Vánoční výhra

Blížily se moje první civilní Vánoce. Nedokázal jsem si vůbec představit, jak budou vypadat. V posledních patnácti letech jsem Štědrý den trávil ve službě. Pro osamělého policajta to byl ten nejlepší vánoční tah.

Možná si myslíte, že štědrodenní služba je pohodička. Mohl bych vás lehce pár příklady vyvést z omylu, ale ty příklady nejsou nic pěkného a do příběhu, který vám chci svěřit, rozhodně nepatří.

Takže se blížily moje první Vánoce v civilu a já tak nějak nevěděl, jak je prožít. Moje bývalá žena se za ty roky, co nejsme spolu, stihla dvakrát vdát a dvakrát rozvést. Máme spolu syna. Vychovávali jsme ho, jak se dalo, bylo to ale většinou dost složité, neboť náš vztah byl, je a zřejmě vždycky bude jako minové pole. Kluk byl už dospělý a já doufal, že nebude opakovat naše chyby. Bydlel se svou blondýnou, jako kdysi já s jeho matkou, a právě s ní čekal svého prvního potomka.

Nedokázal jsem se rozhodnout, jaký k nim mám vztah. Jasně že jsem chápal, že se do svatby nehrnou. Jak už jsem poznamenal, moje manželství připomínalo katastrofu a můj syn byl přímým účastníkem tohoto odstrašujícího příkladu. Žití na hromádce v době, kdy břicho ženy, kterou máte vedle sebe, den ode dne roste a roste, mi ale odjakživa připadalo divné. Jsem ze staré školy a mám rád ve věcech jasno. Proto jsem se oženil a proto jsem se i rozvedl. Život na hromádce mi jasný není.

Ti dva však spolu byli už několik let a loni, světe div se, mě dokonce pozvali ke štědrovečernímu stolu. Nepřišel jsem, měl jsem přece službu a už roky se o mně vědělo, že na Štědrý den sloužím.

Letos jsem nesloužil. Nákupní a společenské centrum, kde teď pracuju, jede v jiném levelu. Navíc jsem tu nováček, radši jen mlčím, pozoruju a čekám, co a jak.

Letos si tedy Štědrý večer vyžádal mou plnou účast a já nevěděl, co s tím. Někde v hloubi duše jsem doufal, že syn zopakuje loňské pozvání. V jiné hlubině mé černé duše tahle představa vyvolávala děs. Jsem nemotora, nejsem zběhlý v konverzaci a takové ty vánoční serepetičky mě docela vyvádějí z rovnováhy. Tyhle pocity se dobře dají spláchnout alkoholem, to ale není pro štědrovečerní tabuli zrovna optimální řešení.

Připadal jsem si jako slon v porcelánu.

A pak se stalo něco zvláštního.

Vánoce stály doslova za dveřmi a moje průmyslové velkoměsto se nadechovalo, aby dokázalo přijmout všechny venkovany, kteří potřebovali ještě na poslední chvíli nakoupit ty nejúžasnější vánoční dárky. Moje velkoměsto zářilo miliony světel a světýlek, otvíralo své velké silné srdce a poklidně tepalo svým průmyslovým tempem, které jen stěží může narušit něco tak malicherného, jako jsou Vánoce. Mám svoje velkoměsto rád. Stojím v něm pevně na zemi, nade mnou můžou lítat všelijaké chiméry, já ale vím, že se o pevnou zem mého velkoměsta rozbijí. Mám svoje velkoměsto rád.

V téhle podivné atmosféře jsem otevřel svou imajlovou schránku. Moje korespondence není nijak bohatá, ale občas se nějaký ten mejlík objeví. Tak jako tehdy. Z jakési podivné adresy přistálo v mé schránce cosi, co mělo název Hodně štěstí. Kliknul jsem na zprávu a vypadl z ní maličký kominíček s tímto nápisem: Kominíček pro štěstí, koluje od 20. 3. 2003. Pošli každému, komu přeješ štěstí!!!!

Pomyslel jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci, a schránku jsem zase zavřel.

Na kominíčka jsem rychle zapomněl. Začínala mi směna, a pokud jste někdy navštívili velké nákupní a společenské centrum v době těsně před Vánocemi, musí vám být jasné, že žádný kominíček nemá šanci na to, aby se byť jen sekundu udržel v myšlenkách člena ochranky.

