Vzdálená

Za okny hučel Londýn. Auta, smog, autobusy, spousty lidí promíchaných napříč vrstvami a kontinenty. Spořádaný koktejl chutí, vůní, doteků, zvuků a barev. V Londýně bylo vždy všechno spořádané – teď i před lety.

 

 

Mechtilde ustoupila od okna a usedla do svého vysokého křesla, které jí ulevovalo od bolestí. Tělo měla prolezlé revmatismem. Natáhla si nohy na podnožku a zahalila se do kožešinové přikrývky. Usmála se. Pohlédla na papíry rozložené po stole. Dokončovala svoji poslední knihu. Věděla, že je poslední. Její čas vypršel.

Čas… Měla ho tolik… Tělem jí prolétla bolest, revma se ozvalo. Několikrát zrychleně zamrkala a pak se pousmála. Vzpomínka na Slezsko. Na nekonečné toulky ve vedru, dešti, vichru, sněhu. Krajina nádherná za každého počasí. Jistěže si revma uhnala ve Slezsku, kde jinde bylo tak nevlídně a tak nádherně, že i ve slotě musela ven – dýchat, dívat se, vnímat. Zvlněný terén, lesy hluboké právě tak akorát, dlouhé aleje mezi poli. Zámek v Chuchelné byl jediný opravdový domov. Všude jinde jen bydlela, nebo přebývala, nebo… Nebo?

Londýn se změnil. V roce 1912, když přijela s Maxem, jezdily po ulicích kočáry tažené koňmi. Ženy nákladně oblékané, muži úhlední a pohlední, paláce až po nádobí dekorativní… Nemívala ráda samoúčelný přepych, páchl jí kýčem, secese ale samoúčelná nebyla, byla jen přepychová. Londýn poloviny padesátých let, to byl věčný chaos, smog, hlučná auta, laciná koketérie, falešné materiály a zběsilá dynamika. Nic z toho už ji ale nepobuřovalo, nic z toho jí nevadilo, ničemu už nevěnovala ani zrnko pocitu. Výsada stáří. Zklidněné emoce a nadhled.

Uprostřed přepychu dávné společenské smetánky i ruchu dnešní lidové kultury se jí občas mihl kdesi v podvědomí obličej rozšklebený tu silným deštěm, tu mrazivým větrem, jindy zase sněhovou vánicí, či spalujícím žňovým sluncem a zastesklo se jí. Postrádala tváře Slezanů. Proto měla ráda svůj revmatismus. Byla to jediná opravdová památka na Slezsko, o které dennodenně věděla. Vše ostatní zmizelo, vyčichlo, vyvětralo. Revma se jí drželo. Stále a citelně.

Meine kleine Kuchelna… Během téměř osmdesáti let, co byla na světě, žila na mnoha místech. Mnichov, Berlín, Vídeň, Londýn, Florencie, Riviéra… Samá vábná místa. Kleine Kuchelna…

Maxmilián Lichnowsky patřil k elitě německého národa. Roky strávené v Londýně byly jeho vrcholem. Velvyslanec Německa se svou noblesní chotí, večírky, setkání, výstavy… Budovu velvyslanectví na Carlton House Terrace navštěvovali samí významní lidé a obdivovali Mechtilde a svět, který vytvořila. Obrazy starých mistrů, ale i Kokoschka, Picasso, Marc… Měla tolik bizarních přátel… Mnozí z nich tvrdili, že ji obdivují, někteří ji prý i milovali. Milovali… Láskou lidi nazývají kdejaké chvilkové pomatení. Láska ale pomatení není.

Láska, to bylo Slezsko. Projít se, nadechnout, rozhlédnout se po krajině a odpočinout si pod košatým dubem v lese, koně a psi…

Taky psaní byla láska. Vyjádřit slovem pocit, myšlenku… A hudba, obrazy…

Láskou býval i Max a děti. V určitém okamžiku se ale něco pokazilo. Když ho odvolali z Londýna, zahořknul. Stáhl se do Slezska jako jezevec do své díry a už nevylezl. Toužila obnovit londýnskou slávu, ale už to nešlo. Svět se změnil…

Mechtilde s otevřenýma očima snila sen svých vzpomínek

Kdy se všechno pokazilo?

Dnes už věděla, že přišlo varování, ale ona mu tenkrát nerozuměla. V roce dvacet jedna, léto zrovna vrcholilo, navštívila svou blízkou přítelkyni Sidonii ve Vrchotových Janovicích. Jedno odpoledne se šli koupat. Krásný slunečný den, Mechtilde důvěřivá, uvolněná, šťastná, v klidu, slunci, létě. Vltava voněla, proud řeky nadnášel, krajina ospale ukolébávala. Mechtilde strhnul vír. Uměla dobře plavat, ale vír byl silný, táhnul ji kamsi dolů, zběsile zápasila pevnými tempy, ale voda byla silnější. Za první výkřik se trochu styděla, další už vydala cíleně, vzápětí křičela zoufale.  Křičela… Voda ji táhla dolů, a tak měla jen dojem, že křičí. Karl zpozoroval její zmatek, skočil do vody a zachránil ji. Vyděšená čtveřice na břehu si tenkrát neuvědomovala, co Mechtilde dnes. Vltava Mechtilde skoro zahubila.

Po první válce byl se Slezskem konec. Nikdo nevěděl, čí vlastně je. Mladého sebevědomého Československa? Velkohubého Německa? Nebo Polska? Mechtilde milovala němčinu, vždycky byla a zůstala Němkou. Ale Němkou, které vadil Hitler a jeho manýry, Němkou, které vadily všechny žvásty, politické cirkusy a lži.

Když se topila ve Vltavě, topil se s ní celý její dosavadní svět. Spokojený, stabilní a jasný.

Mechtilde sebou škubla. Spala, nebo jen vzpomínala? Odložila kožešinovou pokrývku, spustila nohy z podnožky, s námahou vstala z křesla a popadla hůl. Dobelhala se k oknu. Pršelo. V Londýně často pršelo. Ale sněžilo málokdy. Hleděla na deštivou londýnskou ulici, ale před očima měla známou krajinu. Cítila mezi stehny koňský hřbet, za zády Chuchelná, před ní Strahovice, pak Rohov mezi poli. Rohovský statek patřil k důležitým bodům jejích vyjížděk. Chuchelná ležela schovaná v lesích, teprve nad Strahovicemi a pak nad Rohovem se mohla pořádně rozhlédnout. Jak samozřejmě život tehdy vypadal! Zdálo se jí, že je usazená, spokojená, že život má pravidla a styl. Od počátku století rostly ve Slezsku stavby z neomítaných červených cihel, které mu vtiskly neopakovatelný ráz. V těch stavbách bylo něco dráždivého, něco, co ji přitahovalo. Chuchelná, rohovský statek a sudický kostel patřily k sobě. Křanovice se svým kostelem byly jiné. Příliš mnoho baroka… Daleký rozhled byl ze statku nad Rohovem. Divoký vítr se tady honil po polích i za těch nejklidnějších dní. Z Rohova pak vyjížděla k Hněvošicím a přes háj k Oldřišovu. Tam končil její svět, za humny už ležela Opava.

Mechtilde povzdychla. Stačilo projet Opavou a byla na Hradci. Hradec… Velký zámek, rozlehlý park, malebná krajina. Přesto byla radši v Chuchelné. Alespoň v tom se s Maxem až do jeho smrti shodli. Měla v Chuchelné zůstat navždy, tam byl přece domov…Max si umřel a nezanechal jí střechu nad hlavou. Skončila jako tulačka po Evropě. Cizina byla kdekoliv, kde se usadila. I na prosluněné Riviéře, která dělala tak dobře jejímu revma. Všude cítila neklidnou touhu po Slezsku a to ji bolelo skoro jako revmatismus.

Bylo jí už téměř šedesát let, když znovu potkala Ralpha. Všechny její vztahy byly na věky: přítelkyně, přátelé, muži, které milovala, místa, která si oblíbila. Vztahy, to bylo něco zásadního, něco, co nemohlo zmizet. Proto se musel ještě vrátit i Ralph. Život má zvláštní smysl pro humor. Konečně se mohli vzít. A znovu žila v Londýně. Zdálo by se, že se život uklidnil, že už zůstane usazená. Život měl ale pro ni přichystán ještě jeden škodolibý žert: měla se vrátit do Slezska. Asi aby se dosytila svojí krajinou.

Koncem léta 1939 odjela navštívit příbuzné do Mnichova. Věděla, že je nepohodlnou osobou, měla ale britský pas, sňatkem se z ní stala Angličanka. Během návštěvy začala válka. Vzali jí pas, označili ji za rizikovou a nařídili jí hlásit se každý týden úřadům. Vrátila se do Chuchelné. Koncem války celá rodina v hrůze před Rudou armádou překotně utekla ze Slezska na její rodný zámek do Bavorska. V roce čtyřicet šest jí konečně vrátili pas. Mohla odjet do Londýna.

Přes ulici běžela drobná blondýnka v botičkách jako z papíru. Hopsala v dešti, aby si je namočila co nejméně, ale Mechtilde se zdálo, že je snaha mladičkého blonďatého stvoření marná. Poskakovala jako vrabčák a v Mechtilde vyvolala dojetí. Byla kdysi taky taková? Mladá, lehkonohá, ustaraná o svůj vzhled…

Když se vrátila po válce do Londýna, byl Ralph mrtev. Zemřel na konci léta 1945, pár měsíců po válce. Mechtilde ucítila v očích slzy. Odstoupila od okna. Byla svobodná. Teď už ji nesvazovalo nic. Nasytila se. Mužů, dětí, koní, psů i Slezska, evropských metropolí a asi i lásky. Jen jedno ještě chtěla: dopsat svou knihu. Heute und Vorgestern…

Dobelhala se ke stolu, usedla na židli, procvičila prsty ztuhlé revmatismem a ponořila se do světa pocitů a myšlenek. Tužka klouzala po papíru a Mechtildiny rty se roztáhly do úsměvu. Za okny hučel Londýn, ale ona byla na míle daleko.

povídka spisovatelky Evy Tvrdé

Portrét kněžny Mechtilde Lichnowské, invenář zámku Hradce nad Moravicí, vyfotil J. Přibyla

Reklama
SDÍLET