Úryvek z knížky Maléry a já

Oldřich Čepelka (nar. 1948) vzpomíná v knížce Maléry a já (vydalo nakl. Petrklíč v r. 2014) na svého otce, také Oldřicha Čepelku. Ten se narodil v roce 1897 a knížka zachycuje několik jeho vlastních „malérů“– tak si dva přečtěte.

 

On byl táta taky pěkný novátor. Vzpomínám na jeho líčení příhody z první světové války, z rakousko-uherské armády. Byla to možná jediná historka, kterou nám vyprávěl. Ty ostatní asi byly příliš temné, příliš děsivé, sotva by to uneslo dětské srdíčko a možná ani jeho ústa.

Tak zpátky k příhodě. Jednoho dne dobyli kterési italské nádraží. Stála tam řada osobních i nákladních vlaků a jak měli vojáci ve zvyku, začali je prolézat a hledali něco užitečného, hlavně k snědku. Tak se stalo, že táta, ještě s několika dalšími vojáky, dorazil k zapečetěnému nákladnímu vagonu. Urazili pečetě a zámky a tam – půl vagónu bylo napěchováno jemnou čokoládou! Ó, to byla kořist! Každý si nabral plné kapsy a spěchal pochlubit se ostatním. Všichni večer hodovali čokoládu… ale jen táta se vrátil zpátky.

Vyhledal vagón, z drátěné přepravní schránky, která byla připevněna na každém vagónu, vyňal lístek a na jeho rub napsal: Mautnertextilwerke, Nachod, Böhmen. Jen to. Pak lístek zasunul zpět a odešel.

Jak to dopadlo, to se dozvěděl až po návratu z války, když přišel zpátky na své pracoviště v Mautnerových textilních závodech.

„Člověče, představ si, co se stalo, když jsi tu nebyl!“ hlásili mu kolegové s očima navrch hlavy. „To nám ani nebudeš věřit. Představ si, že jednou na tovární vlečku přijel vagón a ten byl – ne, my na tobě vidíme, že tomu nevěříš – ten byl plnej čokolády!“

„Opravdu?“ dotazoval se táta. (Určitě na něm viděli, že jim to nevěří, ostatně sám věděl, že vagón byl plný jen z poloviny. Ale o to vůbec nešlo, že?)  

 maléry a já úryvek

A neslyšeli jste ještě o jeho srážce se senem? (Snad se tomu hned nesmějete?) Ani o tom, že byl jedním z prvních propagátorů motocyklů Jawa? Mohlo to být někdy kolem roku 1932, protože měl jednu z prvních Jaw (to slovo ale vypadá divně, co?). Koupil si ji a měl z ní velkou radost. A to nebyl žádný mladík, bylo mu 35. Musel to být zážitek, když na poloprázdných, většinou jen vydlážděných nebo i prašných silnicích jel s větrem o závod! Není divu, že se jednou chtěl pochlubit i své přítelkyni Marii.

Vzal ji na tandem a vyrazili. Když u České Skalice přijeli na vršek pahorku, uviděli před sebou v dálce dvě fůry naložené senem.

„Jedem, drž se,“ křikl táta nadšeně dozadu a už zmáčkl plyn. A jeli! Přiřítili se už docela blízko, když se oba vozy tažené koňmi a vrchovatě naložené senem právě míjely. „Neboj se!“ vykřikl dozadu furiantsky a vjel mezi fůry.

Byla to těsná ulička, ale vyjel z ní a o kus dál v plné jízdě křičí dozadu na Marii: „To bylo, co?!“

Žádná odpověď.

„Povídám, Mařko, to bylo, co?!“ a pleská rukou dozadu.

Tam – nic. Zastaví, ohlédne se – no bodejť! Mařka se válí v prachu mezi oběma fůrami sena.

Jaká z toho byla dohra, to opravdu nevím. Můžeme se jen domýšlet.

 

Tak to byl táta. Lituju, že jsem z jeho života neměl víc. Že mi umřel tak brzy. Chybí mi. Promiňte, že na chvíli přestanu psát…

 

Pokud vás úryvky z kníhy Maléry a já od Oldřicha Čepelky vtáhly do děje a rádi byste se dozvěděli o jeho životě více, pak navštivte stránky www.malery.cz, kde si můžete nejen autorovu prvotinu objednat, ale dozvědět se i něco více.

Reklama
SDÍLET