Spisovatel Daniel Jahn představuje knihu Naivní sezóna i vztah k umění a vinařství

Vážení čtenáři, v nedávné době jsme pro Vás připravili soutěž o knihu Naivní sezóna. Jde o vzpomínkovou sondu do osmdesátých let minulého století, do doby normalizačního marasmu. Mladý výtvarník chodí krajinou, maluje, a zároveň své čtenáře bere na retrospektivní výlety do jiné „krajiny“, krajiny svého dětství, která skrývá pohnutou rodinnou historii. Ta se před čtenářem pomalu rozplétá, odkrývá, jejím prostřednictvím autor podává humorný i nelítostný, v každém případě barvitý obraz své doby.

Podrobnější anotaci včetně ukázky z románu naleznete v článku Daniel Jahn: Naivní sezóna. Nyní vám přinášíme rozhovor s autorem knihy Danielem Jahnem.

 

V životopisné poznámce na záložce knihy je uvedeno, že jméno Daniel Jahn není vaše skutečné jméno. První otázka se tak nabízí sama, proč vlastně pseudonym?

Nejde pochopitelně o to, že jméno po tatínkovi by jaksi mělo mizivý marketingový potenciál. Abych tak řekl, všechny mé literární postavy vystupují v mé knize nedobrovolně, a ačkoli jsem je označil za fiktivní, přesto, kdyby se o sobě dočetly, přišly by mi asi dát do držky. Nešetřil jsem je. Nejmíň ovšem jsem šetřil sám sebe… Pak taky říkám, že jde o jakousi mapu bolavých míst.

Proč Daniel Jahn?

Jméno Daniel Jahn vzniklo za pomoci jednoduché přesmyčky a středočeského telefonního seznamu. Pokud budete postupovat obráceně, možná se doberete při troše detektivních schopností a štěstí mého skutečného jména. Myslím, že to jméno je skvělé, to nejlepší, co jsem kdy vymyslel.

Čtenáře jistě napadne otázka, do jaké míry je kniha autobiografická…

Jistě je autobiografická, pochopitelně ale pracuji i s nadsázkou, ovšem není ani vyloučeno, že něco je také jen z mojí hlavy.

Prozradíte něco ze své tvůrčí literární kuchyně?

Raději ne, aby se neukázalo, že žádnou tvůrčí metodu nemám… Někoho by mohlo snad zajímat, že práce na rukopisu trvaly zhruba čtyři roky, víc času než vlastní psaní pak zabralo krácení textu, o celou třetinu. Pro mě jsou důležitější podmínky než nějaká metoda. Psaní je podle mě vysloveně večerní záležitost. Vypnout venkovní svět, což je pro mě možné jen až zapadne slunko. Den se svými starostmi a pitomostmi všeho druhu je pryč, najednou těch čtyřicet let neexistuje a jsem ve světě svého dětství a mládí. A k tomu je nejlepší dát si sklenku dobrého vína, tak se nejlíp cestuje v čase. Když sednu k psaní plánovitě přes den, výsledkem obvykle bývá holé nic. Když mě přes den něco snad i napadne, je třeba to zapsat hned, za pět minut už to nemusí být. Je myslím známo, že nejlepší věci napadají člověka ve vaně, to u mě funguje znamenitě, ale jak se utřu do ručníku, je to zas pryč. Na druhé straně, kniha vycházející ze vzpomínek má tu výhodu, že se může psát napřeskáčku, na co má člověk nejpříhodnější náladu, a klidně od konce.

Dalo by se říct, že ten příběh ve mně celý život kynul, až prostě musel ven. Popravdě, trvalo mi čtyřicet let, než jsem se odvážil toho tématu dotknout. Až po těch čtyřiceti letech jsem vlastně detektivně zjistil, jak to bylo s mojí matkou… Jednou v noci mě zčistajasna napadl celý odstavec, stačilo ho nezaspat a ráno jsem viděl, že na něm nepotřebuju nic měnit. V tu chvíli ta věc vlastně byla hotová, stačilo jen ty čtyři roky sedět u té klávesnice.

Kniha je víc než co jiného skvělé přiblížení doby osmdesátých let, hýří nejrůznějšími postřehy a sžíravými komentáři dobových událostí. Máte snad tak sloní paměť?

To tedy rozhodně není můj případ. Tady je na místě uvést poděkování digitálnímu archivu Rudého práva. Dobrá věcička! Ta četba ovšem, to byla skutečná tortura. Víte, rád se jaksi nostalgicky ohlížím po době, kde mám své mládí, to asi každý, dělám si z toho šoufky, ale na místě je i podotknout, jak ta doba byla ubohá. Moje nostalgie má tedy svoje limity a měl by je mít každý. Vidím jedno velké štěstí, mládí prožít v jakémsi undergroundovém krásném společenství a dospělost ve svobodě. Sice už hudbu nemůžu nikdy poslouchat a prožívat tak jako tenkrát, ale nemusím se zas před nikým hrbit, aby moje dcera mohla studovat, a pokud ji ze školy vyrazí, bude to jen pro její lehkomyslnost a nic dalšího. Přesto vidím, jak se mnoho lidí v té dnešní svobodě přestává jaksi cítit komfortně. Jako by prostě po generaci chtěli lidi zase změnu, ale já žádnou pěknou možnost změny nikde nevidím. Na osmdesátých letech je hezké, jak skončily, kdyby neskončily, učila by nás dneska už možná televize vařit polívku z trávy, a vůbec bych se nedivil, kdybych nepřeháněl. Ten úpadek všude jsme viděli přece všichni a je třeba to připomínat.

Ilustrace, kterou v knize nenajdete, autor: Daniel Jahn

Debutová kniha to asi nemá jednoduché, bylo těžké pro ni sehnat nakladatele?

Toto dejte dětem na slohu: napsat průvodní dopis panu šéfredaktorovi či nakladateli, který by ho přiměl všeho nechat a rukopis hned číst. To je úkol! Hrozná věc. O tom by se dala napsat celá nová knížka. Psaním a hledáním nakladatele ovšem věc ještě nekončí, přichází další etapa, dát o knize trošku vědět. Řekl bych skoro, že obtížnost je v uvedeném pořadí…

Knihu doprovázejí vaše vlastní dobové ilustrace, malířská tvorba vlastně tvoří jakýsi rámec knihy. Zeptám se přímo, jste tedy výtvarník, malujete ještě?

Odpověď na tuhle otázku se ukrývá v mé druhé knize, a asi ji tam zatím nechejme… Otázkou je, kdy spatří světlo světa, a jestli vůbec.

Prozradíte našim čtenářům, o čem je vaše nová kniha?

Můžu snad říct, že je o pěstování vinné révy a výrobě a pití vína, což všechno jsou moje pěkné hobby. Ovšem formou beletrie, jakýchsi deníkových zápisů. Vinař-hobbista by tu měl najít všechny základní informace, aniž bych ho mořil přílišnými podrobnostmi. Ta věc může být snadno stravitelná i pro toho, kdo vyšel ze základní školy, nebudu ho trápit s pH či problematikou volné a vázané síry ve víně, protože sám tomu nerozumím. Je to jakési mcdonaldovské povídání o tom, co dělám dobře i co špatně, ať se čtenář poučí z mých chyb a může dělat svoje, vlastní. Ovšem pokud si po četbě poběží hned založit vinohrad, pak radši ještě s oporou skutečně odborné literatury. Zejména varuji před větami, které postrádají slůvko „prý“; není vyloučeno, že pocházejí z mojí hlavy. Samozřejmě mě ruší i nevinařská témata, řekněme téma rodinné, kde se odehrává nejedno drama, věčné konflikty s pubertou naznačují, že boj o to, jestli životní projekt rodičovství skončí úspěchem, není zdaleka rozhodnutý. Čtenář, který má dítě, tu bude jak doma, kdo nemá, možná si mohutně oddychne. Roční vinařský cyklus je pak opět rámovaný komentáři doby, kdy zase začala růst jakási nová železná opona, což se mi líbí jen málo. Píšu ale o tom všem, jak doufám, s humorem, který někteří moji pokusní čtenáři označili za laskavý… což se docela divím.

Upřímně, je to velmi lákavé téma. Můžete nám prozradit, kdy se vaší druhé knihy dočkáme?

Tak to je otázka spíš pro jasnovidce, nebo alespoň nakladatele. Nejspíš zřejmě pro oba. Víte, když vydá debutovou knihu neznámé jméno, musí se odehrát zázrak, aby to nebyl prodělečný podnik. Prostě uvidíme…

Zmínil jste, že vaším koníčkem je pěstování vinné révy a výroba vína. Který ročník byl z vašeho pohledu nejlepší?

Tak to opravdu nevím. Já jsem čistý praktik a ta kniha není založena na tom, že píšu o něčem, čemu rozumím, naopak, přílišná orientace v tom oboru je tady spíš na škodu, mou i čtenáře. Nejsem profesionální vinař a od všech profesionálních vinic bydlím hodně daleko. Jsem poučenější laik a lepší už to nebude. Dokonce se ani nechci v té teorii nějak víc vzdělávat. Jednou mi jako dárek byla nabídnuta encyklopedie vín, zdvořile jsem odmítl. Na to bych potřeboval ještě jeden život a obávám se, že už ho nemám. My jsme prostě vysadili pár hlav révy, protože je pěkná, pak už to nikdo ani nechtěl jíst, tak jsme to zkrátka zkusili, a během let jsme si začali hrozny na výrobu vína i vozit. Upřímně: vína u nás vypijeme hodně, nebylo by rozumné krýt jeho spotřebu z obchodní sítě, to je taky pěkná motivace. V rozhovorech se očekává aspoň trocha filozofie, jasně že ano, pak dodám třeba toto: půlka produktivního lidstva se zabývá výrobou aplikací pro mobilní telefony a podobných virtuálních hodnot, tedy ničeho. Tihleti přijdou z rachoty a vrhnou se na pečení domácího chleba, sýra, marmelád, na výrobu vína nebo opravování starých haluzen jako my. To je prostě pud. A jestli se mám vyjádřit k nějakému ročníku… Řeknu teď něco, co nerad uslyšíte, a všichni patrioti a Moraváci proskočí stropem, a řeknu to nerad: nejlepší rok pro nás byl, když jsme vyráběli víno z rumunských hroznů. Ale to je bezpochyby moje chyba. Já tu Moravu zbožňuju, prokrista…

Neuvažoval jste o propojení všech vašich aktivit? Například do vernisáže s autorským čtením a ochutnávkou vašich vín?

Víte, znovu musím zopakovat, že nejsem profesionální vinař. Děláme slušné víno, ale jeho kvalita je asi tak srovnatelná se sudovým vínem, co se prodává po vinotékách za pajsku, nebo snad za osmdesát korun litr, řekněme. Opravdu se nechci přeceňovat. Hrozny si vozíme z Moravy a kvalita je proměnlivá, je pochopitelně rozdíl, když někdo pěstuje révu na svoje víno nebo hrozny prodává, tady je taktika prodat co nejdřív, než to začne hnít nebo to sežerou ptáci či zloději, a já tu taktiku chápu. Třeba zrovna s loňským vínem bychom na žádnou předváděčku rozhodně nemohli, bohužel. A autorské čtení nebo degustace, teď se budu rouhat a omlouvám se za to, to považuji spíš za akce pro kulturní a gurmánské všudybyly… Jenže řekněte to někde nahlas a jste vyřízení. Nejlepší ze spisovatele je na papíře, ostatní nestojí dohromady za nic… Navíc nezapomeňte, chráním si své inkognito.

Ilustrace, kterou v knize nenajdete, autor: Daniel Jahn

Když hovoříte o výrobě vína, používáte množné číslo. Zahrnuje ještě někoho jiného, nebo snad používáte plurál majestaticus?

To rozhodně ne, ten plurál zahrnuje moji ženu. Dovolíte mi jednu věc? Když dostávají umělci ceny, což mi nehrozí a upřímně to všem přeju, zpravidla děkují rodině. Mám nápad, poděkuju jí tady a teď, ostatně možná k tomu už jinde nikdy nebudu mít prostor. Ta bude ráda! Víte, když někdo začne psát, malovat, ano, třeba i vinařit, chodí po většinu času jak tělo bez duše. Je to život na nic…

Jakou jste pro naše čtenáře tentokrát vybral ukázku z románu?

Sáhl jsem protentokrát do trošku vážnější partie. Navazuje na jednu z ukázek zveřejněných v předcházejícím článku.

 

Děkujeme za příjemný rozhovor, těšíme se na vaši další tvorbu a přejeme mnoho štěstí a inspirace nejen v umění, literatuře a vinařství.

 

Recenzi knihy Naivní sezóna si můžete přečíst zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/39101/jahn-daniel-naivni-sezona

Knihu Naivní sezóna si lze objednat v nakladatelství Dauphin a v e-shopech dobrých knihkupectví.

 

Ukázka z románu Naivní sezóna

Ať už je to jak chce, jednoho dne zvoním u dveří toho domu a ty dveře se otvírají. A od tý doby to budu dělat znova a znova.

Sedáme u stolu při okně do ulice. Sedíme a díváme se na sebe, spíš on se na mě dívá, já hledím nejčastěji přes okno na tu ulici a do parku. Není táta už dávno mladej, teď počítám, že tou dobou, kdy jsem přišel na svět, mu bylo bezmála celejch padesát roků. K tomu připočtěme můj věk a dostaneme tedy dnešek. Každej z těch roků je na něm patrnej. Sedáme vlastně bokem k sobě, čili nejčastěji můžu sledovat jeho profil, kterej ovšem má k rudoarmějci či neohroženýmu autorovi Reportáže dost daleko. Je spíš v naprostým protikladu k těm hrdinům. Především ho zdobí nos, kterej je, zdá se, podstatně rozměrnější, než by vyžadoval jeho prostej účel, nos, kterej mohl nosit profil třeba Reinharda Heydricha, protáhlej, poněkud orlího tvaru, s ostrou špičkou, trochu povislou dolů. Z anatomie od R. vím, že je to výrazně evropskej nos, což ale zní dobře. Protažený nosní dírky s neposednýma chloupkama, který jako by chtěly opustit ty dva otvory. A těma nosníma dírkama často popotahuje, oba vlastně popotahujeme, protože ty naše hleny se hromadí tak hluboko v kořeni nosu, že užívání kapesníku je neúčinný. Počet a rozměr pórů na tom nose je poněkud nadprůměrnej, ale snesitelnej. Proč si tak všímám právě nosu? Tomu profilu vévodí naprosto nepřehlídnutelně, a ta výrazná respirace to ještě všechno umocňuje. A má ten nos ještě jednu funkci, a to při kouření, kdy ústa po potažení z cigarety ladně vypustí část kouře, v tu chvíli nos polapá všecky ty nitky dýmu, aby se zužitkoval beze zbytku a v plicích vstřebal, a to je věc, která mě uchvacuje. Zapřísahávám se v tu chvíli, že jednou, až budu sám kouřit, tohle si rozhodně osvojím! Od oka jde dozadu výraznej vějíř vrásek, jako by se ten člověk celej život smál, nebo plakal. Já si nevzpomínám, že bychom se někdy spolu něčemu smáli, hlavně jsme ale ani neplakali. Oku dominujou nezvykle dlouhý řasy, který jsem rovněž podědil. Počet vlasů je v normálu, v přímý úměře ke značný velikosti čela. Jinak už toho za zmínku moc nestojí. Jak asi vypadal, když byl mladej? Jak vypadal mladej Heydrich? Myslím, že to v mládí musel být i docela hezkej chlapec, proč ne.

Malou odbočku, pro mě osobně docela zajímavou. A poznámku: čtenář, kterej snad pospíchá rychleji k cíli, ať si klidně v případě těch odboček skočí na některej z dalších odstavců, mrzet to nebude mě ani jeho. G. od někoho k nějaký svý příležitosti obdržela maličkej střípek toaletního luxusu, skříňku se zrcadlem nad umyvadlo. Má to zrcadlo dvě křídla, který skrývají před zraky těch pár hygienickejch pomůcek, na který nebývá pěknej pohled, když se někde jen tak povalujou na umyvadle nebo vedle něj. Ta dvojdílná odrazná plocha vybízí k optickejm hrátkám, když pomalu obě ty křídla vyklápím proti sobě, obličej se začíná množit, násobit, ale hlavně ve svý nejzazší pozici odhalí profil toho, kdo takto se svým obrazem neuváženě experimentuje. Už jsem dřív řekl, že lidi se svejch profilů lekají, i já jsem se tedy ulekl, když jsem takto spatřil před sebou profil patřící neomylně jemu. Z en face bych na nějakou podstatnou shodu našich podobizen nehádal. Ten nacistickej nos, to je prostě náš rodinnej nos.

Tak začalo období, kdy jsem čas od času zazvonil u dveří přízemního bytu v domě u parku. Nijak rád jsem tam nechodil, ale časem se ve mně zahnízdil jakýsi těžko definovatelnej pocit povinnosti. Nevím k čemu. Nějakou hodinu jsme poseděli, myslím, že můžu říct, že z žádný strany nesálalo nějaký přehnaný nadšení. A vždycky nakonec, byl to už trochu rituál, jsem skutečně dostal těch padesát korun. Padesát korun za hodinu! To má soudruh prezident. Byl jsem vždycky rád, že mám audienci za sebou. Zas pak po nějakým čase, třeba po měsíci řekněme, začnu znova sbírat chuť tam jít, to ovšem značnou dobu ještě trvá. Mám už pocit, že uběhla delší doba, než by bylo společensky přijatelný, přijatelný kým? Co já komu dlužím? Pak sem přijdu tedy, v podstatě tajně. Někdy není nikdo doma a mně se uleví, svoji věc jsem vykonal a zas můžu nechat čas o kus plynout, i když na druhou stranu mrzí mě to kapesný, těch padesát korun mám na tom rád. Nechodím tam ale jen proto, přece! Zlej jazyk by mohl říct, že tam jdu někdy i úmyslně v době, kdy pravděpodobně otec má zaměstnání, abych tak našel pozdější výmluvu, že přece se snažím chodit i častěji. Nebyla by to pravda, ale ani úplná lež. Když jsme tam seděli, zaplavil mě vždycky divnej pocit, kterej mimo ty zdi ale jsem nemíval: mám tátu. Jsem přece kus z něho, nějaký věci, možná hodně věcí musíme nějak mít společnejch, i kdybysme to ani nevěděli. Občas mě dokonce napadne myšlenka, jestli bych s ním chtěl žít, tenkrát a pořád. Mohlo to přece dopadnout v životě i jinak. A chtěl by on žít se mnou? Nahlas jsme se ale nikdy těch věcí ani nedotkli. Často jsem samozřejmě myslel i na všecky ty věci, co mi o něm řekla M. Měl jsem pocit, kdykoliv se na mě díval, že hledí zpytavě, rentgenově, i on si přece musel říkat, co asi o něm vím a co si myslím. Asi taky zkoumal, co vlastně z něj mám.

