Šupina pro štěstí

Kýčovité makety šupinatých kaprů zavěšené na lankách se vznášely nad hyperprostorem, v němž se jako jeden z bodů pohybovala Markéta. Tlačila před sebou nákupní vozík a pohledem zavadila o jednoho z okatých šupináčů zavěšených nad hlavami nakupujících.

Takový kýč, pomyslela si.

Očima znovu sjela na regály se zbožím.

Markétina babička vždy dbala o to, aby po celý rok u sebe nosila šupinu z vánočního kapra.

Prý pro štěstí.

Pro štěstí?

Jen co se babička vdala, přišla druhá světová válka. Omezování, zákazy, příkazy, teror. Tři roky po válce teror udeřil znovu. Rodině byla znárodněna výnosná živnost a z babičky se stal nepřítel státu. Ne, neskončila ve vězení. Jen o všechno přišla a byla nasazena do výroby.

Přesto každý rok dychtivě leštila šupinu z vánočního kapra a slavnostně si ji vkládala do peněženky. Jako kdyby měla strach, že další rok by mohla bez šupiny ztratit štěstí.

Copak ho ale kdy měla?

Kdysi Markétina babička snila o tom, že její vnučka vystuduje vysokou školu a stane se z ní vážená žena. Lékařka nebo právnička.

Markéta je lékařkou.

Váženou ženou se zřejmě stala.

Ve štěstí ale nevěří.

Pohlédla na jednoho z kaprů. Tvářil se vesele a hloupě, jako správný kýč.

Zachvěla se.

Možná měla dbát na to, aby každý rok u sebe šupinu měla.

Štěstí se nedá chytit.

Ani koupit.

Dá se přilákat?

Třeba šupinou z vánočního kapra?

Markéta dorazila k regálu s vánočkami a začala hledat tu nejhezčí.

Babička vánočky pekla sama a úzkostlivě hlídala, zda se povedou. Někdy byly jako malované, to pak babička přímo zářila štěstím, byla přesvědčená, že se nadcházející rok vyvede stejně jako vánočky. Pokud na vánočkách objevila závadu, věštila podle ní, jaké potíže s novým rokem přicházejí. Proti nim ale byla vybavena šupinou z vánočního kapra.

Babiččin život určovalo cosi, čemu její dcera, Markétina matka, pohrdavě říkala pověry.

Markéta vánočky nepeče.

Každý rok ale v obchodě hledá tu nejhezčí, aby se nadcházející rok vydařil.

Jaký bude ten příští?

Markétini synové jsou dospělí, jeden žije v Londýně, druhý v Bruselu. Ani na Vánoce domů nepřijedou.

Manžel má milenku a zřejmě netuší, že Markéta to ví.

Na Štědrý den bude letos Markéta sloužit v nemocnici.

Markéta se tváří, jako kdyby měly přijít obyčejné Vánoce. Obyčejné ale nejsou. Jsou umělohmotné, není v nich kouska života. Kouzlo Vánoc ztuhlo a proměnilo se v kýč.

Markétu napadlo, že babičku nikdy nepovažovala za šťastnou. Hodně těžké práce, hodně vážných starostí, málo peněz. Žádné cestování, žádné užívání, žádná zářná kariéra.

Markéta měla úspory, dobrou práci, žila v pěkném pohodlném bytě, cestovala, užívala si, občas ještě dokázala i pořádně zapařit.

A Štědrý den stráví v nemocnici, protože je to jediné místo, kde na ni ještě někdo čeká.

Splnila babiččin sen.

Vzdělání z ní udělalo lepší ženu.

Měla by být šťastná.

Místo toho každé ráno a každý večer polyká prášky proti úzkostem ze samoty.

Zamířila s vozíkem k pokladnám.

Babička byla nevzdělaná a chudá, přesto vlastnila recept na štěstí. V její přítomnosti lidé pookřívali, hřáli se v teplém proudu její milé náklonnosti. Babiččino štěstí přitom nebylo nijak načančané. Naopak. Bylo zalátané a vetché častým spravováním. Přesto v ní žilo a drželo se jí.

Markéta zaplatila a zamířila k autu.

Babiččino štěstí bylo samá díra. Rány osudu dělaly z babiččina štěstí řešeto, ale babička ho látala, znovu a znovu ho spravovala a zachraňovala.

Na okraji parkoviště stála obrovská káď s živými kapry. Markéta se u ní zastavila a pozorovala muže, jak z vody loví šupináče, hážou je na váhu a prodávají.

Dýchla na ni syrovost opravdovosti. Nemohla se od kádě odtrhnout.

Zbyla na světě sama. Stála u kádě zcela zbytečně, neměla kapra pro koho koupit a štědrovečerní večeři pro ni samotnou obstará erár.

Jeden z mužů kolem kádě podal Markétě šupinu.

„Pro štěstí!“ usmál se.

Markéta zkoprněla.

„Děkuji,“ vykoktala po chvíli.

Pokusila se taky usmát, ale musela se od muže rychle odvrátit. Z očí se jí vyvalilo moře slz. Její tělo ožilo. Po letech jím zalomcovaly silné emoce a Markéta si s nimi nedokázala poradit.

Hleděla nevěřícně na šupinu v dlani.

Copak ještě může svůj život zachránit?

Vložila šupinu do kapsy.

Šupina čímsi teple sálala a kolem Markéty se to cosi rozlilo. Jako kdyby se znovu hřála v teplém proudu babiččiny náklonnosti.

Kýčovití šupináči se dál vznášeli nad hypermarketem, poulili oči, přihlouple se usmívali a hledali, komu dalšímu přihrát šupinu pro štěstí.

Eva Tvrdá

 

Reklama
SDÍLET