemi a stářím, má člověk šanci mnohem menší, Nedokáže nám často ani pořádně napovědět.

Jak jsem již zmínila, velmi tíživá je sama dnešní realita.

Samota, strach z budoucnosti, z nedostatku, z kriminality, úrazu, nemocí, bezmocného ležení někde bez pomoci. Staří lidé se setkávají s naším přehlížením, cítí se zbyteční, svět se mění rychleji, než se stačí zorientovat. Mají mnoho důvodů k tomu, aby se cítili zahnaní do kouta, aby (často v bolestech tělesných) očekávali jenom nepříjemnosti a třeba se i bránili předem. Staří lidé si jsou dobře vědomi své křehkosti.

Důvodem bývá také změna, pocit nechtěného, nouzového řešení, které jim osud vnutil a oni (zase) prohráli. Stali se závislými na novém prostředí, nejsou ve „svém“. Nemoc, která je omezila tam, kde měli pocit, že jsou ještě dobří, leccos zvládají. Pokud byl člověk celý den víceméně sám, ani moc nevycházel, ale najednou „někdo rozhodl“ a je u rodiny, v pobytovém zařízení, dokonce snad na dvoulůžkovém nebo větším pokoji, může doslova trpět. Změnila se jeho míra intimity, musí se podřizovat pravidlům, která si nezvolil. Každý potřebuje svůj klid a kout, kde si ho nikdo nebude všímat, když si to dotyčný nepřeje.

Chrlení nadávek a obvinění bývá především ventilováním nahromaděné úzkosti a nejistot.

Slova, vylétající ve zlosti, nikdo nevtlačí zpátky ani párem volů. To víme všichni. Jenže pokud je necháte padnout nepovšimnutá k zemi, rozpadnou se jako podzimní listí. Zašustí a konec. Ostatně, copak sami neznáme úlevu, když se od plic vykřičíme, jakmile se děje něco k nesnesení? Mnozí umíme přibrzdit včas – ale i tato dovednost věkem slábne. Nebo jen chuť ovládnout se? Málokdo ví, že schopnost ovládnout vnitřní napětí souvisí také s nedostatkem tekutin. Posaďme se, nalijme si pití a vyslechněme trápení.

Možná se takhle v klidu dozvíme, co vlastně opravdu dotyčného trápí. Možná se dozvíme několik jiných, případně opakovaných nářků. Pokud člověku, vzpouzejícímu se pravidlům, dáme dost času na rozmyšlenou, navrhneme alternativy, aby měl co odmítat, o něčem přece jenom rozhodne on sám. Zachová si tvář a suverenitu, je důstojný i ve svém závislém postavení.

Všechna zlá slova a nadávky nás jenom upozorňují, že dotyčný má potíž, kterou nezvládá.  Detail, se kterým si neví rady, avšak v jeho představách narostl a nabobtnal k nepřekonání. Často nám vypráví o vyložené prkotině, kterou si jeho mysl vybrala aktuálně jako zástupný problém, aby za ním skryla ten skutečný.

Pocity selhávání, úzkost z budoucnosti – a často pošetilý pocit, že nadávky jsou mocenským nástrojem, kterým přinutí okolí šlapat jako hodiny a nepomýšlet na odlehčení – například strčením do „starobince“.

Věnujme svou pozornost právě základnímu faktu, že je tu důvod pro rozčilení, nevrlost, agresivitu. Nenapomínejme, nestupňujme napětí a rozrušení. Ulamujme hroty sporům. Později, po „vychladnutí“, se k tomu můžeme vrátit, připomenout, že takové chování není pro soužití dobré, že na nadávky nikdo není zvědavý. Nikdo to neslyší rád, navíc je při jednání potřebný jistý náš nadhled a objektivita, nevyčítat. I člověk, s nímž máme spor, potřebuje dál zachovat svůj pocit důstojnosti.

Dohoda o pravidlech je věcí, kterou doporučuji stanovit co nejdřív. Pořádek dělá přátele. Péče má přinášet úlevu potřebnému, ale také rovnováhu toho, co dávám a co mi to přináší. Toho, co dostávám a jak to přijímám.

Je naprosto nežádoucí, aby se péče stala otročinou! Mluvte o tom všichni, otevřeně a bez urážení. Nejde o málo, jde o vaše společné životy.

Pokud bude rodinou promyšlena možnost péče i v nouzových podmínkách (dočasné pobyty mimo domov, více služeb pečovatelek a domácí ošetřovatelské péče zdravotnické), prodlouží se tím právě to nejžádanější: pobyt doma, u svých blízkých. A v pohodě, beze stínů zarputilosti až tyranie. Protože věřte, že ať jste byli kýmkoliv, péče našeho blízkého je tím nejcennějším vrcholem, kterého můžeme ve chvílích potřeby dosáhnout.

 

 

Reklama
SDÍLET