Nikomu jsem se slovem nezmínil, že tam občas chodím, ani sestře. Proč vlastně? G. nikdy neříkala, nikdo neříkal, ať tam nechodím, ani ať jdu. Vím, že G. se to dověděla. Ostatně kdokoliv mohl mě vidět brát nenadšeně za zvonek u toho domu. Jen se zeptala, jakoby mimoděk, jestli k otci chodím. Nemohl jsem říct než pravdu, že někdy ano. Neřekla na to nic. Vím ale, že toto nic bylo horší než výčitky. Asi ale přece jen sama shledala, že k vyčítání tu nic není. Nevím. Ale něco ji přece na tom muselo i bolet.

Ani nevím už teď, kolem čeho všeho chodily ty naše řeči. Jediný téma, který si z našich hovorů asi dneska ještě určitěji vybavím, se týkalo mýho rozhodnutí pokusit se dostat na střední školu, což mu nebylo příliš po chuti. Nejspíš mu nějak vadilo, že se tím může oddálit moje vlastní výdělečná činnost, na který měl i svůj určitej ekonomickej zájem, platil přece na mě nějaký peníze. Jestli má právě ale toto téma reprezentovat naše hovory, je to krajně ode mě nespravedlivý. Mluvil ke mně vždycky hezky, co ale, to už nějak ani víc nevím. Největší energii nás oba asi stálo vymýšlení a nastolování nějakejch vůbec smysluplnejch témat, o kterejch jsme se spolu mohli bavit. Taky toho samozřejmě bylo spoustu, a čem jsme mluvit vůbec nemohli, a to vlastně jediný by mě mohlo zajímat. Řekl bych dneska, že podstatou těch hovorů nebyly ty konkrétní slova, ale to, co bylo za nima.

Na stole vždycky stálo laciný stolní víno, dokonce to nejlacinější, co snad se prodává jenom v drogerii. K nalívání toho vína sloužila ta nejobyčejnější sklenička, sklenička od hořčice. Nezní to příliš vábně, ale právě ta sklínka se pro všední účely dobře hodí a často používá. I v naší domácnosti je ve velký oblibě, je zadarmo a má velkou užitnou hodnotu. Na chatě nic jinýho k pití ani nemáme. Pro sebe si ponechávám názor, že tady ta sklenka by se mohla častěji umývat. Věděl jsem, že pracoval ve vinárně, jako šatnář nebo tak něco, nějak spíš brigádně. Ani nevím, proč se v týhle obecně neelegantní době dbá, aby se tam nechodilo v teniskách a v džínách. Dokonce mu v obličeji přibyl nějakej šrám po potyčce s jakýmsi temperamentnějším hostem, možná právě nevhodně ošaceným. Doba je neelegantní a neelegance tudíž nevadí. Ovšem nositel právě džín se zdá být i nositelem nějakýho názoru, což se nerado vídá. Krajně podezřelej je v dnešní době samozřejmě i člověk oblečenej elegantně.

Tak jsme tam sedávali, on ucucával pomalu to sladký kořeněný víno, občas mi nabídl půl tý skleničky od hořčice, pomalu pokuřoval z tabatěrky, snad stříbrný? Z toho byl obřad, otevření schránky, pečlivý vyjmutí zpoza gumičky, zaklapnutí krabičky, několikanásobný ťuknutí špičkou cigarety o zavřenou tabatěrku, z neznámejch pohnutek, olíznutí cigarety, benzínovej zapalovač a pak už ten ozdobnej páchnoucí kouř, kterým se pokoj pomalu plnil. Musím zas zdůraznit, jak se mi vždycky líbilo to kouření.

Místnost, kde jsme sedali, byla zařízená stroze. Až na výjimku, a tou byla nádherná leštěná knihovna, na tu jsem se rád díval, na ty letorosty v dřevě, běžely a vlnily se ty prameny bláznivě jak v proudu řeky. Měl jsem vždycky pocit, že je to dřevo i sklo čerstvě vyleštěný, i když bylo patrný, že pokoj spíš trpí absencí pečující ruky. Prostě ten kus nábytku kontrastoval se zašlostí a matností toho interiéru a všeho v něm, matně a zašle připadal jsem si tu i já. Časem nějakej kus vybavení vždycky přibyl, působily ty věci, jako by už někde dosloužily.

Na zeď přišly nějak starý obrazy, tmavý, neveselý. Sice je namalovala cvičená ruka, ale nepříliš optimistickýho světovýho názoru. A ještě jedna podivná věc tu vedle okna visela, veršovaný a ilustrovaný přání k svatbě pro M., od něj. Nikdy jsem se nezeptal, za jakejch okolností se sem na tuto zeď pověsilo, přece mělo by viset jinde. Sedával jsem proti tý gratulaci a za nečinnosti a mlčení jsem se za tu dobu naučil text nazpaměť, ale nemám souhlas s jeho šířením. Ani už ho dneska nemá kdo udělit. A tu je vysvětlení, proč je na místě užívání minulýho času.

Zdá se mi teď k neuvěření, že takto jsme sedali víc než celý tři roky, co trvaly tyto neumělý sociální pokusy. Já už jsem byl na střední škole, na tý, na který on mě předtím nechtěl moc vidět. Ostatně dostal jsem se tam až napodruhý, to zas ta pitomá matematika mně kladla odpor.

Když ke mně přišla zpráva, že otec už není, balil jsem se právě na školní výlet. A zjevili se příbuzní, kteří do tý doby nechtěli mít v naší ostudě žádnou účast. Nechtěl bych taky! Přijdu domů a tam oni, strýc s tetou, ano, s tou, co mě vodila po starý fotografii. Opravdu nikdy už jsem si nemyslel, že ještě někdo z těch fotografií obživne. On otcův bratr, vůbec jsem netušil, že můžou takoví lidi být! Já ale ztracenej čas dohánět nehodlám, návštěvu předržím za zdvořilýho nezájmu a nevřelosti z mý strany. Co jsem dělal? Odjel jsem na školní výlet.

Nač umřel? Nevím. Určitě za tím nestojí nic neobvyklýho. Přílišnou dlouhověkostí se naše rodina nevyznačuje. Vždycky, když si vzpomenu na ty naše sezení u něj, říkám si, že to je smutnej konec života. Zemřel zřejmě bez vší slávy, bez obřadu. Když jsem přijel z toho výletu, bylo už po všem. A byl to výlet po všech stránkách velice vydařenej. Člověk neznalej rodinnejch reálií by jistě nehádal, že jsem právě utrpěl bolestnou ztrátu, jak se říká. Tito příbuzní noví vyřídili teď všechny věci spojený s tou jeho smrtí, kolem skromnýho dědictví. Na pohřbu jsem samosebou nebyl, nikdo to nepožadoval.

Ano, stal jsem se poprvé v životě nějakým dědicem. A zřejmě i na dlouhou dobu naposled. To je taky zvláštní věc. Najednou sahat na ty pozůstalý věci, naložit s nima po libosti, třeba do nich beztrestně i kopnout, dokumenty, sešity spálit, i knihy nemilosrdně spálit jako Alexandrijskou knihovnu. Udělat za minulostí už konečně nějakou pořádnou čáru. Už konečně zas nic nevědět, na nic nemyslet. Nějak se takovej dědic může dodatečně nebožtíkovi třeba pomstít. Rouhačsky, s despektem, hrubě se dotýkat předmětů, který mu byly drahý. Nepietně přistupovat k věcem, který tvořily jeho duchovní život a byly součástí jeho jakýsi intimity, nazvat to všechno krámama, a nikdo by proti tomu nemohl nic říct. Já když se teď pomyslně obklopím těma věcma, vidím, že je až směšný, co zůstane po životě celýho jednoho člověka. Zbystřit by se mohlo při zmínce, že jsem nabyl jakýsi nevyplacený části jeho poslední mzdy, to bylo ale zajímavý jen do tý doby, než těch několik stokorun skoro celejch muselo pokrýt nějaký poplatky. Ten nejnutnější nábytek, u kterýho jsme spolu sedali nebo on lehal, skutečně byl smutnou veteší. To se přenechalo někomu, kdo na tom byl asi tak bídně jako můj otec v závěru svýho života. Ovšem na druhou stranu stal jsem se majitelem krásný leštěný knihovny, a až teď v životě poprvé jsem si uvědomil, že taky něco konkrétního hmotnýho vlastním. V tý knihovně knihy, samozřejmě, fůra papírů, sešitů, zápisků, který je třeba probrat, většinu bez milosti vyhodit, protože ani není kde to mít, a proč vůbec? Smutnou součástí smrti je, že po člověku zůstane spousta blbostí, kterejm nikdo nerozumí, ani se nesnaží. Ach ano, ještě ty zvláštní obrazy. Nepůsobily vskutku dojmem, že jejich autor trpěl nějakejma velkejma uměleckejma vznětama. Povšimněte si, že jejich trýznivýho popisu jsem vás ušetřil, a to je dobře. Toto bych nesnesl na svý zdi, to se jednou možná prodá za pár stovek, a člověka, kterej si to snad koupí, mi bude upřímně líto. A jinak už nic, nic. Jen odpad. Co zbude tu jednou po mně? Tím, co se nezlikvidovalo hned, se pak budu docela často probírat, s divnou směsicí pocitů, trochu štítivě, udiveně, na něco budu hledět i s pohrdáním nebo obdivem, často budu u toho mít všechny tyto pocity v různým poměru naráz dohromady.

Najednou se tu odestírá jeden život, o kterým jsem nevěděl v podstatě nic. Je tu sešit popsanej citátama z knih, k těm citátům často vlastní připojený poznámky, a nikoliv prostoduchý, příklad ale nejsem schopnej teď na místě uvést žádnej. A další sešity, tentokrát s heraldickou tematikou. Ručně, a musím říct, že velmi zdařile jsou tu vymalovaný znaky snad všech měst, co jich v Československu je. Nějaký heraldický řeči všude kolem toho. Zkraje se mi to zdá jako úplně nemožnej předmět zájmu, ale postupně mě při listování těma sešitama začíná svírat zvláštní pocit. Najednou se mi začíná jevit, že ten můj otec byl prazvláštní, vychýlenou osobností, s těmato divnýma zájmama, a s těma svýma sklonama, ostatně. Nad těma erbama, nad těma vzletnejma citátama si říkám, že přece snad musel mít i nějaký větší vzdělání, přitom profesí, co pamatuju, šlo vždycky o dělníka ve zdejší strojírenský továrně, která zaměstnává půlku města a okolí. Navalí se mi do hlavy i hořká myšlenka, vždyť on mi třeba v životě mohl leccos dát, nedal ale mi nic. Nebo snad něco, o čem ještě nevím? Tím ovšem není samozřejmě řeč o věcech. Čiší z toho všeho zvláštní systematičnost, uspořádanost, kterou bych k němu dřív nepřiřazoval. Písmo je velice úhledný, na výtečnou, pročpak skončil ve fabrice? Dělal snad i dřív něco jinýho? Vždycky jsem byl při tom, že vlastním ze všech stran kvalitní dělnický geny, zmiňuju to hrdě ve všech dotaznících, lepším se pyšnit nemám čím. Možná nebylo v zájmu lidu, aby měl nějaký lepší místo. V těch zápiscích odpověď není.

Zas ta podivná výčitka: když někdo umře, uvědomím si, že o něm vlastně nic nevím, že jsme se bavili o nicotnostech. Vyšlo by nastejno, kdybychom jenom mlčeli. To se jen těžko napravuje. A jen trochu na okraj, ani nevím vůbec, jestli nějak víc pil. Je dobrý přece vědět, co člověku běhá v žilách.

Literární výplň knihovny byla dost zvláštní, nebyly asi některý tituly děděný poprvé. Červená knihovna, ta zabírala tu trochu veselejší část kulturního spektra. Citáty, který byly vypsaný v zmíněným sešitku, ovšem pocházely z mnohem vyšších pater slovesný tvorby. Nikoliv zcela běžná byla ta část knihovny, jejíž sběratel se zaměřil takřka výhradně na ponurou severskou literaturu.

Do ateliéru tak přibyla tato knihovna, co vypadala starožitně, ačkoliv zas až tak stará nebyla, jak se později ukázalo, když proběhla snaha ji prodat. Snaha byla pochopitelně zpeněžit z tý pozůstalosti všechno, co mělo aspoň zdání nějaký hodnoty, ale vyšlo to v podstatě naprázdno. Nějakej blázen přes knihy si odnesl pár svazků, za pár korun. Stojí tam ta knihovna dodnes, i s většinou těch knížek.

V rámci toho dědickýho řízení, a nerad se k tomu ještě vracím a říkám to, jsem se zas ocitl na tý nešťastný půdě. Bylo ovšem třeba ji vyklidit, a já jsem bral do ruky snad každou jednotlivou věc, s tím vědomím, že tu třeba tenkrát hleděla na toho mýho otce, jak tu jednal proti mravní výchově mládeže. Věci, moje dětský hračky se vyklidily, ten příběh těch děvčátek tady ovšem zůstane. Pořád se při těch pracích dívám tím střešním okýnkem ven, tím jediným otvorem se mysl mohla osvobozovat a unikat ven.

Hovořím tu poměrně dost obšírně o znacích měst, i když mě taková věc nijak víc nezajímá, snad proto, abych získal čas. Objevil jsem totiž v těch memorábiliích i něco podstatnějšího, než je nějaká nudná heraldika, dějiny, literatura. Něco, o čem se nějak nerado mluví. V tý spoustě papírů, popsanejch tou jeho úhlednou rukou, bleskl se dopis psanej G., což byl v každým případě zajímavej úkaz. Ani její ruka nezapře, že kdysi docházela do hodin krasopisu. Po krátkým ohledání je to dopis otci a hned v první větě se tu vyjadřuje soustrast nad smrtí manželky.

Nevím přesně, ale asi jsem v tu chvíli vstal a začal rázovat po místnosti sem a tam. Alespoň toto bych zřejmě po zralým uvážení udělal dneska. Mám to vůbec číst? Když ke mně minulost vysílala signály, vždycky jsem to vědomě či nevědomě spíš odmítal. Psaní bylo na šest stran a pálilo v rukou. Zvědavost pochopitelně zvítězila a oči začaly běhat po řádcích. Hned bylo zřejmý, že je tu uvedená spousta barvitejch podrobností provázejících tu matčinu smrt.

Tu G. nazývá krutým překvapením v době, kdy jsme se už všichni domnívali, že bude doma a zdravá. Další věta to ovšem útěšně relativizuje, jakási paní primářka totiž byla svýho mínění, že k uzdravení už to nebude nikdy, stav jen přechodně se může zlepšit. V tom čtení jsem si dával pravidelný pauzy na strávení těch liter, nabrání dechu a udržování tepový frekvence v rozumnejch mezích. Nevímproč jsem si vždycky řekl: ještě neznám obsah další věty, ještě chvíli nic dalšího nevím. Ještě pořád to můžu zastavit a nic dalšího nechtít vědět. Dobře jsem si byl vědom, jak ty skutečný fakta můžou infikovat zdravej rozum, nebo si to říkám až dneska, kdy už jsem o tom všem mnohokrát přemýšlel? Co pro mě bude plynout z těch věcí, až je budu znát?

Obraz pošmournýho vlhkýho studenýho dne v paměti, zamlženost děje, tichej dům a okna a dveře, který se neotevírají, chtělo by se i říct, přehnaně, dvě děti tisknoucí se k sobě v existenciální nejistotě, určitá jakási i poezie… nic takovýho, ani náhodou. Nemělo to tak zůstat? Shledávám teď, že události, který měly zásadní vliv na můj život, se odehrávaly v logickejch, na sebe navazujících a ze sebe plynoucích racionálních krocích, mají svoje všední aktéry, jednající ze slitovnosti nebo prostě konající svoji pracovní povinnost, lékaře, sociální úřednice, dokonce i příslušníky Bezpečnosti. Prostě složky, jak se zcela nepoeticky říká.

Ten detektivně přesnej přepis událostí těch několika dní mě velmi silně vnesl do toho děje, jako bych tam byl opravdu s nima. Pamatuju si ho takřka do každýho toho krasopisnýho písmene a můžu ho věrně citovat, vsaďme se, že nezapomenu na žádnej podstatnej detail. Svoje komentáře omezím na minimum, možná na nic.

Bylo by načase i maminku konečně označit jménem. Tedy V. z tý svý léčebny se vracela vždycky bouřlivě, protože vždycky natrvalo, teď ale si přišla ke G. pro klíče od bytu posmutněle a bez podání ruky s tím, že teď už je to opravdu natrvalo. I kdyby se i něco s ní stalo, do L. už ji nikdo nedostane, tam už do smrti nechce. V této řeči se označí za vyléčenou. Hovor je pak o dlužnejch částkách, účetní pasáž ovšem přeskočme, vyplynulo by z ní totiž, že otec neposílal peníze na mě vždycky dost dochvilně, spíš naopak. Popis, kdo si kdy přišel pro kufr s našima věcma, není nijak zásadní, v psaní je to líčeno až přehnaně přesně. V úterý přichází sestra M. ještě pro nějaký věci s tím, že paní primářka poslala maminku hned ve středu do zaměstnání. Výroba nepočká. V pátek opět přichází M., že maminka se jí nelíbí, že se o nás nestará, co budeme jíst, ani nezatopí, jen sedí a říká, nech mě zas odvézt, mně je zase špatně. A v sobotu ráno už v sedm hodin přibíhá ta samá moje sestra, že znova je s maminkou velmi zle. Zbytečně podrobnou sháňku sociální pracovnice vynechme rovněž, ostatně nebyla úspěšná, protože byla volná sobota. K tý příležitosti je snad příhodný zmínit, že pracovní týden byl běžně tenkrát ještě šestidenní. Ošetřující lékař odmítá se v takovou sobotu věnovat pacientům, lidsky pochopitelně, úkoly pětiletky jsou smělý a pracovní volno vzácný. Neděle se ale pořád ještě světila, takže to ani nebylo nic proti bibli. Pětidenního týdne, jakožto završení boje dělnický třídy proti práci, bude dosaženo ještě až za několik let. Tolik vysvětlení dobovejch reálií. Na místo se pak odpoledne dostavuje jakási nemocniční služba, jejímž úkolem ovšem pochopitelně není konat zázraky, doporučuje se tedy prostě užít ještě jednu pilulku léku, když jedna nestačí. Zbytek víkendu se tak dá přežít, jeho část dokonce pokrývá prý procházka, pak děj ale nabírá spád a ztrácí na přehlednosti. Zejména jsou v dopise pojmenovaný jen hodiny, nikoliv dny, rekonstrukce událostí tedy vyžaduje určitý detektivní schopnosti. Víme jistě, že v pondělí brzy ráno se objevuje M. znova, že mamince není zase dobře a že šla do práce, což se při podrobnějším zvážení zdá asi jako nejlepší. Ta moje sestra se přitom každý ráno logicky vláčí se mnou, to dodávám k tomu za sebe já. Odpoledne M. znova tu, že se nemůže dostat domů. Pak pro mě do školky, dokonce s milou podrobností, že přednáším na jakési besídce, pořád zamčeno, zkoušíme jít domů několikrát, a já tedy vidím, že moje vzpomínky se tímto smutně potvrzujou. Zůstáváme pro ten den tedy u G. a nazítří hned ráno jde ona celou věc hlásit někam na ONV. Vzápětí začínají na scéně defilovat nejrůznější osoby z oblasti státní správy nebo zdravotnický péče, s kterýma jsme zřejmě byli v pravidelným styku, všichni tu i mají svoje jména, mně ty jejich jména ovšem neříkají nic. Vida, ti ouřadové, ti aparátčíci z toho výboru jsou taky lidi! Telefonuje se, dokonce se objevuje odněkud teorie, že matka byla zase odvezena do L., ta se ale nepotvrzuje. To je mašinérie, to jsou služby! K polednímu otevřel SNB dveře. V. tam ležela na otomaně se skleničkou a dvěma krabičkama od léků prázdnýma.

