Rodinné svátky znamenaly také setkávání a návštěvy. Já osobně, přiznám se, jsem příliš z domova nevycházela, nějaké návštěvy si užila hezky v teple, u nás doma. Navíc mám pocit, že častým vstupováním do domácností jiných mám navštěvování vybrané na desítky let dopředu.
Přesto jsem si také já mimo návštěvy služební dopřála zajít za několika známými, kteří nemohli být na svátky doma, pozdravit je a popřát. Není to pouze záležitost předsváteční, prostě se řídím věděním o tom, jak důležitá chvilka takové pozornosti může být.
Kdo rozhoduje o tom, co se hodí a nehodí?
Kdysi se říkalo, že nemocné navštěvovati znamená Pánaboha potěšiti. Tím více mne před lety zarazilo, že právě na Moravě, kterou jsem vždy považovala za mnohem srdečnější prostředí, než své Podkrušnohoří, kde jsem vyrostla, jsem zaslechla „to se nehodí tam chodit.“
Byl to ještě čas předrevoluční, ale nešlo mi do hlavy, že když někoho „vrátili domů umřít,“ celé sousedstvo zaleze a čeká. Na dálku lituje, potřásá hlavou, krčí rameny, lamentuje nad svou bezmocí. Možná jsem jenom narazila na divnou část komunity, nevím. Celou Moravu kvůli této zkušenosti do jednoho pytle nehodím.
Faktem ale zůstává, že po několika letech jsem v té samé komunitě narazila na příběh umírající prababičky, která si přála ještě vidět nejmladší děti. Nejen, že neexistovala návštěva přímo na oddělení, což je pochopitelné, ale příbuzní se rozhodli, že nebudou obtěžovat personál ani tím, že by stará paní vyhlédla z okna pokoje a děti venku viděla. Na trávě, mimo cestičky. Samozřejmě byla babička rodinou velice litovaná, že jí to „systém“ neumožní, ale jak jsem řekla, to se nehodí takové věci zkoušet.
Taktéž jsem pochopila, že se nehodí o tomto selhání a schovávání se za cosi systémového s dotyčnými mluvit, protože ti, kdo vždy příkazu „to se nehodí“ poslechli, mají neurčitý pocit, že na tom, cosi nebylo správně. Nikdo nemá rád rozebírání svých zaváhání a chyb. Proč bych jim cpala před oči, že se na milovanou babičku vykašlali, nedopřáli jí docela nenáročnou radost?
Lidé jsou různí a i jejich přístup k nemoci se liší
Naštěstí mám i jiné zkušenosti, z časů stejně dávných, jako je ta moravská. Třeba jak kamarádky z práce pomohly překonat těžkou nemoc i rozpad manželství. Jeden takový případ se odehrál i v mé širší rodině. Přátelé z okolí pomáhali, dokonce dlouhodobě, zatímco vlastní rodina se stáhla.
Ve vzpomínkách mi vyvstává obrázek za obrázkem. Třeba jak jsem za maminkou skoro denně běhala přes celé město do nemocnice, někde na louce cestou natrhala kytičku a měla s ní „rande“ v parku, protože na návštěvy uvnitř jsem byla moc malá. A jak přede mnou další paní říkaly, že kdyby od nich někdo prostě jen tak přišel, to by bylo…
Během studií jsem na praxi vídala hodně lidí, kteří chodili do nemocnice a sami si umývali své blízké, krmili je, bavili. Další obrázky se mi nabízejí ze druhé strany. Vidím zase matky malých dětí, které přišly sdělit, že se jejich brouček, přecpaný dortíky (bez ohledu na dietu) pozvracel a mám „to“ uklidit. Kolikrát jsem dítě brala do koupelny, omývala, převlékala, uklidila postýlku – a teprve potom si matka opět děťátko milované přebrala?
Pán, který nedávno nabízel peníze rodině umírající mladé ženy, protože by se na ni chtěl podívat. Umírajícího prý nikdy neviděl a zajímá ho to. A kdyby mu dovolili podívat se na nádor, ještě by prý pár tisíc připlatil. Naivita, hyenismus nebo touha po zkušenosti poněkud švihlého pána přes paranormálno?
Situací je nepřeberně, podobně jako různá rozumová zdůvodnění, proč někam jít a proč trpně čekat, až se to nějak samo vyřeší.
Nemyslete jen na sebe. Potěšte ostatní třeba maličkostí
Mnoho z těch úhlů pohledu má společného jmenovatele: JÁ. Přesně tak. Já jsem vždy tím, kdo se něčeho bojí, něco je mu nepříjemné, musí se nějak angažovat. Ať je nositelem rozhodujícího JÁ člen rodiny, soused nebo kamarád, náhodný známý, vždy je pohodlné JÁ něčím ohroženo.
Věřím, že je těžké srovnat se s těžkou situací, s nemocí, bezmocí někoho blízkého, s návalem starostí, jak zabezpečit péči a pohodlí nemocného a umírajícího. K tomu strach, jak bude dotyčný reagovat na návštěvu, zda se zbytečně nevysílí, jak návštěva přijme provizorium, nepořádek, případně zápach.
Navštěvuji mnoho lidí, kteří se rozpovídají takovým způsobem, že poznám tíhu jejich samoty. Někdo jim náhle naslouchá, nedopovídá věty za ně, bere je vážně. Co si také denně povídat, namítne někdo. Cokoliv, přátelé! Včetně maličkostí, kterých si jinak nevšímáte.
Venku se rozhlédnete, uvidíte, že něco kvete, i když je leden. Hned můžete pomluvit počasí. Vítr shodil větvičku s lístky nebo šiškami? Hned je dáreček a vzpomínání, jak jste chodili do lesa. Proč nedohodnout třeba společné posezení v nedaleké hospůdce, když se domluví víc mužských a málo pohyblivého člověka dopraví tam i zpátky? Znám bývalého fotbalistu a trenéra, co si to užívá – a bydlí ve třetím patře bez výtahu!
Stačí se rozhlédnout a třeba na poslední chvíli, cestou k dotyčnému bytu, lze uškubnout cosi, co raší mezi kamením a u chodníku, kde by to bylo – nebo mělo být – stejně vypleto a vytrháno. Pampelišky, například, jsou velice ochotné přivolat úsměv, ale ani obyčejný plevel nezůstává pozadu, ba ani kopřiva ne.
Přerušit spojení se světem nebo naopak ho udržet, vytvářet podmínky pro dobrý pocit a motivaci poprat se s omezením, to všechno opravdu závisí nejenom na nemocném. Hodně šancí poznamená svým přístupem právě jeho okolí. Několik příkladů pro zamyšlení, jak se kdo cítí nebo jak může schlípnout a přežít trápení, hned uvedu.
Ne vždy je nutné trvat na zavedených zvyklostech
Potkala jsem paní, která manžela radši tahá ze záchodu a bolestmi trpí oba – ona má namožená záda, on bolavé kyčle. Protože nástavec na WC se paní špatně udržoval (nesnesla pocit, že není zcela vybělený a vydezinfikovaný podle jejích nároků), vyhodila ho. Pán totiž nebyl moc bolavý, opět zkoušel močit vestoje a cákal. Co musí pouze usedat, je tak vyřízený, že už nepostojí a je čisto.
Jiná paní by nepřenesla přes srdce a bílý koberec v ložnici, aby se pes pomazlil s umírajícím páníčkem. Termín „konečné“ znala, pláč psa pod oknem ji rušil, ale to holt patří k věci, měli se moc rádi. Manžel si nedovolil požádat, protože přes čisto vlak nejel a já mohla navrhovat, co jsem chtěla, pravidla byla daná. Paní se pravidel držela jako své poslední záchrany, doslova zlomená – tady bylo na další rodině, co dělat jinak.
