Navštěvuji rodiny i jednotlivce a mluvím s lidmi, kteří mají především pohybové problémy. Je tu mnoho statečných lidí, kteří se musejí ráno rozhýbat, aby vůbec dokázali vstát z postele nebo se obléknout. Tím horší je pro mne pochopení překážek, které jim brání opustit svůj byt nebo pokoj v domě.
Vyprávím o tom na blogu i konferencích, v našich odborných kruzích a ptám se: „Všimli jste si nějakého bezbariérového domu ve svém okolí? V jakém patře u vás bydlí někdo s holí nebo berlemi?“ Kdybyste nevěděli, co znamená pojem osvícení, stačí poté sledovat tváře lidí, schopných popřemýšlet, zasvěcených aspoň trochu do problematiky péče. Jako kdybyste ve sklepě cvakli vypínačem, tak to zabliká.
Rozumím proto dost dobře i tomu, že si ten člověk, co zvládne vstávání se vším všudy, nějak doleze k autu a s úlevou se vsune za volant. Sedačky v autě jsou mnohdy jedním z nejpohodlnějších sezení, které můžete najít. Dokonce uleví i od některých bolestí. To je přejatá zkušenost, kdosi z rodiny odřídil několik dní i s nohou po, řekněme, naštípnutí – a bez dlahy. Nebylo možné nohu fixovat, nešlo o furiantství nebo partyzánštinu. V autě byl dotyčný téměř bez potíží, pokud ho opustil, skučel.
Má to ale háček. Nebo spíš háky jako na velrybu, protože mluvím o lidech starších a mnohdy přitom tajím dech.
Jsem osobou úřední, takže mohu taktně připomínat hlediska, nad kterými se dotyční svíjí jako žížaly, zatímco rodina si oddechne, že něco podobného slyší řidič také od cizí osoby. Nesoudím, jen se ptám a doporučuji.
Uvědomuji si, že moje poznámky ohrožují, protože bych v důsledku člověka připravila o svobodu pohybu. O schopnost být samostatný a dostat se snadno, rychle a bez bolestí nebo únavy třeba k lékaři. Zavést manželku na nákupy jako za mladých časů. Není třeba z auta vylézat, sedí se v něm pohodlně a nakupování člověka moc nebaví. Ledaže by mu ohromně vyhovovala opora o nákupní košík, který je tím pádem pohodlnější, než berle a hůlka. Má dobrou výšku, různě šikovná madla. Však také často vídám, s holemi a berlemi naloženými vedle zboží. Lidé se opírají o košík různě nemocní a nemohoucí, ale právě nakupování se jim mění skoro ve slast s přiměřenou únavou. Zvládnou maraton mezi regály a sebevědomě opovrhují průchody, kterými by si zkrátili cestu k pokladnám.
Je pravdou, že velký výběr zboží se již dávno přesunul na okraje měst a z vesnic nebo městeček mizí občanská vybavenost. Jak se tam dostat? Mladí by vás odkázali na MHD nebo odvoz mladší generací. Ta ovšem často pracuje a domlouvání může seniorům trpknout jejich pocitem doprošování. I když to nemusí být pravda.
Dobrá, co tedy autobusy? S takovou „ervéhápkou“, tedy taškou na kolečkách, lze nakoupit a ještě se při chůzi nebo spíš odpočinku opírat (u Vietnamců nebo v domácích potřebách je vedou dál). Jenže mnozí senioři jsou rádi, že chodí se šoupáním nohou a problém jim způsobí i obyčejný práh. Nohy nezvednou. A už vůbec nemůže být řeč o vyhoupnutí se na vysoký schod, i když si mohou pomoci přitažením za madlo. Spousta lidí má potíž dostat se do vyššího sprchového koutu, takže autobus vzdají rovnou. Ano, jsou stateční jedinci, co poprosí řidiče (na venkovské zastávce dost často) a ten požádá nějaké cestující nebo sám dotyčného vytlačí nahoru. Jenže třeba dva tři siláci na jedno důstojně široké pozadí (tím pádem vyšší váhu) se pokaždé nenajdou. Tak jako pro rodiny s dětmi je dnes automobil hodně důležitý i pro stárnoucí populaci.
Teď přijdou na řadu moje ALE. Stárnou totiž také smysly.
Pokud někomu musí další osoba nasadit naslouchátko a správně seřídit, asi toho moc neuslyší, když se vypraví statečně do světa sám. Nevěřte tomu, že si na kartičku invalidy nechá vytisknout symbol hluchoty. Tomu se staří lidé vyhýbají, považují symbol za diskriminační. Hluchota se jim spojuje s „hloupostí“. Pokud se ví, že neslyší, myslí si, že jsou považováni za ty, co nerozumí řečenému a basta. Lidé nechtějí zveřejňovat, v jaké oblasti selhávají.
Slábne zrak.