Hned ze startu jsem chytil kapesního zlodějíčka, co taky zrovna nastoupil na směnu. Stačil vytáhnout první peněženku a už jsem ho měl. Pak jsem objevil chlapa, co na něj přišla srdeční slabost. Seděl pokroucený na lavičce, davy kolem něj proudily a nikdo mu nevěnoval pozornost. Mě na něm cosi zaujalo a díky tomu dál žije. Pak jsem našel u dětského koutku dámskou kabelku. Za chvíli v ní zazvonil mobil a já hovor vzal. Volala vyděšená majitelka kabelky. Když si ji za chvíli ode mě vyzvedávala, měl jsem co dělat, aby mě samou radostí neodrovnala.

Po chvíli se ke mně přitočil prodavač vánočních losů. Vysvětlil jsem mu, že nejsem typ, co vyhrává, ale byl docela vtipný, tak jsem od něj jeden kousek koupil. Když jsem setřel pole s předpokládanou výhrou, bylo jasné, že se moje životní pozice nepohnula. Nevyhrál jsem.

Zastrčil jsem los do kapsy a najednou se přede mnou objevilo cosi nádherného. Bylo mi to povědomé, ale nedokázal jsem to zařadit. Mělo to na hlavě kožešinovou čepici, bylo to zahalené do dlouhého kabátu a zářily tomu oči.

„Dostal jste můj mejl?“  zeptalo se to a já rázem ztratil profesionální klid.

Moje sousedka z chaty. Jasně že jsem ji nemohl poznat. Na chatu jezdím jen v létě a znám ji polonahou, v teplákách, v džínách, v letních šatech… A vždycky se mi strašně líbí. I když moc dobře vím, že je vdaná.

„Jaký mejl?“ vykoktal jsem.

„Poslala jsem vám kominíčka pro štěstí,“ zamrkala víčky a já se propadal jejíma očima hlouběji a hlouběji neznámo kam.

„Chtěla jsem vám poděkovat, že jste mě v létě neshodil. Zjistila jsem, že tady pracujete, zahlédla jsem vás jednou, a tak jsem si říkala, že když jsou ty Vánoce…“

Zašmátrala v kabelce a vytáhla z ní malý balíček.

„Šťastné a veselé,“ řekla, naklonila se ke mně, políbila mě a vložila mi do ruky úhledně zabalenou krabičku.

Než jsem se vzpamatoval, zmizela v davu.

Chápete to? Žena, která dokáže vkráčet do mých snů, se tady zničehonic objeví, políbí mě a ještě mi dá dárek? Připadal jsem si jako James Bond. To není přehnané. Ten den se mi fakt dařilo. Spousta případů a všechny s dobrým koncem a do toho tahle žena…

Letos v létě postříkala několikrát záhonky jedné protivné sousedky hubičem plevele. Měla jí plné zuby a nevěděla, co s tím. Jedné hvězdné letní noci, kdy mi dělala společnost má věrná přítelkyně nespavost, jsem ji načapal. Strávili jsme poté spolu příjemné chvíle v mojí neuklizené kuchyni, pili jsme rum a ona se mi svěřovala. Jasně že jsem ji neprásknul. Její akčnost se mi naopak líbila. Žádné jedovatosti, žádné pomluvy. Hubič plevele, temná noc a tiché plížení zahradami. Jak uspokojivé!

Fakt byla akční. Našla si mě, sehnala si moji adresu a ještě za mnou přišla. Co víc si přát? Že by ten kominíček opravdu nosil štěstí?

V kapse saka se rozezněl můj mobil. Hrábl jsem po něm. Na displeji se třáslo synovo jméno. Vzal jsem to.

„Táto, chci tě pozvat na Štědrý večer,“ zaznělo mi do ucha. „A neříkej, že máš službu. Nemáš!“

Měl jsem se vymlouvat?

Těšil jsem se. Jsem sice nemotora, nejsem zběhlý v konverzaci a takové ty vánoční serepetičky mě docela vyvádějí z rovnováhy, ale cítil jsem, že tohle vyvedení z klidu je báječné.

„Díky,“ zamumlal jsem do mobilu. „Přijdu rád.“

Zasunul jsem mobil do kapsy a nahmátl los.

Ty blbče, oslovil jsem se něžně, vždyť vyhráváš…

Kolem proudily davy lidí. Každý sháněl své vánoční štěstí a já si uvědomil, že ještě nemám žádné dárky. Na poslední chvíli se k těm nakupujícím taky připojím. A docela rád.

Že by ten kominíček fakt nosil štěstí?

 Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET