V dobrém i zlém VI. část

Šestá, závěrečná část romantické povídky o dvojí tváři života od autorky Hany Novákové.

Za nějaký čas začalo být Karlovi zle a tak jsem ho nechala hospitalizovat u nás na kardiologii. Nějak se přednostovi nelíbily  jeho výsledky, zavolal si mě a to už jsem tušila, že je něco špatně. Nechal ho převézt do IKEMU, kde  zákeřnou a neléčitelnou nemoc potvrdili. Prognoza špatná, jak dlouho to bude trvat, nikdo nedokázal říci. To víte, doktor doktoru nemůže lhát, tady se sděluje jen pravda a nic než pravda, ať je jakákoliv. Karlovi řekli na moji žádost, že má oslabený srdeční sval a že se musí šetřit. Za tři týdny ho pustili do domácího ošetřování s kupou léků. Výsledky jsem poslala rodičům, aby prověřili možnosti ve státech. Mami, tati, psala jsem, vše tu prodám, budeme bydlet v mém bytečku, ale budeme tři. Jen aby Karlovi pomohli. Ale to, co stanovili jako léčbu v IKEMU, by udělali i ve státech napsala maminka. Ztratila jsem poslední naději. Jen víra v něco tam nahoře mi zbyla, ale bohužel, zázraky se nedějí. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát a všechno dělat jako před tím. Byli jsme šťastni i když Karel byl často unavený. Ale udělali jsme si režim, který mu bude vyhovovat. Pomáhala vířivka a malé procházky a pak klidový režim doma, nebo venku na zahradě, kde jsme si povídali o všem možném. Chodili jsme s Kájou na procházky, hráli si s ním na zahradě,ve vířivce jsme vzpomínali na první naše milování a užívali si života dokud je nám to dáno. Alespoň jednou v týdnu jsem odjížděla k Pepovi a Pavle, kterým do konce života budu vděčit za to, že mi poskytovali azyl a útěchu, kde jsem se mohla vyplakat, protože ten osud jsem sama  nemohla  unést. Z tak krásného života plného lásky, milování se stalo takové peklo na zemi. Bylo to hrozné, vědět a čekat až nejmilejší a nejdražší člověk v životě zemře a já ač doktor mu nemohu pomoci. Mnohdy jsem se ještě na ně vymluvila, jim jsem zavolala, aby to věděli a někam do postranní ulici jsem zaparkovala auto a tam plakala a plakala. Ptala jsem se proč, proč já a proč Kája budeme  už brzy sami na světě. Odpověď jsem však nedostávala. Výrazně jsem zhubla, Karel kvitoval, že mi to moc sluší, netušil ve skutečnosti co za tím vězí, raději ale bych měla sto kilo jen kdyby bylo vše OK.

Moje výsledky se bohužel díky stresu neuvěřitelně zhoršily, nemohla jsem to Karlovi ani říci. Nechávala jsem ho v nevědomosti. Říkala jsem mu, že se lepším, a až budeme oba v pohodě, bude čas na miminko. Věděla jsem však dobře, že tento čas už nikdy nenastane. A o to víc jsem střežila malého Káju. Ač doktor, tak jsem se ani já  nevzdávala naděje a víry, že se možná stane zázrak.  Bohužel nestal. Jednoho dne, kdy bylo špatné počasí ,se dosti Karlovi přitížilo. Odvezla ho rychlá do IKEMU, volal mě přednosta, abych okamžitě přijela. Nechala jsem Káju Marii a pádila jsem jako o závod.

Je to moc špatné paní kolegyně, řekl mi přednosta, je to otázka pár hodin. V tu chvíli jsem nemohla ani dýchat, neboť ani já ,doktor, jsem nemohla uvěřit, že čas  se naplnil. Zůstaňte tu a užijte si spolu poslední chvíle. Až jsem to trochu vydýchala ,volala jsem Marii, aby se postarala o Káju, že v nemocnici zůstanu.  Marie byla svědomitá a já nemusela mít obavy. Vešla jsem do pokoje, Karel ležel a díval se do stropu. Jak za tu chvilku zestárnul, pomyslela jsem si. Ač jsem na trpící pacienty byla zvyklá, u něj jsem to nějak nemohla ustát. Lásko moje, jak ti je, zašeptala jsem. Už mi bylo líp, snažil se zavtipkovat, jsem ale hodně unavený. Tak spi, já tu zůstanu s tebou. Vím, že asi není vše v pořádku, ale ty jistě víš co a jak. Neboj, bude zase dobře jen venku je blbý tlak a tak ti je špatně, to víš srdce. Tušil jistě, že tomu tak není, ale neprotestoval. Než usnu chtěl jsem ti říci, že těch pár let co jsme spolu, stálo za to. Nic lepšího jsem v životě nezažil a už nezažiju, ale tak nemluv, bude líp. Mám tě moc rád, miluji tě, miluji Káju, jsem šťastný, že se nám z naší velké lásky narodil. Vychovej ho jako správného chlapa. Je mi líto, že při výchově svého jediného syna nebudu, ale to je život. Jsem rád, že jsem se ho alespoň dožil. Škoda, již  si neuděláme další děti, jak jsme si přáli. Všechno mi osud překazil a vzal. Proč jsme se nepoznali již mnohem dřív. Cítila jsem ,jak mi bije srdce a třese se mi brada. Nemohu brečet. Musím to ustát. Ty nezůstávej Hanino sama, najdi si někoho, kdo tě bude milovat jako já a prožij s ním krásný život, a s ním budeš mít jistě další děti. Jen dbej, aby měl Káju rád. Karle, jsi jediný, kterého miluji z celého srdce a budu tě milovat do konce svého života. V mém srdci  není  místo pro někoho dalšího, život s tebou byla opravdu pohádka, za kterou ti do své smrti budu neskonale vděčná a to už mi kanuly po tvářích slzy jako hrachy. S nikým dalším dítě nebudu mít a Káju budu střežit jako oko v hlavě. Jsi nádherná, milá, hodná, jsi láska mého života a tak to zůstane napořád šeptal mi do ouška. Pořád jsem mu hleděla do těch jeho krásných, hlubokých očí, všude, ale opravdu všude jsem ho hladila  a jeho obličej prozrazoval, že je mu to velmi příjemné i v té jeho poslední hodince. Byl evidentně rád, že jsem s ním. Držel mně za ruku, která se mu trochu třásla a střídavě ji lehce tisknul. Druhou rukou mi hladil tvář a zároveň utíral slzy, občas přejel i po mém hrudníku.  Měl při tom v očích tu nesmírnou touhu, kterou jsem velmi dobře znala, se se mnou milovat. Bohužel to už nebylo možné. Já jsem se snažila neplakat, moc to ale nešlo, hladila jsem jeho tvář a líbala jsem ho. Šeptala jsem mu láskyplná slova, která jsem v nejintimnějších chvílích šeptávala. Jeho oči se vždy trochu rozzářily. Určitě poslední hodiny svého života byl šťastný a věděl, jak nesmírně ho miluji a že tomu bude napořád. I pro mě, jako doktora, byla tato tenká linie mezi životem a smrtí , po které jsem právě s Karlem procházela, neuvěřitelně duševně traumatizující. U notáře Iva máš uloženou poslední vůli, mluvil ke mně již velmi tiše, protože mluvení ho velmi unavovalo. Všechen majetek je tvůj a Káji, jste oba velmi dobře zabezpečení do konce života. To už jsem nevydržela. Karle, ty mě ale neopouštíš napořád, jen na chvilku tu budeš muset být a pak se zase sejdeme všichni tři doma. Budu se těšit a věřím, že i ty, jak si budeme spolu zase povídat, milovat se a užívat si života. Ale Haninko, andílku, tak mi říkal jen při těch nejintimnějších chvílích, ty víš stejně jako já, že to je jinak, že navždy ztratím, co jsem nejvíc na světě miloval, tebe i Káju, protože můj čas se naplnil.

Haninko, jen tě  moc prosím, přivez mi ještě Káju. Rád bych vás tu měl oba. Dobrá, jedu hned. Zase jsem jela jako blázen, nemocnice nebyla daleko od našeho domova, cestou jsem volala, aby mi ho Marie připravila. Před vilou jsem Káju naložila a pádila zpět. Vešla jsem první do pokoje, Karlovi se rozzářily oči, ale  už dost špatně dýchal, Kájo zašeptal, ten natáhl svoje ručičky,volal táta, táta  a běžel  k tatínkovi. Karel ho k sobě přivinul, pohladil po tvářičce a políbil na čelo. Já mu vzala jeho ruku, pohladila jsem s ní moji tvář a přiložila ji na moje srdce, kde jsem ji lehce přidržovala a dlouze jsem ho políbila na rty. Byl to polibek poslední. Oči, ty modré, hluboké oči, které jsem tolik milovala a do kterých jsem  tak ráda hleděla, zůstaly nehybně na mě hledět, na svých ústech jsem ještě cítila vlahost jeho rtů,  jeho duše už ale opouštěla tělo někam do daleka, kde se všichni jednou sejdeme…..

