Včelař

Pavlovo stříbrné audi sjelo ke vzorně udržovanému domu a zastavilo těsně před brankou. Vystoupil z auta, prošel brankou a zamířil ke vchodovým dveřím. Měl unavený obličej a vyčerpaný pohled. Drahé značkové kalhoty, kožené sako, světlá košile a hedvábná kravata, které ráno sršely dravým potenciálem, na něm teď večer zplihle visely.

Prošel chodníkem lemovaným záhony letniček ke vchodovým dveřím, odemkl a vstoupil do předsíně. Sezul si drahé polobotky a nazul si domácí pantofle. Každodenní rituál, který před desítkou let děsil jednotvárností, teď uklidňoval.

Pavlovi bylo padesát tři let a během oněch let rozhodně nezahálel. Život se točil ve spirále a hnal Pavla k vzestupům a pádům, které se s neuvěřitelnou jistotou střídaly.

Přijmout vzestupy dokázal snadno. Ale pády?

Pád číslo jedna. Kateřina není žena snů, ostatní muži se po ní nedívají proto, že je krásná a žádoucí, ale proto, že s nimi neustále flirtuje. I teď, kdy se z ní stala tělnatá matróna, házela očima po všech mužích, kteří se kolem ní objevili. Mnozí si z ní utahovali a bavili se tím, jak pěkně Kateřina zabírá na návnadu. Pavla občas napadlo, zda některý z mužů nechal Kateřinu dojít dál než k flirtu. Měl obavu, že Kateřina by ráda dál zašla.

Pavel a Kateřina měli spolu tři děti a Kateřina se o ně i o dům vzorně starala. Pracovala jako svědomitá úřednice, pěstovala květiny a dbala na sebe. Pavel měl rád své děti a na Kateřinu si zvykl.

Pád číslo dvě. Brzy po sametové revoluci byl podnik, ve kterém Pavel pracoval, zprivatizován. Noví majitelé, dva ostří hoši, chtěli od začátku dělat tvrdý byznys. Důsledkem jednoho z prvních ostrých řezů byl Pavlův pád z vedoucího místa, které bylo zrušeno, přímo do prachu výroby. Pavel se cítil pokořen, toužil prásknout dveřmi a odejít. Osm hodin denně dusil v práci vztek a sestavoval v duchu výpověď. Pak přicházel domů, kde ho čekala žena na mateřské dovolené, jedno čtyřleté a jedno roční dítě, peníze rozpočítané do posledního halíře, na zahradě lán brambor, zelenina, ovocné keře a stromy. I sex byl v té době zoufalý.

Každý večer mu bylo jasné, že výpověď dát nemůže. Tolik odvahy, aby riskoval jediný příjem rodiny, neměl. A tak každý další den dusil v sobě vztek a toužil podat výpověď. Po několika týdnech vztek a úzkost polevily. Svět začal být snesitelnější. Pavel našel novou cestu: alkohol. S alkoholem vydržel pracovat ve výrobě a snesl úzkost z hmotného nedostatku, alkohol zaplašil i hrůzu z budoucnosti.

Pak přišel pád číslo tři. Po několika letech s alkoholem se nedokázal budit včas do práce. Když neměl po ruce alespoň láhev piva, připadalo mu, že jeho útroby rozežírá jakási nenasytná potvora. Pokud hned po ránu nedodal svému tělu alkohol, roztřáslo se, žaludek se zvedl ke zvracení a pak přišel záchvat dávivého kašle. Jednoho dne kdesi spadl a zlomil si komplikovaně nohu. Kde to bylo a jak se to stalo, si nepamatoval. Probral se na nemocničním lůžku. Daleko víc než zlomená noha ho však trápila abstinence. Po několika dnech pobytu v nemocnici byl přesunut z ortopedie na psychiatrii. Chtěl podepsat revers a odejít domů, ale Kateřina mu sdělila, že se o něj nepostará. Po dlouhém vnitřním zápase se rozhodl podstoupit protialkoholní léčbu. Za několik měsíců se zlomenina zahojila a v Pavlově mozku zdomácněla naučená informace: jsem alkoholik.

