Zamysleme se nad dávnou křesťanskou návštěvou a děkujme lidem s trápením

Před časem jsem cítila rozpaky, když členové místního křesťanského sdružení před Vánocemi navštívili seniory a zazpívali a hráli také u lůžek. Nálada byla krásná, lidem se to moc líbilo, stejně jako ti v jídelně dostali malý dárek. Divili se však, že jim ten pán děkuje za jejich utrpení, že vyjadřuje úctu k tomu, co prožívají, což prý připomíná bolesti Ježíše.

Myšlenka byla dobrá, jak jinak, jen příliš zkratkovitá, měla jsem poté co dovysvětlovat. Jak? Jednoduše i složitě a myslím si, že podobných pohledů je mezi námi ještě dost málo. Zvykli jsme si mnohé nevidět, přehlížet nebo se instantně dojmout pro jeden okamžik.

Vzpomínka mne i dnes přivádí k přemýšlení a dalším zážitkům. Snad nejsilnější byl „frontový.“ Ve frontě na cosi ještě v devadesátých letech stála paní s velkým kočárkem pro postižené dítě. Nebývaly tehdy ničím běžným a další dva špunti, předškoláci, si zvědavě netečné dítě prohlíželi. Jeden se přímočaře obrátil na svou matku a komentoval tu ostudu, že tak velkej a v kočáře. Fronta ztuhla, ale maminka se omluvně usmála na tu druhou a docela přísně řekla asi tohle:

„Nesměj se! Ten chlapeček asi nemůže chodit. Nemůže za to, říkáš hlouposti. Náš Tomášek byl také dlouho nemocný, ale měl velké štěstí, dostal léky a doktoři řekli, jak s ním máme cvičit. Bez toho bychom takový kočárek taky potřebovali.“

Ten druhý špunt byl asi zmíněný Tomášek, který rázem zvážněl. Šel ke kočárku a nemocného chlapečka pozdravil, naznačil pohlazení po ruce. Jeho starší bráška zůstal rozpačitý, stejně jako všichni dospělí. Nikdo nevěděl, co říct, jen jsme se (většinou) dojatě usmívali. Maminky vystály frontu, odešly, víc jsem neviděla.

Až po letech se mi to spojilo při přemýšlení o onom vystoupení a argumentacích. Nebyli jsme léta zvyklí vidět lidská trápení, na mnoho byla „odborná péče,“  katastrofy místní i vzdálené zvedaly vlnu soucitu, ale vnímat problémy světa a okolí souvisle, být stále pomáhající a ochotný, k tomu jsme nebyli vedeni ani symbolicky. Dokonce se stávalo, že minulý režim nevěděl, co si se spontánními dary počít. Nashromáždil je a někde potichu zlikvidoval.

Věřili jsme tedy, že je vše zajištěno. Ba co víc, nikoho z nás se nic hrozného nebo znepokojujícího netýkalo, všichni méně šťastní byli někam uklizeni a nemuseli jsme cosi „takového“ vídat.

Je dobré, že lidé s omezením, jakýmkoliv, žijí mezi námi. Ukazují nám hodnotu toho, co na rozdíl od nich tak samozřejmě můžeme mít. Jsou na pomyslném „kříži“ svých bolestí. Ano, můžeme uspokojit své dojetí nějakou mincí ve sbírce, připadat si dobročinně. Nemyslím, že by to byly pouhé odpustky, řada lidí totiž dnes šetří třeba na Adventní sbírku, jiní na Tříkrálovou, pro různé nadace.

Zároveň však díky těmto oslabeným, nemocným a postiženým lidem dostáváme příležitost zamýšlet se nad vlastní cestou, nad zbytečnými riziky, nad tím, jak lehkovážně zacházíme s city lidí kolem sebe. Potřebujeme se navzájem, rodina, přátelé a sousedé, lidé blízcí i kilometry vzdálení.

Učíme se samozřejmosti, že je normální žít vedle sebe a spolu, že život můžeme vidět různou optikou, že žádný z nás není tak výjimečným jedincem, aby tu nebyl také pro ostatní. I kdyby měl na paměti pouze potřebu dostat se na vozíčku do různých budov, dostupnost jakékoliv služby, fungování zvonků, možnost setkávání. Cokoliv z běžného života, co může sám začít měnit.

Děkuji proto v duchu té dávné křesťanské návštěvy všem, kdo mají trápení, která jen těžko unesou a vyřeší sami. Tím, že tu jsou s námi, vedle nás, viditelní a stateční, umožňují nám ostatním dozrát do skutečného člověčenství.

Reklama
SDÍLET