Jiný pán rozhodl, že si v důchodu užije cestování do míst, která miloval, ovšem poslední 3.4 roky nebylo možné manželku s mizející pamětí nechat doma. A tak paní putovala Českem i Evropou s cedulí na krku. Se jménem a tím, že je zmatená. Chápala dobře to ponížení i „nutnost“ cedule. On jí přece pomáhal, milovali se taková léta! (Ty změny a novoty ji zatěžovaly tak, že si pán stěžoval, jak mu na cestách blbne, ale doma je zase jako dřív a on se na to vždycky nachytá. Což je logické, změna zhorší problémy, nic není známé.) Ze společenského páru se stala uzavřená dvojice bez přátel, protože s paní už nic není. Ona funguje podle jeho pokynů a říká, že je to tak dobře, i když má slzy na krajíčku. Tenhle příběh právě návštěva prolomila a vede k lepším koncům. Sousedka se nedala a protože s péčí měla vlastní zkušenost, pomáhá. Pán může chodit sám po městě a výletech – a paní pookřívá.
Zkuste být milujícím a chápajícím partnerem, dcerou i synem
Mezi páry, kde jeden začne trpět demencí, vzniká velká nerovnost, včetně nadřazenosti, pohrdání až k nenávisti. Jde o oba stárnoucí lidi, o snižování tolerance, o pochopení, ať byla láska jakákoliv. Chybí jim informace, rady.
Není to přístup jenom pánů, i když nemohu statisticky doložit, že by byl stejný poměr milujících a chápajících mužů, jako obětavých žen. Pánové totiž mají ještě tu nepříjemnou vlastnost, že ve vyšším věku odcházejí dříve, než dámy – a ty v období smutku nával zapomínání a zmatení mohou zažít poprvé.
Ostatně o izolaci lidí s demencí by mohli donekonečna vyprávět třeba lidé z Bohnic. Není náhodné, že v Praze je mnoho vzdělaných a učených lidí. Založili tu rodiny, vybudovali si pověst – a najednou jejich studované děti a vnuci musejí unést tu „ostudu“ mizející paměti svého slavného předka! Společným rysem těchto rodin bývá odmítání návštěv bývalých kolegů a přátel dané kapacity. Lidé, kteří se zasloužili o životy jiných, o vědu a pokrok, chátrají tím rychleji v odloučení od světa.
Je to smutné povídání, ale věřte tím více, že je právě na okolí, aby se vše měnilo. Aby lidé, kteří jsou nemocní, získávali pocit, že jsou dál součástí našeho života, že je potřebujeme. Že se s nimi chceme smát, zavzpomínat si, že jim dáme svůj osobní čas.
Možná tomu nebudete věřit, ale moje nejveselejší návštěvy v rodinách jsou tam, kde by mělo panovat vážno a vzdychání. Zatím jsem vždycky aspoň úsměv vyloudila tam, kde pomáhal i hospic, o smíchu nemluvě.
Nepřipravuji si žádné historky dopředu, nezlehčuji situaci, neodmítám kradmá přiznání strachu ze smrti. Pokecáme i odnešních pohřbech, protože očekávaná smrt není úplná konečná. Lidé se zajímají o to, co bude dál. Často se zasmějeme i s ustaraným pečujícím.
To, že potom u vchodu někdo pláče, patří k věci, k lásce, starostem a strachu. To, že na mne potom padne tíha, je samozřejmé, dala jsem se na vojnu a tohle k práci patří. Důležitější je však právě každý z těch lidí, kterým moje návštěva přinese nějaký čerstvý vítr zvenčí. Ten potřebují všichni.
Proto, kvůli zkušenostem a zážitkům, které mohou patřit k nejtěžším, si dovoluji vzkázat a poradit: Nebojte se prosvětlit den. Když přijdete upřímně a dáte najevo svůj zájem, ale i starost, zeptáte se na možnou pomoc (a neslibujete do větru), darujete víc, než tušíte. I sobě sama.