Pád číslo čtyři. Život bez alkoholu ho změnil. Narodilo se jim třetí dítě a v práci byl postupně povyšován. Po několika letech se stal součástí nejvyššího managementu firmy. Nechal opravit dům po rodičích, v němž celý život bydlel, kupoval si dražší a dražší auta a hodně cestoval. Život, o jakém kdysi snil. Přesto měl pocit, že by chtěl jít ještě někam dál.  Vstoupil do politické strany a kandidoval do městského zastupitelstva. Byl zvolen a zdálo se, že se před ním konečně otevřel svět. Stal se dravcem a chtěl létat hodně vysoko. Vysoký počet hlasů ho vyslal mezi vlivné lidi. Nechal do sebe investovat, z majetku města poskytoval tajně chytré protislužby a k tomu aktivně prosazoval politiku své strany. Po celé volební období měl pocit, že startuje do první ligy. Když však po čtyřech letech znovu kandidoval, neuspěl. Nízký počet hlasů od něj odvál vlivné lidi a ve straně se drali kupředu nadějnější. Pavel zůstal sám.

Těžko se smiřoval s tím, že jeho let zřejmě skončil, a začal mít strach, že by mohl přijít i o práci. Bylo mu přes padesát let a nedělal si iluze. Pracoval daleko svědomitěji než dřív. Občas myslel na to, že by si mohl dát skleničku. Už osm let abstinoval a míval pocit, že je dost silný na to, aby alkohol zvládl. Možná ano, možná ne. Míval strach i ze svých tužeb.

A pak, asi rok po prohraných volbách, nastala ta absurdní změna.

Bylo horké letní ráno. Pavel seděl ve stínu pergoly porostlé vistárií a četl sobotní noviny. Mezi všemi marnostmi světa ho zaujala jedna zpráva: med v českých obchodech neobsahuje český med. Po přečtení článku se zamyslel. Sklenice medu obsahovaly směs medů z celého světa. Šlo samozřejmě o cenu, přidáním levnějších medů do kvalitnějších se chuť zásadně nepokazí a zisk se podstatně zvýší. Jen alergici mají smůlu. Reagují na nekvalitní med ze zemí s exotickou flórou.

Pavel odložil brýle a noviny a rozhlédl se kolem sebe. Pergola, stříhaný trávník, bazén, vzadu vedle zahradního domku pár ovocných keřů a kompost. Vše obehnáno vysokým plotem z tújí.

Když byl ještě dítě, bývala tahle zahrada tajemstvím. Prolínaly se v ní zeleninové a květinové záhony, ovocné stromy a keře, vzadu malý lán brambor, lísky, včelí úly. Vedle místa, kde teď seděl, bývala králíkárna.

Zahrada, kterou vybudoval Pavel, byla souměrná a přehledná. Bylo v ní vše, po čem v životě toužil: modře svítící bazén, stinná pergola, pár okrasných keřů a hustý neprodyšný živý plot. Soukromý ráj.

Zahleděl se k místu, kde bývaly úly.

„Jednou jsem pozoroval včeličku,“ vzpomněl si náhle na dávné odpoledne. Byl tehdy malý kluk a děda ho vzal ke včelám. „Ta včelička se celá třásla, přicházel její konec. Vteřinu před tím, než umřela, vyronila ze sosáčku poslední kapku nektaru. Vzápětí přiletěly druhé včelky a tu malou kapičku posbíraly. Je to jako u lidí. Když starý člověk umírá, také odkazuje blízkým, co nahospodařil.“

Ta vzpomínka byla jako jed.

Vybavila se po víc než čtyřech desítkách let a byla živá.

Posmíval se svému otci, když se dal po padesátce na včelaření. Posmíval se nahlas. Ironicky komentoval včelařskou výstroj a zdůrazňoval, že moderní člověk si jde přece koupit med do obchodu. Děda už byl tehdy dávno po smrti a z Pavla byl vysokoškolsky vzdělaný mladý muž krátce po svatbě s tou nejfantastičtější ženou. Otec umřel v necelých šedesáti letech a Pavel dal během postupné rekonstrukce zahrady úly vyvézt na skládku.

To horké letní ráno něco změnilo.

Pokaždé, když si teď nazouval domácí pantofle, ožíval. Převlékal se do starých džínových kalhot a vytahaného trika, trochu večeřel a pak se vydával na zahradu. Kousek od domu teď stála králíkárna, vzadu u plotu svítily novotou úly. Králíkárnu měl hotovou rychle. Postavit úly a sehnat včely bylo obtížnější, včelařství už téměř vymizelo. Přesto to dokázal.

Změna, kterou prodělal, mu připadala absurdní.  Cítil ale, že takhle to má být. Vrátily se mu včely.

Povídka Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET