Mnohé lidi udivuje, jak jasně a s mnoha podrobnostmi se starším lidem vybavuje dávná minulost a dětství. Mladší ročníky nerozumějí tomu, že si člověk vybaví neuvěřitelné podrobnosti třeba z doby válečné, zatímco důležitá událost před měsícem je zahalena do mlhy. Detaily výrazné, včetně pocitů, které je provázely tehdy, překvapují i samotné seniory.
V tom je skrytý účel práce se vzpomínkami. Lidé si nad fotografiemi, předměty nebo známou činností vybavují chvíle z minulosti a většinou jde o čas, kdy byli lidé mladí, zdraví, spokojení nebo šťastní. Tehdejší pocity se přelijí alespoň jako ozvěnou do současné chvíle a přinesou radost z prožitku.
Hezké vzpomínky na dětství mladík vytěsnil z hlavy
Mohu potvrdit, že práce se vzpomínkami pomáhá i mladším generacím. Konkrétně se mi podařilo vyzkoušet na jedné přednášce hru s obálkami u mladých lidí tak, že to vypadalo jako kouzlení. Jak hra vypadá?
Do stejných obálek nebo krabiček jsem dala drobné předměty. Třeba knoflíky z vojenské uniformy, malou hračku, odznak… Lidé si měli zkusit vzpomenout, jak předmět zapadá do jejich života, zda jim něco připomíná. Jeden mladý muž, asi 35 let, dostal figurku koníčka. Tvrdil, že tedy on ani náhodou nemá s koňmi nic společného.
„Jak jsem jen mohl zapomenout?! Vždyť já chodil do stájí, pomáhal jsem tam, abych se mohl občas svézt… Jednoho hřebce jsem měl moc rád!“ A oči mu zářily podobně, jako lidem o mnoho starším. Bůh suď, co se v jeho dětství stalo, že vzpomínku odsunul a koníka by zpočátku div nezahodil. Krásná vzpomínka vše přebila a svítila mu v očích, ještě když z místnosti odcházel.
Špatné vzpomínky si přenesla do dnešní doby
Každá mince má také rub a ten mne přiměl k dnešnímu zamyšlení. Lidem se totiž mnohdy vrací vzpomínky děsivé, špatné a zlé. Viděla jsem těžký zármutek paní, která klidně žila ve svém tichém světě (ztrácela zrak i sluch) a náhle, vyděšená a bledá, požádala o černé oblečení.
Celou rodinu mi vybili Němci, říkala. Mluvila přitom o svých žijících dětech a vnucích. Logika časové posloupnosti šla stranou, protože ti, kdo v jejích vzpomínkách umírali, měli tváře současné. Živý sen znamenal, že zemřeli a basta! Byl to sen, ale také znamení, kterému věřila.
Přijela kdysi z Volyně, vlakem, který generál Svoboda nechal vypravit pro rodiny krajanů, lidí ze své jednotky. V té zemi se děly strašlivé věci a této staré paní se vrátily živé vize v několika nocích za sebou. Nepomohlo, že měla ve dne návštěvu dcery a vnoučat. Ano, poznala je, ale co naplat, věděla, že přijde smrt a bála se. Ráno co ráno čekala, kdy pro ni přijedou, aby mohla na pohřeb – právě těch, kdo ji předtím navštívili. Teprve po konci série živých snů se dokázala dostat zpátky do reality, s pomocí rodiny, která ji navštěvovala, jak jen to šlo. Jak byla potom ráda, že nebezpečí pominulo!
Mnoho žen poznamenalo násilí, ponížení, před světem utajily trauma ze znásilnění. Mnohdy je vyděsí podobné vzpomínky jako zmíněnou paní. Zatím si ty, které se mi svěřily, odvodily takovéto návraty děsů od současného problému se zdravím. Jako by prý měly probrat své životní cesty před smrtí. Těžko povědět, co pro ně bylo horší, zda strašná noc nebo pozdější rozumové zdůvodnění, že se asi blíží konec. To druhé však mohu vyvrátit – všechny dámy, které si „užily“ příšerností a hororů, žily ještě měsíce a roky poté.
Co dělat s těmi těžkými zážitky? Pokud někdo dokáže přijít a svěřit se, je to pro druhého člověka vyznamenání a vrchol důvěry. Stále si vážím toho, že jsem několik dam směla vyslechnout. Chtěla bych vám jen povědět, že během tíživého svěřování se člověk opět vrací tam, kde tehdy byl, takový, jakým byl. Třeba malou holčičkou, kterou znásilnili a bojí se promluvit, nechápe hrůzu, která ji potkala. Někdy se i hlas podobá dítěti, kterým byla. Rozpláče se často úlevou, že je to venku, že se konečně strašného tajemství zbaví.
