Teď. Miloval okamžik, kdy se najednou objevil. Klidně se klikatící cesta, pár stromů kolem a jinak nic než pole. A najednou zlom. Zvedneš oči a před tebou se vznáší novogotická nádhera, nečekaná, šokující, pevná. Pilně šlapal do pedálů a fascinován kouzlem kostela zasazeného nad okolní krajinu hleděl upřeně před sebe. Cestu znal dokonale.
Nemohl zavrávorat, ani zaváhat. Po pár minutách sjížděl prudkou zatáčkou k Sudicím, ale kostel z očí nespustil. Bylo nedělní ráno, léto vonělo dozrávajícím obilím, trávou zvlhlou rosou a něčím, co dává jenom venkovské léto ve Slezsku. Zanedlouho ke kostelu zamíří kolona aut. Rohovští pojedou k nedělním modlitbám. Chtěl kostel vidět ještě předtím, klidný, opuštěný, majestátní, čistý ve své opuštěnosti, ve svém majestátu, ve své samotě.
Novogotická stavba z režného zdiva vznikla jako pocta kolínské katedrále, která se staví už stovky let a nikdy nebude dokončena. Mistrovské dílo, zmenšené a zjednodušené, přenesené sem, na kopec nad Sudicemi. Komplex kostela se vstupní branou, hrobkou, farou a přilehlými budovami měl sloužit jen několika stovkám farníků z okolí Sudic. Bezvýznamný kostel kdesi ve Slezsku. Zcestoval kus světa, viděl většinu staveb, které jsou považovány za divy, ale podivný závan divoké krásy, jaký cítil v okolí sudického kostela, v okolí oněch divů nepocítil.
Sjel na náměstí a prudce šlápl do pedálů. Lehce vyjel na prostranství před farou. Kolo umístil do stojanu a vzhlédl k věži kostela. Zákon tvaru krásy. V čem vlastně spočívá? Jako student toužil po slávě umělce. Nejlépe výtvarného. Studoval zákonitosti krásy, kreslil tisíce skic, hledal dokonalé proporce, studoval do úmoru teorii zlatého řezu. Zachytil, zakreslil, propočítal. Přesto byly jeho výtvory bezduché.
Prošel vstupní branou a opatrně vdechnul ticho. Prosté, tajemné, ale rozhodně ne prázdné. Ticho možná ke kráse patří. Slavná místa bývají hlučná. Tisíce turistů se tísní na malých prostranstvích a nasávají krásu. Může takový tlak krása vydržet?
Oko prý jednotlivými buňkami na sítnici vnímá detaily a posílá je jako elektrochemický signál do mozku. Tam pak záhadnými cestami v centru emocí dochází k jejich integraci do výsledného celku. Vždycky ho zajímaly právě ty záhadné cesty. Dopátrat se rozdílů mezi funkcí mozku umělců a jiných lidí. Co umělec vloží do díla, že se stane krásným? Pokoušel se, celý život se pokoušel, ale nešlo to. Vzdělával se, cestoval, četl, ale tajemství krásy neodhalil.
Procházel ztichlým hřbitovem a obdivoval kostel. Míval neodolatelnou chuť dotknout se ho. Hladit červené cihly, hledět vzhůru k zalomeným oknům, k věži, ke všem ozdobám. V těch cihlách bylo cosi, co překonalo chudobu a zapomnění. Na tenhle kostel se zapomenout nedalo. Jeho stavitel do něj krásu vložil. Samouk ve ztraceném kraji to dokázal. V čem je zákon tvaru krásy?
Vešel bočním vchodem do kostela. Vše připraveno k nedělní bohoslužbě. V lavicích dvě staré ženy společně odříkávající společnou modlitbu, šedé sloupy pnoucí se klenbou do střechy, rezavé fleky na modrých plochách, které zřejmě mají být nebem, tohle nebe je ale bez hvězd a bez svatých, Bochenkovy obrazy. Usmál se. Jan Bochenek toužil po kráse daleko víc než on sám. Studoval ji, měřil, vážil, zdokonaloval, přednášel o ní, psal, ale dokázal ji vytvořit? Hleděl na Bochenkovy obrazy, na čistotu, křehkost, dokonalost tvarů a tahů, promyšlené a spočítané proporce. Průsvitná krása hýčkaná světem víry. Skutečná krása chce něco víc.
Opustil kostel. Blížila se chvíle, kdy kolona aut z Rohova dorazí do Sudic, auta zaplní všechna parkoviště a farníci obou obcí, načesaní, vystrojení a voňaví, usednou do kostelních lavic, aby zaslechli zvuky varhan, vyslechli slovo boží, zklidnili tělo i myšlenky a na chvíli otevřeli sami sebe novogotickému prostoru. Občas přemýšlel nad tím, proč to vlastně dělají. Proč svou neděli začínají cestou do kostela, proč se nepovalují v posteli, nesledují televizi a pak jen tak od každého trochu a vlastně nic, jak to dělají téměř všichni, které znal. Kdysi ho vysvětlení napadlo a stále ještě k lepšímu nedošel. Jdou za krásou. Nevědomě, intuitivně a hladově. Většina z nich neví, co je divadlo, kino, koncert, neznají klenoty světové architektury, nikdy by necestovali stovky kilometrů jen proto, aby zahlédli obraz. Ale každou neděli nasávají krásu novogotické baziliky, poslouchají varhany, zpívají s nimi, hledí na Bochenkovy obrazy, modlí se.
Rozhlédl se po okolní krajině. Komplex kostela, hrobky, fary a okolních budov z režného zdiva srostl s krajinou. Každý oprýskaný kámen, narušená cihla, rezavý flek zapadají do něčeho, co zavání tichem a tajemstvím. V každé roční době, v každé denní i noční hodině.
Tahle zastávka se mu na jeho cyklostezkách nikdy neomrzí.
Povídka Evy Tvrdé