Navrhla jsem již několika manželkám, jestli by si nezkusily udělat řidičák nebo si nedopřály kondiční jízdy. Alespoň pro jistotu, že jsou zálohy, protože sebevědomí pánů často visí na tom, že jsou schopni pro manželku něco udělat, dovézt ji, kam potřebuje. Nebo pro děti, aby nemusely ztrácet čas převážením praotce rodu. Rozhodně je na rodině, aby se domluvila, pokud má řidič v očích „mlhu“ nebo odchlíplou sítnici. Já vím, že správně vycvičená manželka – spolujezdce „háže“ značky a přechody nebo chodce dostatečně včas, takže i slepý dojede, kam potřebuje. Dojede, ale reaguje?! Zrovna děti jsou nepředvídatelné a žít s takovou vinou, že jsem ublížil, je hodně těžké.
Srdíčko je také prevít, když se rozhodne zlobit, často ve spolupráci s krevním tlakem.
Právě v uplynulých dnech bývalo špatně lidem poměrně zdravým a bez rozdílu věku. Zkušený řidič ovšem i tuto nástrahu může překonat, jeden starý profík mi argumentoval svým vlastním zodpovědným přístupem. Jak na něj šel kolaps, zavolal si rychlou a počkal zaparkovaný na křižovatce. Obvolal ještě rodinu, aby auto odvezla a spokojeně šel do bezvědomí. Co když příště podobnou „auru“ podcení nebo bude potřebovat jet ještě kousek k bezpečnější krajnici? Tentokrát pán zaparkoval dokonce až 50 m za úsekem častých smrtelných nehod.
Velikou hrozbou jsou zpomalené reakce a špatná orientace, problémy s pamětí. Kupodivu musím pochválit několik řidiček, které samy zahodily řidičák poté, když se najednou probraly a nevěděly, kam dojely, proč jely na známé místo (dojely stylem koně do stáje, ačkoliv tam vůbec nechtěly) nebo co se stalo. Pokud se člověk zapovídá, zaposlouchá do rádia, snadno mine nějakou odbočku nebo v zamyšlení dojede jinam. V těchto případech šlo o trasy dlouhé, jednou i přes sto kilometrů. Především pánové jsou tím, kdo velmi vehementně trvá na schopnostech řídit auto za jakýchkoliv okolností. Byli hlavou rodiny, a kdyby stokrát zapomněli, že jsou v některých oblastech potřební pomoci, na tomhle trvat budou. Lékaři jim někdy dovolí, aby řídili po důvěrně známé trase ve městě, policisté se potom chytají za hlavu.
Co tedy s problémem, který ve zkratce nazývám „řidičové“?
Je v první řadě věcí rodiny, aby ovlivnila řízného pána, kterému do řízení nikdo mluvit nebude a basta. Někde se může podařit spolupráce všech, tedy nenápadně odstranit příležitosti. Pravda, nedávno jsem viděla takto vyšachovaného pána, co si na parkovišti marketu spokojeně zářil jako sluníčko, že zase jednou projel svou milou škodověnku. Pokud vím, tak vyjel zhruba po měsíci a manželka skutečně za chvíli přišla s nějakými „nezbytnými“ rohlíky a banány, které slavně nakoupila. Děda zvítězil nad omezeními, v tu chvíli jsem se musela usmívat.
Týden poté mi úsměv zamrzl, když jiný pán srazil dítě na přechodu. Můj klasický argument mi přešel do reality – bohužel ne poprvé. Pán se jenom špatně hýbal, myslel, že dobře vidí a reaguje. Jenže tohle obojí už tehdy byla minulost, nevěděl o tom. Jezdil opravdu jenom po městě, tisíckrát onou jedinou trasou, možná někdy odbočil k marketům, ale bydlí v centru a paní pohodlně krámy oběhne.
Pán velice zásadový, vzdělaný, s rozhledem – a nyní shrbený, se sklopenýma očima, chodí skoro v předklonu a vyhýbá se kontaktu. Možná čeká otázky na to, jak mu je, jak to bylo. Dítě žije, ale léčení bude dlouhé. Slyšela jsem lidi, jak ho jakžtakž obhajují, soucítí s ním i s obětí. Mluvila jsem také s těmi, kterým třeba i v životě pomohl, ale nyní o události mluví velice tvrdě.
Znovu se ptám, co s tím?
Seniorští řidiči často jednají v nouzi, jinak se to nazvat nedá. Mají pocit, že riskují-li, jde o riziko přiměřené. Často můžete situaci probírat horem dolem a nakonec vidíte, že i když jsou mnohé případy velice křiklavé, nemají moc jiných možností, často žádnou. Zviditelnila jsem začarovaný kruh? Stal se postupně záležitostí jak rodinnou, tak společenskou. A společenská strana mince znamená, že právě ti, kterých se to týká, mají zvednout hlas a přemýšlet o změnách.
Samo o sobě se nic měnit nebude. Právě ti potřební a jejich nejbližší by měli začít doporučovat, navrhovat, žádat i prosit.
Možná se potom osmělím a zase jednou sednu za volant bez obav, kterou známou ovečku, vlastně tvrdošíjného berana, na silnici potkám. Na venkově a zvláště na polosamotě by totiž měl být řidičem každý. Snad to splním, než půjdu do důchodu.