Neztraťte důvěru člověka, který vám věří
Co na to říct? Možná právě tohle. Že nyní obejmete tu malou holčičku nebo zrazenou mladou holku a že právě ve vaší náruči najde všechno bezpečí, co zrovna potřebuje. Možná budete skoro hmatatelně cítit, jak se dávné stíny rozpouštějí a odplavují. Můžete ji nasměrovat na linku důvěry, kde jí potom pomůže někdo další, třeba kontaktem na psychologa, aby se co nejvíc vyhojila. Jistě jste požádáni o mlčení, to je samozřejmé.
Může se však během několika dní stát, že se odjinud dozvíte, že se dotyčná (nebo dotyčný, protože i muži zažívají spoustu těžkých věcí, ale netuší, že smějí plakat) začne svěřovat jiným – pokud ale přímo vám nedovolí promluvit, mlčte.
Nejde totiž o křivdu, že vy jste slíbili mlčení a ostatní později možná slyšeli totéž a mluvit mohou. Jde o proces, kdy se člověk očišťuje vyjevením svých těžkostí komukoliv – ale právě vy můžete být už navždy tím, ke komu má největší důvěru. Právě vás bude potřebovat i nadále, takže byste neměli selhat.
Možnost najednou volně mluvit o tabuizovaném, roky skrytém problému je doslova opojná. Proč myslíte, že se člověk tak snadno rozpovídá a svěřuje spolucestujícím? Nejeli jste s nikým takovým ve vlaku? Jen vzpomínejte.
Mnoha lidem takové svěřování cizímu připadá bezpečné. Nikdy je znovu neuvidí, ani kdyby si tucet kontaktů vyměnili. Vy jste však poblíž, vy máte jinou roli, i když hned po svěření nastane vůči vaší osobě mírné ochlazení. Kdo se svěří s tajemstvím, odhalil totiž velice slabé místo a může být ohrožen.
Pokud se člověk po svěřování náhle začne zbavovat tíhy svého života před kýmkoliv, kdo mu naslouchá, může vám připadat, že se probudila sopka, otevřel bolák plný hnisu. Tak najednou může být kdokoliv zavalen i poměrně nechutnými detaily. Proč?
Pokud se má někdo uzdravit, potřebuje, aby se rána vyčistila od hnisu a hniloby. Nepovede se to každému najednou, naráz, nýbrž musí zajistit další a další odtékání zbytků pomyslných nečistot. Možná na to dotyčný člověk doplatí tím, že se od něj někteří lidé začnou odvracet. Nevědí, co si s takovými detaily a novinkami počít, jsou plni rozpaků. Anebo získají skvělé téma na přetřes a s chutí ho využijí.
Jde tedy o zkoušku vaší osobnosti, charakteru. Není jednoduché obstát, to mi věřte – ale je to možné. Doufám, že o něco snadněji, když nyní víte, že svěřování má takovýto rozpoznatelný průběh a pravidla. Pokud jsem já obstála, vždy byl pro mne další vývoj vztahu velkým vyznamenáním. Jak jsem uvedla, určitá odmlka tu byla, ale potom vítězila nezrazená důvěra a časem odezněly i zbytky běsů.
Někdy je ten pravý čas obrátit se na odborníka
Je jedno, zda se svěří senior, bitá a týraná žena, jestli se vám otevře nešťastné dítě nebo jakkoliv poničený, zdánlivě silný muž. Můžete-li jen trochu, chápejte a mlčte, i kdyby se k vám potom zvěsti vracely z mnoha stran. Zmíněné pouto po důvěrném sdělení mezi vámi zůstane a možná se později společně budete probírat ještě otázkou „proč“ nebo trpkostí na téma „jemu se nic nestalo, žil si jakoby nic.“
Co k tomu „šťourání“ dodat? Právě tím, že se člověk srovná s křivdou a vlastním utrpením, velmi pravděpodobně zvítězí (byť po letech) nad všemi, kdo mu ubližovali. Může také rozpoznat příčiny svého dalšího jednání, se kterým není spokojený. Vždyť těžké zranění duše mohlo člověka vést k životním selháním a prohrám. Tohle opravdu napravovat a hledat už je ale oblast terapeutická, my obyčejní laikové jen provázíme, držíme za ruku, jsme s daným člověkem. Darujeme mu svůj čas a svou přítomnost – což je právě to nejdůležitější.