Co k tomu vůbec dodat? S jakýma pocitama tu čtu ve svý minulosti, takto chirurgicky přesný, svědecky doložený, datovaný?

Vybavuju si okamžik, kdy jednou jsem kráčel kolem parku, a možná právě z návštěvy ještě toho svýho otce. Tam z jednoho okna vyhlíží tvář jakýsi postarší, příjemný paní. Ta tvář mě překvapivě oslovuje, ptá se zpočátku zřejmě po škole a pak po dalších záležitostech, a mě se zmocňuje zvláštní, až docela znepokojivej pocit, že ona mě nějak zná, zatímco já ji vůbec, že o mně leccos ví. Nevím, co si o tom mám myslet. Nemyslím si tedy nic. Pak to říkám G., a tu mi ona povídá, to byla tvoje dobrá víla. Docela správně pocítím v tu chvíli drápky minulosti a měním raději směr hovoru. Mám nějaký zábrany o minulosti hovořit. Ale to je velmi pěkný, mít svoji vlastní dobrou vílu! Zároveň se mi vkrádá do mysli i další věc, možná by bylo dobrý mít se i před cizíma lidma trochu na pozoru. Neznámí lidi mě totiž můžou docela dobře znát, nějak se na mě dívat. Mají všichni běžně na sobě dva karatelský rodičovský zraky, já na sobě ale možná mám navěšeno mnohem víc očí, který sledujou moje kroky, jaký budou. Kde je tady nějaká moje svoboda?

To mrazení z toho, jak tady přede mnou na tom papíře leží matka a ta její konkrétní smrt, je pochopitelně okořeněný ještě vědomím, že jsem vlastně taky přece z její suroviny. Vzpomenu i na otce. Mám se teď modlit, abych byl spíš z jeho materiálu, než z jejího?

Zveřejním ještě jeden nález, ani nechci. Zas jeho prostřednictvím dotírá na mě nepříjemně drzá část minulosti. Žiju přece už jinej život! Průklepovej papír, popsanej strojově, je vždycky úřední záležitost, v tomto případě usnesení Okresního soudu v S., který ukládá J. ochranný sexuologický léčení ústavní formou. Odůvodnění je pojato pěkně po lidsku, léčba má dopomoci odsouzenýmu se navrátit do řádnýho života pracujícího člověka. Tak. Řádnej život pracujícího člověka, to je v socialismu nejvyšší forma bytí.

Jestlipak by chtěl, abych to držel v ruce, četl? Když je člověk mrtvej, nezáleží už snad nikomu na ničem, možná jen mně.

Veřejný zasedání se konalo pochopitelně v budově, co by kamenem sto metrů, ani ne, dohodil od mý postele. Z toho papíru zas si na mě sahají konkrétní jména, předseda senátu, dvě soudkyně z lidu, před nima on, vědí oni všichni víc než já.

Možná tady by bylo dobrý výčet radši ukončit. Když je toto venku, můžu se ale zmínit ještě o další listině, pro změnu nálady. Ten nenápadnej papír, popsanej obyčejnou tužkou rozevlátým, neuspořádaným písmem by povrchní dědic možná ihned určil k vyřazení. Postačilo ale zaregistrovat datum a informovanej badatel musel nutně zpozornět, nešlo totiž o nic jinýho než o datum mýho vlastního narození, s upřesněním, že šlo o neděli, což je pěkná podrobnost. Adresáti v oslovení jsou mým otcem a sestrou. Pomiňme údaje antropologickýho rázu a moje první zdatný kojenecký počiny. Hlavní je, že matka se cítí báječně, nemůže se dočkat návštěvy, jak se všichni spolu potěšíme. Má z toho chlapce strašnou radost, doslova takto, a vyzývá otce k přiznání, že je taky rád, že právě je to kluk. Závěrem za toho chlapečka ze srdce děkuje… Je to zvláštní. Každej člověk by měl mít takovej svůj dopis. A občas si ho přečíst, i v dospělosti. Díval by se snad na svůj život z trochu jinýho úhlu. Je to unikátní písemnost psaná v neopakovatelný době a v jedinečný záležitosti. Vyzývám každýho, kdo takovej dopis nevlastní, ať si ho neprodleně jde někam opatřit.

Jsou ovšem i jiný dopisy, ať tedy završím korespondenční tematiku, dopisy psaný stejnou nečitelnou rukou. Snad můžu ještě odbočit, nebude to tak daleko. K přečtení mi je půjčila M. a i to jsou psaní od matky, z léčebny. Datovaný jsou všechny v době, kdy jsem měl nějaký ty čtyři roky. Nejhezčí z nich je pohlednice, zobrazující na pěkným mírným návrší tři budovy, pole, černobílý stromy kolem. Nemusím se dohadovat ani složitě pátrat, co je tu přede mnou vytištěno, stačí papír otočit na rubovou stranu s legendou. Prostřední stavba prý je budova bývalýho kláštera, třípatrová, má čtyři křídla, pojme tedy hodně pacientů, a ještě to zdaleka nestačí. Bylo třeba přistavit v dnešní době napravo i budovu další. Pokus vyrovnat se barokním architektům se minul účinkem, ale to teď vynechme. Trávníky, keře, pěšiny kolem jsou upravený, o množství pečujících rukou tu zřejmě není nouze. Co já vím, všechny podobný zařízení v Československu svojí kapacitou zdaleka nestačí uspokojit potřeby lidu. Nalevo stojí pro duchovní útěchu bývalej kostel nahoře s bání. Mám s těma augustiniánama, s kterýma bezpochyby bylo zle zameteno, společnou radost, že právě v takovým pěkným prostředí se léčí raněný duše, ne někde v paneláku nebo v kasárnách. Tu tedy matka trávila jedny z posledních dnů života, za těma okny.

Je ta pohlednice a pár dopisů vloženo do igelitový fólie a kdykoliv na ni sáhnu, napřed se leknu, že je mokrá, tak působí při dotyku a já vždycky na to zapomínám. I právě teď znova jsem se zase lekl. Tolik je slz v tom pytlíku, a marný radosti, jak se brzy po napsání vždycky ukáže.

Snad teď nebudu příliš podrobnej, dokonce snad nudnej. Nebyly ty písemnosti určený k zábavě. Zevrubně se tu řeší, kdo, kam, jak přijede, či bude kýmsi přivezen, a co s sebou, nebo hlavně naopak už nic nevozit. Telegraficky se třeba posílá 50 Kčs, na dálku se tu zařizuje metrák uhlí a nějaký dříví a z čeho zaplatit obědy ve škole, kde vůbec je poslední výplata, v tovární pokladně možná, a na poště by snad mohly být peníze od táty. Co brambory na zimu? Není v blázinci taky úplně jednoduchej život. Denních starostí o zařizování takový existence je nepřeberně. A člověk by si povrchně řekl, že v těch zařízeních žijou samí šťastní lidi.

Vedle složky řekněme organizační vnímavej korespondenční badatel odhalí i tu emocionální vrstvu. Jsou ty dopisy strašně jímavý. Tý naděje, co je tu mezi řádkama! A jak se z toho vycítí, že sestřiny dopisy, který už nejsou, byly zrcadlově symetrický.

Jestli já jednou sepíšu ty svoje paměti, budu to umět nějak působivě? Holá informace možná postačí.

Jak je to v L. nádherný, klid, lesy, rybníky, ten sytej vzduch. A hlavně to chystání návratů, to těšení, že ještě všichni si užijeme kousku prázdnin! A koncem srpna opravdu se jde domů, v říjnu ovšem je tu další dopis z těch míst, s úvodní omluvou, že je pozdní, protože bylo vzato předsevzetí, že se napíše v době, kdy matce bude líp, k čemu psaní plný nářků? To je rozumný rozhodnutí. Teď tedy je dobře a snad to tak i zůstane.

Nejvíc toto všechno vynikne, když nechám promluvit konkrétněji dopis úplně poslední. Je psanej přesně na den měsíc před matčinou smrtí, což rozhodně v plánu nebylo, a je překvapivě adresovanej otci, je mi tedy záhadou, jakou cestou se k téhle sbírce zařadil. Kromě jejího civilního podpisu ho zakončuje i červenej cenzorskej podpis či schvalovací šifra, může tak být jistota, že všechno v něm je čistá, neškodná pravda. Ale když už já teď vím, co se odehrálo jen o pouhejch pár týdnů později, dostávají ty prostý slova úplně jinej rozměr.

Optimismus prostupuje celým listem. Důvodem k radosti je fakt, že otec přenese vbrzku svý působiště do P., hleďme, do naší nejslavnější věznice to z celýho rodu určitě ještě nikdo jinej nedotáhl! A je to přece jen blíž. Zanedlouho se matka natrvalo vrátí domů, což je krásné. Do bytu v domě, kterej je určenej ke zbourání a sice je vlhkej, ale ohromně slunnej. A je u řeky, což je taky hezký, a při praní užitečný. K největšímu štěstí schází jen, aby i otec se vrátil domů, to pak teprve bude klidný, šťastný život. Je u domu maličká zahrádka, kam si dáme hodně květin a budeme se dívat do zeleného a na řeku… Z každýho řádku je zřejmý, že pisatel právě neměl k dispozici křišťálovou kouli. Ta touha žít, žít normálně.

Pro mě to má všecko význam, jestli se to dá přenést na někoho dalšího, nevím. Možná všechno to čtení i škodí zdraví. Dost už tedy o tom.

Často taky vytahuju otcův rodnej list, kterej po jeho smrti taky získávám. Jímá mě i u týhle četby zvláštní pocit, ti lidi tam, to jsou samosebou i mí předkové, a jsou tu uvedený jménama i adresou! Svědí mě myšlenka přijít sem na ty jejich rodný adresy a tam zaklepat, co by bylo? Byli ti lidi ale rozestřený dost široko po vlasti, záměr se tedy odkládá. Tady vidím, že jako já a otec se úplně stejně doslova jmenovali ještě jeho otec i další jeho otec, a bezpochyby šlo to jméno ještě hloub, i na tom je něco pěknýho. To je rod! Je tu několik konkrétních živoucích lidí, kteří tu jakoby křičí na mě, že já dneska jsem na samým chvostu dlouhýho zástupu, že jsem tu vlastně vždycky byl, stojím tu rozpačitě, není to vlastně strašlivá zodpovědnost, nějaká? Za neznámý lidi, o kterejch nic nevím. Jde z toho hrůza. Toto cítí každej?

Taková velká rodina! A jsou všichni ti lidi mrtví, mrtví. Na papíře to bije do očí. Stejně tak z matčiny strany. A všichni ti lidi se na mě teď dívají.

Reklama
SDÍLET