Vzdejme úctu maminkám a jejich nelehkým rolím, které v životě každého z nás zastávají

Máma, matka, maminka a ještě mnoho dalších milých oslovení tohoto kouzelného, mocného a nenahraditelného slova máma. Dnešní den je věnován právě jim.

Svátek matek se slavil již dávno v minulém století, v určité době pak měl nucenou přestávku a slavil se jen MDŽ. Já jsem ale přesvědčena, že Den matek neměl z kalendáře vymizet. Žena neznamená vždy matka, není to totéž. Ale je to věc názoru. Jsem ráda, že se svátek zase obnovil, a tak by každý z nás měl i v letošní Den matek malou kytičkou vyjádřit velký dík své matce, mámě, mamince a to zvláště v této uspěchané době.

Po generace je to sice stále stejné, ale vždy tak krásné a lidské. Žena porodí dítě a stává se matkou. Tou matkou, která po porodu rozevře tu pomyslnou láskyplnou náruč, kde je láska, něha, cit, bezpečí a porozumění. Matka provede své děti jejich dětstvím k dospělosti. I pak až do skonání je pro ně stále tou, která jim dobře poradí, pohladí, když to nejvíc potřebují, i přestože to zrovna nemá lehké, stojí vždy při nich. Díky její přítomnosti jsme i my, někteří senioři v pozdějším věku, stále ještě dětmi, dětmi své maminky.

V mnoha případech je to cesta, která je lemována láskou, radostí z úspěchů dětí, ale i strachem o jejich zdraví a život. Často však jde o cestu trnitou. Děti, jak se říká, se nevyvedou a začnou problémy s chováním, jednáním, často s drogami i daleko těžšími zločiny. Pak se naskýtá otázka, zda to není i částečně vina rodičů, případně i společnosti.

Ale platí to i obráceně, matka porodí dítě, nechá ho v porodnici, nemá o něj zájem. Někdy, a to v tom jakoby „lepším případě“ odloží dítě do babyboxu. Jindy ponechá dítě sice živé, ale ukryté v tašce ledabyle pohozené. Většinou to také končí smrtí novorozence. Proč? Když jsou tu babyboxy, které jsou anonymní?

V současné době nezvykle přibývá bestiálně zavražděných novorozeňat ihned po porodu. Nedokážu si představit ty hrůzné činy, před nimiž stojí vyšetřovatelé, kdy matka uškrtí, doslova umlátí, nebo utýrá své novorozené dítě. Vyjma, pokud nejde o zdravotní komplikaci, která se i v mizivém procentu stát může, by tyto matky z posledních dvou případů nikdy neměly mít právo používat slovo matka, neboť dle mého názoru ho svými nelidskými činy těžce dehonestují v porovnání s matkami, které se třesou strachy nad kočárky se svými miminky, aby se jim něco nestalo.

Rovněž matky, které se starají o své nemocné děti, i když dopředu ví, že se jejich děti třeba nedožijí ani dospělosti. Nebo navždy budou jen ležet a samy nebudou schopny se o sebe do konce svého života postarat, protože i medicína není zatím všemocná. Po celou tu dobu hledí smrti do očí a snaží se ji přelstít, aby jejich děti tu byly byť jen o jeden den déle. Jen ty, které žijí s tímto osudem, ví, jaký je to strastiplný život.

A pak jsou matky, které se několik let snaží, aby měly vlastní dítě, podstupují lékařské zákroky, ale ne vždy se jim povede stát se matkami a vychutnat si nejen okamžik, kdy poprvé držíte své dítě v náručí, ale všechny ty radosti i strasti při jeho výchově. Po celý život si pak toto břímě nesou ve svém srdci.

V neposlední řadě musím zmínit i matky, které ač nemohou mít vlastní děti, si vezmou z ústavní výchovy malinké či větší dítě, dají mu svoji lásku, domov a vychovají ho jako své. Jistě to není jednoduché, hlavně to musí mít ve svém nitru hodně dobře srovnané, protože pořád to biologicky není jejich dítě a otázky, zda se dítě vyvede či ne nejsou zrovna lehké, jak se zdá a odpovědi se předem nedají ani omylem předvídat. Všechny tyto zmiňované matky mají moji úctu, rovněž tak i matky – pěstounky, které se starají v pěstounské péči třeba o 7 i více dětí. Jsou to často děti z různých sociálních vrstev, někdy i postižené. Dokážou jim dát domov, starat se o ně a vychovat z nich dobré lidi. Rozdávat lásku tolika vlastně cizím dětem, vytvořit jim pocit bezpečí a domova stojí mnoho úsilí, vlastního sebezapření. Ony tohoto úsilí však nelitují. Jejich, i když ne biologické děti mají štěstí, že nemusí žít v ústavech, ale mají zcela jinou výchovu a zcela jiný domov, plný lásky, pohody a klidu.

Jak vidno, tak úděl matek, maminek je od nepaměti stále stejný i když pokaždé v jiné době i situaci. Porodit, ochraňovat a vychovat své děti, tak jak nejlépe umí, provést je životem do dospělosti, aby se za ně nemusely stydět, to je to jejich poslání.

Všem hodným, milým matkám, maminkách patří po generace vřelý dík od jejich dětí. Často v mládí neumíme docenit to, co pro nás vykonaly, dospějeme k tomu, až se samy staneme matkami.

Všechny generace proto v srdci chraňte slovo máma, buďte hrdi na svoje matky, ať už jsou v našich očích jakékoliv, protože nikdo není bez chyb. Buďte jim vděčni třeba, nebo hlavně proto, že nám daly život, jen díky nim jsme tu a můžeme si užívat krásy tohoto světa.

A to je nejcennější dar, všechny malichernosti, které se staly mezi námi a matkou během společného života jsou skutečně jen a jen malichernosti zanedbatelného významu proti tomu, jak cenný dar je život, kterým nás matka obdarovala a bez podmínek jím provázela.

Poděkujme našim maminkám za život a za to, že tu byly nebo stále, díky Bohu, ještě jsou.

Daruj objetí své mamince, dokud můžeš! Přijde den, kdy už to nebude možné…

Hana Nováková

Reklama
SDÍLET