Tak trochu jiné povídky

Soubor všech Balbabánových povídek z knih Středověk, Prázdniny, Možná že odcházíme, Jsme tady a několik povídek nezařazených je prvním ze svazků souborného vydání Balabánova díla vycházejícího v nakladatelství Host. Autorem je předčasně zemřelý Jan Balabán, jehož kniha Možná, že odcházíme získala v roce 2005 cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

Dlouho jsem přemýšlela, co bych tak o sbírce povídek českého autora Jana Balabána napsala, abych ji přiblížila někomu, kdo autora ani jeho styl nezná, tak jako tomu bylo u mě před přečtením této knihy. A věru to není nic snadného.

Povídky jsou zvláštně melancholické, leckdy snové a jindy zase až silně skutečné. Jedná se o prosté konkrétní příběhy s přesahem k obecným pravdám či metaforám, aniž by to působilo nějak násilně. Ostatně mnohem lépe než mně se to podařilo vystihnout Petru Hruškovi:

„Citové pohnutí je hluboké a upřímné, a při tom neponechané napospas, ale naopak je vztaženo do přemýšlení a promýšlení. To přemýšlení vychází z přesně viděné podrobnosti, která je uváděna ve vztahy jasně a čitelně. Konkrétní je klidným, logickým postupem dovedeno k jistému zobecnění.“

Některé postavy se v jednotlivých povídkách opakují, jako kdybychom se jim s přibývajícími povídkami tak dostávali hlouběji pod kůži a občas je čtenář i v pokušení dumat nad tím, jestli si s námi náhodou autor nehraje a jestli jednotlivé povídky netvoří nějaký větší celek než jen soubor povídek. Ale pochopitelně, že smysl mají i jednotlivě samy o sobě, i když působí jako by neměly pevně daný začátek a ani konec. Jakoby se jednalo jen o krátké epizody ze života zobrazovaných postav, a při tom i z těchto jakoby náhodně zaznamenaných útržků dostáváme možnost zahlédnout velký kus z charakteru literární postavy, která tak dostává konkrétní hmatatelné obrysy živoucí bytosti.
Povídky Jana Balabána bych doporučila všem, kdo při čtení rádi přemýšlí. Těm, kdo dávají přednost knihám, jejichž ozvěna doznívá v hlavě ještě dlouho po přečtení. Nečekejte, že si po přečtení povídky řeknete: „To nám to ale dobře/špatně dopadlo.“ Tady to prostě nedopadne, tady se povídka stále děje, jakoby nezačala ani nekončila, a právě to je na nich tak čtivé a nezvyklé.

Autor: Ivana Z.
Autor: Ivana Z.

„Přiblížili se k vrcholu hřebene. Věra se ohlédla. Michalovi se zdálo, že se zaleskl úsměv. Ukazovala nahoru, volaná slova pro vítr nebylo slyšet. Michal se sám sebe ptal, co by dělali, kdyby ten hřeben byl ještě o několik nepředstavitelných tisíc metrů výš. Každý z nás by asi padl a zůstal navěky ležet přesně v té výšce, do níž se vyšplhal.
Za chvíli se oba sešli na vrcholu ostrého hřbetu, který odděloval dvě propasti. Ostrý vítr se opíral do jejich zpocených těl. Připadali si jako nazí, jako trochu jiní tvorové než lidé, když se o sebe opírali hrudí o hruď a dýchali jeden druhému za krk. Michal cítil Věřino bijící srdce, jakoby to své ani neměl.“

Vydalo nakladatelství Host.

Reklama
SDÍLET