Ještě malou chvilku jsem u lůžka s Kájou postála a v duchu děkovala Karlovi za těch několik krásných let a naposledy jsem řekla nahlas, milovala jsem tě a pokud budu žít, tak tě milovat nepřestanu. Kája volal táta, táta a mě to neskutečně rvalo srdce. Byla jsem v tu chvíli ráda, že neodešel sám, že ty, které nade vše miloval, byli na jeho poslední cestě s ním. Ač jsem ateista, pomodlila jsem se. Uvědomila jsem si, co jsem v tu chvíli nenávratně ztratila…

Ani nevím, jak jsme se dostali domů, téměř jsem přes potoky slz neviděla na cestu. Najednou jsem stála doma v hale, kde už na mě čekali Marie a Josef. V potoku slz s Kájou v náručí jsem šeptala: Kája mi umřel a naše malé děťátko bude vyrůstat bez tatínka. Všichni jsme  byli zdrceni. Marie  usedavě plakala, jako kdyby jí umřel vlastní syn, no vlastně pro Karla byla druhou mámou. Ona s Josefem při mně stáli v této  těžké chvíli.  Vzala jsem mobil a volala Pepovi. Pepo, říkám za vzlykotu, Kája mě opustil navždy. Na konci telefonu bylo neuvěřitelné ticho. Nikdo nečekal, že to bude tak rychlé. Oni dva si byli velmi blízcí už od studií na vysoké škole, byli jako dva bratři. A tak jak říkal Pepa, ztratil jsem nejen nejlepšího přítele v životě, ale  i kus sebe. Jan s Václavem ihned  po telefonátu přijeli a snažili se zmírnit můj žal. Byla jsem zcela mimo realitu. Nebyli na tom ani oni moc dobře. Karel jim nahrazoval tátu, který jim zemřel, když byli malí.

Nevím, co se dělo na pohřbu, který byl v kostele a celebroval ho můj známý arciděkan. Rozloučení se zúčastnily davy lidí. Přijeli i obchodní partneři z celé Evropy, byli též zdrceni, měli Karla moc rádi pro jeho přímost, spolehlivost, vstřícnost. Říkali, že takový chlap se rodí jednou za sto let. Naposledy jsem se musela rozloučit s Karlem. Byla to pro mě nejhorší chvíle v mém životě. Přistoupila jsem s tatínkem k rakvi, která byla ozdobena kyticemi od Káji a ode mne, položila ruku na její víko a jen jsem tiše v potocích slz šeptala: Karle, proč jsi mě a Káju tu nechal, vždyť jsme se tolik milovali? Milovala jsem tě a tak to zůstane do konce mých dní. Za náš pohádkový život ti moc děkuji, nikdy nezapomenu. Na víc jsem už neměla sil. V těchto slovech bylo tolik lásky, ale zároveň tolik lítosti, bolesti, smutku a beznaděje, že to snad ani  nemůžu unést. Můj tatínek stál vedle mě u rakve, držel mě za ramena a tak mi byl v této těžké chvíli alespoň na chvíli duševní i fyzickou oporou. Za tklivých tónů hudby Světla ramp vynášeli nejbližší rakev prostředkem kostela k autu, mi hlavou proběhl celý život s Karlem. Tiše jsem naříkala, aby mně a Káju tu nenechával, aby nás neopouštěl. Auto s rakví pomalu odjíždělo v dál, na Karlovu poslední cestu a já jen marně volala: Kájo, lásko moje, ale nikdo mi už neodpovídal. Ihned po obřadu, bez kondolencí, které bych neunesla, jsem odjela do vily k těm,  kteří byli mými blízkými a se kterými tu tíži života ponesu dál, ke Kájovi, Marii a Josefovi,k Janovi a Václavovi kteří tu se mnou zůstanou a našim, kteří musí bohužel brzy zpět. Naši odletěli druhý den po pohřbu a pro mě začala další etapa života bez Karla. Maminka slíbila, že brzy přiletí napořád a tatínek o trochu později. Nastěhují se do mého bytu. Jak maminka slíbila, tak se i stalo.