Pokud se od vás očekává řešení, vysvětlení, přece jen je možné zamyslet se a odpovědět víceméně obecně – například se podívat na dobu a prostředí, v němž se problémy odehrály. Je to maličkost, ale dotyčný má, kam upřít pozornost, zamyslet se.
Opět je čas na odborníka. Máme linky důvěry, jsou psychologové v poradnách, ba i dotazy a odpovědi po internetu. Většina duchovních dokáže vyslechnout a utišit, lidé k nim mají velkou důvěru. Je tedy na každém, na něhož vyskočí nesnesitelný kostlivec z minulosti, aby si po prvním zklidnění vybral další cestu.
V životě bychom se měli naučit odpouštět a dát druhou šanci
Podobně je tomu s nejistými přiznáními vlastních nedobrot. I muži pláčou – třeba proto, že jsou nemocní a náhle si uvědomí, jak se sami chovali k někomu, kdo byl slabý a závislý na jejich pomoci. Nebo jak ztratili svým chováním i pouhý zájem okolí o svou osobu, zavinili si chlad a odmítnutí svých dětí. Opět se dokážou svěřit spíše cizímu, než přiznat právě těm, kterým křivdili.
Skončím příběhem staré paní, která se zle rozešla s dcerou, vychovala jejího syna, pochovala manžela, své sourozence, musela překousnout i obtížný konec puberty vnuka, který náhle nevěděl, čí je. Matka ho chtěla získat, od babičky slýchal dost hořkých a nediplomatických sdělení. Zkusil to s matkou a paní osaměla.
Náhlá nemoc již velmi starou paní oslabila. Musela do nemocnice a požádala mne, ať za její dcerou zajdu a požádám o návštěvu, něco jí musí povědět. Znaly jsme se s dcerou jako sousedky, takže jsem přání vyřídila.
Dcera navštívit matku v nemocnici odmítla. Postaráno o ni je, tak co. Potom se mi svěřila, že v těch „hovězích“ letech své minulosti měla nehodu, byla dost polámaná, to už byl kluk v péči babičky. A ta prý řekla, že měla radši zemřít. Což se nedá odpustit, ani po třiceti a více letech ne. I synovi to vysvětlila, vrátil se k ní. Teď žije jinde.
Paní přijala klidně, že dcera nepřijde. Jen vzdychla, že je mezi nimi opravdu moc těžká věc. Lidi by se neměli navěky urážet a zlé slovo do huby nevrátíš. Ale dál bojovala o život, měsíc po měsíci, měly jsme společné tajemství.
Nedalo mi to, bez jejího vědomí jsem dceři domlouvala, kdykoliv jsem ji viděla. I sebe jsem dala za příklad, že bych se s leckým bývala radši srovnala, ale zaskočila mne pokaždé náhlá smrt. Nic naplat. Ne a ne a ne!
A tak jsem jednoho dne předala zaražené dceři vzkaz. Stará paní totiž věděla o tom, jak dobře celé další roky žila, s jakým uznáním se o ní mluví. Sledovala, jak těžké životní chvíle musela překonat a jak se ctí obstála. Byla na ni hrdá, tak to řekla. Ty poslední měsíce střádala každou korunu, aby jí ulehčila, pomohla. Představovala si, jak bude holka překvapená a usmívala se tomu. Od důchodu k důchodu bojovala s nemocným srdcem a sledovala rostoucí vklad na knížce.
Proč prý jsem nikdy nic neřekla, nenaznačila? Inu, protože měla přijít sama. Věřím dodnes, že slzy dojetí a skutečného zármutku starou paní kdesi na druhém břehu potěšily. Ona správně tušila, že přijdou.
Stíny cizích životů nás mohou potkat kdykoliv. Tragédie mohou vyrůst z pouhého uražení se „zásadového“ člověka (což je velmi oblíbená náplň vztahů mezi lidmi) stejně jako z násilí, krutosti a zrad. Vynořují se ze šera minulosti, protože své rány každá duše potřebuje vyhojit.
Je těžké být pouze naslouchajícím, být pouhým svědkem a téměř bezmocně přihlížet. Můžeme sice podržet ruku toho, kdo se právě svěřuje, ale jen výjimečně se může podařit přitáhnout sem ruku toho dalšího z minulosti a na místě rozlousknout letité nesváry, ukřivdění a bolesti. Zítra však může přijít den, kdy někdo vezme za ruku mne nebo tebe a vyslechne, co jsme v sobě pohřbili. Moc si za každého z nás přeji, aby ten druhý ruku vydržel podržet, dokud budeme potřebovat.
