Doby, kdy z Německa do Hlučína bylo, co by kamenem dohodil, nenávratně skončily. Greta ležela na posteli v jakémsi penzionu kdesi v Německu a umírala. Nevnímala, kde je. Opuštěná stará žena odkudsi ze střední Evropy. Její tělo ještě žilo, mysl už byla zmatená. Opustila prostor a čas, ve kterém doposud vězelo její tělo, a pohybovala se tam a zpět a znovu prožívala svých devadesát jedna let. Umírala v požehnaném věku, svůj život však jako požehnaný necítila.
Otec měl peníze a vsadil na Hitlera. Její rodina patřila na Hlučínsku k honoraci. Vyhlédli jí za muže mladého ambiciózního straníka a věřili, že spojení politiky a peněz přinese další majetek a štěstí. Zpočátku Johana obdivovala. Vedl plamenné řeči a jeho práce pro Německo byla ceněna i v Berlíně. Čeští četníci ho několikrát zatkli, ale pokaždé byl zase propuštěn a pracoval dál. Greta plnila povinnosti vzorné německé ženy, jak ji tomu naučili. Obdivovala Johana a cítila k němu respekt. Časem zjistila, že to bylo vše, co k němu dokázala cítit. Bylo to málo? Mohlo to stačit? Ani dnes, na sklonku svého života, si nedokázala odpovědět. Snad kdyby měli děti…
Nejšťastnější období prožila Greta při obsazování Sudet wehrmachtem. Johan zářil štěstím. Mnohaletá práce nesla ovoce. Přes sedmdesát let si pamatovala samu sebe na čestné tribuně v Hlučíně na náměstí, na jásající dav před tribunou, na přijíždějící vojska wehrmachtu. Tvářila se chladně, dokonale oblečená, učesaná a nalíčená, ale uvnitř jásala s davem. Johan byl tak šťastný! Večer pak seznámení s veliteli, posezení, hudba, galantní řeči a hlavně naděje, že přijde svoboda a pořádek.
Johan se stal starostou Darkovic. Přestěhovali se do domu zabaveného zrádcům. Greta začala zařizovat a Johan začal vládnout. Očekával další postup, ale ten se nekonal. Očekával děti, ale ty nepřicházely. Greta jezdila za kdejakou bylinkářkou, za kdejakým doktorem. Nic nepomáhalo. Johan se postupně od ní odtahoval. Dnes už věděla, že poslední, co ho u ní drželo, byly peníze její rodiny. Johan začal pít. Nikdo o tom nevěděl. Pil za zavřenými dveřmi. Zpíjel se doma do němoty, na radnici však přicházel stoprocentně upraven, stoprocentně připraven, stoprocentně výkonný. Tehdy Greta začínala chápat, že mezi nimi není nic jiného než obchodní vztah. Její rodina chtěla nadějnou politickou sílu, Johan potřeboval bohaté zázemí. Častokrát přemýšlela nad tím, kdy se všechno zvrtlo, kdy začal místo stoupání pád. Možná to bylo kvůli válce. Do té doby měli naději. Chtěli do Berlína, Johan se viděl na ministerstvu, vždyť několikrát mluvil i se samotným Hitlerem! Když ale začala válka, všechno bylo najednou jinak. Greta už neviděla tolik nadšení v lidech kolem sebe. Hlučínsko přestávalo být důležité. Později pak začala chodit oznámení o hrdinské smrti a nadšení bylo pryč úplně. Nejzoufaleji se cítila, když padl Johanův bratr. Věděla, že ho Johan mohl vyreklamovat, pracoval přece v dole a jeho žena Agnes byla Johana prosit, aby to udělal, ale Johan ho s gustem poslal na frontu. Greta nikdy nepochopila, co mezi těmi dvěma bylo. Johan Karla nenáviděl a svoji švagrovou Agnes ještě víc. Možná to bylo tím, že Agnes měla s Karlem tři děti, možná tím, že Karel byl prvorozený a připadlo mu rodinné hospodářství. Když pak Karel padl, cítil se Johan hrozně. Nic jí neřekl, ale ona na něm viděla, že si přičetl do svých hříchů vinu za smrt bratra. Šnaps mu ale dával zapomenout. Život s ním byl stále nesnesitelnější, ale stále ještě se dal vydržet. Greta pořád ještě měla peníze, pořád ještě se dokázala dostat na černý trh a zařídit i nemožné.