Když došlo na uložení urny do hrobu Karlových rodičů, sama s Kájou jsem ji uložila, postála jsem chvilku a zdálo se mi, že slyším z dáli Karlům hlas – miluji tě lásko moje i Káju, nezapomeňte. Usedavě jsem plakala, i Kája začal pobrekávat, když viděl plačící maminku, ale nic nepomáhalo, život s Karlem mi proletěl myslí a vrátil zpět do tvrdé reality. Nikdy jsem nemusela počítat peníze, Karel nás dostatečně zabezpečil na celý život, ale to nejdůležitější, nebyl tu s námi, raději bych se všeho vzdala, jen aby tu byl s námi, pohladil mě i Káju a každý den nás líbal, mě miloval, měl pro nás vlídné, moudré i milující slovo. Jak prosté, ale když to schází, jako kdyby život ztratil smysl. Byla v mém životě s Karlem řada okamžiků, které jsem si nesla v srdci do konce svého života a které při vzpomínce na ně, mně držely nad vodou.

Nebylo to jednoduché, ale žít musím, hlavně pro naše společné dítě. Karlovi přátelé i Jan s Václavem mi hodně pomáhali, nikdo z nich však nedokázal dlouho utišit můj stesk po Karlovi, vlastně po celý můj život mě stesk po Karlovi neopustil. Maminka se vrátila za dva měsíce, tatínek za půl roku. Zabydleli se v mém bytě, maminka téměř celý den byla s námi ve vile, mnohdy zde i spala. Když se vrátil tatínek, začali mi hlídat oba Káju a já šla  do práce. Jen tak jsem se mohla trochu dostat ze smutku a stesku po Karlovi. Již jsem se nevdala, ani jsem nikoho nehledala, ač nabídek bylo dost, ale mně se zdálo, že všem jde jen o moje peníze a majetek. A tak jsem celý život žila jen vzpomínkami na Karla. Nikdy jsem toho nelitovala. Karel byl vyjimečný a každého jsem s ním srovnávala, ale nikdo Karla nemohl nahradit.

Káju jsem vychovala spolu s našimi dobře, vystudoval, měl geny po tátovi, studoval i ve státech, kde nějakou dobu i bydlel a mně se po něm moc stýskalo, ale nedalo se nic dělat. Měli jsme spolu velmi dobrý vztah po celý život. Po studiích převzal firmu, kterou i nadále vedl spolu s Janem a Václavem v duchu svého otce a dařilo se mu. On mi stále Karla připomínal, byl mu neuvěřitelně podobný i povahově, měl jeho postavu, což mi potvrdili i moji blízcí. Alespoň jsem si tak mohla v duchu představit, jak Karel asi vypadal v jeho věku. V Kájovi žil Karel pro mě dál. Někdy jsem přemýšlela, jaké by byly další děti, které jsme s Karlem plánovali, zda by to byli chlapci, děvčata či páreček. Do konce mého života mi bylo líto, že Kája nepoznal svého otce, laskavého, chápavého, milujícího člověka, který byl velmi chytrý, nepovyšoval se nad ostatní a který i když jen na krátko, mně a Kájovi z života vytvořil pohádku. V nemocnici jsem se stala přednostkou, ale i docentkou a v práci jsem našla smysl života. Když jsem někdy při nočních přemítala a vzpomínala na Karla, jak za mnou  z počátku vztahu chodil, vím, že by byl na mně  jistě pyšný, čeho jsem dosáhla. Moc mi chybělo i naše vzájemné povídání o věcech běžného života, kdy jsme se drželi za ruce  či se objímali a povídali si třeba celé odpoledne, či celý večer se sklenkou vína. Byl by i velmi pyšný na svého jediného syna. Škoda, že život umí být tak krutý…

Nebýt však mých rodičů i Marie a Josefa, nevím, jak bych se z toho všeho trápení dostala. Často jsem jim děkovala za jejich podporu a pomoc. Na hřbitov jsem chodila s Kájou zřídka, spíš jsem často vzpomínala doma u mnoha fotek. Celý život jsem na krku nosila srdíčko s fotkou Karla a Káji a tak nějak byli pořád se mnou…

S Karlem jsem prožila velmi málo šťastných let, které mi připomínaly spíš pohádku než reálný život. Ze vzpomínek na naši společnou pohádku  jsem pak žila  po celý svůj život. Jen jsem si vždy říkala, když jsem na tu naši pohádku vzpomínala, že život má dvě tváře a je právě na osudu každého z nás, jakou tvář nám nastaví a v tom je ten život tak jedinečný a výjimečný….

Konec povídky V dobrém i zlém. 

Autorka: Hana Nováková

Reklama
SDÍLET