Pravá hrůza nastala, když Hlučínskem táhly první kolony uprchlíků před ruskou frontou. Jejich vypravování ježila vlasy na hlavě a Johan dostal strach. Odhodlaný aktivista schopný podstupovat nejrůznější útrapy a zdolávat překážky byl tentam. Zbyl jen vystrašený, unavený muž udolaný výčitkami a alkoholem. Jednoho rána poručil Gretě sbalit nejnutnější a v noci pak uprchli. S nikým se nerozloučili, nikomu neřekli, kam jedou. Báli se. Hrozně se báli Rusů, o kterých uprchlíci vypravovali děsivé historky. Johan toužil po jediném: nechat se zajmout Američany. Protože uprchli včas, nakonec se jim to povedlo. Skončili v jakémsi zajateckém táboře, zmrzlí, hladoví, zavšivení, ale živí. Greta se Johana držela jako klíště. Neměla se kam vrtnout. Její rodiče a všichni příbuzní zůstali v Hlučíně, sourozence neměla a známé taky ne. Johan byl její jediný pevný bod. Pevný bod. Moc pevný nebyl.
Pár měsíců po válce ji Johan opustil. Neměla už peníze a zdálo se, že ani kontakty. Johan potřeboval někoho, z koho bude žít. Protože v Německu byla o muže nouze, příliš mnoho jich ve válce padlo, našel si Johan celkem snadno mladší a poměrně majetnou ženu. Tehdy nebylo těžké nechat sám sebe umřít a najít novou identitu. Z Johana Kocura se stal Gerhard Müller, oženil se, usadil se, měl dvě děti a v sedmdesátých letech spokojeně umřel.
Greta se potulovala po rozchodu Německem a hledala přátele. Bála se vrátit do Hlučína, věděla, že ho obsadili Rusové a že se připravuje odsun Němců ze Slezska. Hledala ale známé z dob, kdy ještě nebyla vdaná a kdy ji otec vozíval do Berlína. Podařilo se jí po mnoha měsících nakontaktovat na skupinku bývalých vyznavačů Hitlerova učení, kteří jí pomohli. Našla si práci v kanceláři, absolvovala několik večerních kurzů a nakonec až do osmdesátých let pracovala jako asistentka ředitele jedné z dosti velkých bank. Byla velice schopná a úspěšná pracovnice, protože práce v bance bylo to jediné, na co se soustředila. Více než třicet let každodenní dřiny, která vytvářela zeď mezi šílenstvím a životem. Kdyby nechodila do práce, nesnesla by žít ani den. Žít sama se sebou, s tou chladnou ženou bez muže, bez dětí a bez budoucnosti. Jak paradoxní život byl! Jí, která tady byla úplně k ničemu, vyměřil ten nahoře dlouhý a v podstatě klidný život. Greta viděla umírat mladé ženy, matky několika dětí, manželky, dcery, ženy, pro které se truchlilo. Mnohokrát ji napadlo, že kdyby umřela ona sama, nikdo by si toho ani nevšimnul. Prostě by jednoho dne na její místo do práce nastoupila jiná žena, do jejího bytu se nastěhoval jiný nájemník a na místním hřbitově by přibyla jedna tabulka se jménem. Nebyl nikdo, kdo by pro ni zaplakal, nebyl nikdo, kdo by na ni zavzpomínal. Přesto tady byla dlouho.
Otevřela oči. Z dálky k ní zazněl nápěv Tiché noci. Jakási dobrá duše ustrojila v jejím pokoji malý vánoční stromeček. Umírá se jí pěkně. Jak asi zemřela Agnes? Po ní zbyli truchlící. Měla tři děti…
Greta zavřela oči. Tělo už nebolelo, duše se netrápila. Cítila mír.
Na endlich, stille Nacht.
povídka Evy Tvrdé
