S elegancí ježka

Zvláštní název románu a neobvyklé spojení postav staré domovnice a mladé dívky z vyšších kruhů mi přišlo natolik podivné a dráždilo natolik mou představivost, že jsem svou zvědavost musela rychle ukojit a pustit se do čtení hned, jak se mi „Ježek“ dostal do rukou. A nebyla jsem zklamaná a nevěřím, že by vůbec někdo, mohl být. Zklamaný nemůže být žádný čtenář, který vášnivě rád nahlíží do nitra postav, který se  zajímá o to, co je pod povrchem, pod maskami a rolemi, které si každý z nás chtě nechtě, vědomě či nevědomě nasazuje proto, aby se začlenil do lidské společnosti.

Po chvíli čtení už vám název nebude připadat divný, neboť Renée (domovnice) i Paloma (mladá dívka) nosí své masky a hrají své role opravdu elegantně a až tak dokonale, že se k nim skrze tyto masky (bodliny) jen málokdo dokáže přiblížit. Nejsou lhářky a ani je čtenář nemůže obvinit z přetvářky, protože své bodliny nenosí proto, aby se pobavily nebo aby ponížily své okolí tím, že někoho vodí za nos. Jejich ostny chrání jejich křehkou rovnováhu před vnějším světem, i když tento svět může být tvořen členy vlastní rodiny, ale i před vlastními strachy a úzkostmi.

Jsem v pokušení napsat, že se jedná o dokonale propracovaný psychologický román, ale to bych zúžila celou knihu jen na jeden aspekt. Je to tedy snad společenský román, ve kterém se odráží situace různých společenských vrstev v soudobé Francii, kde očima Renée i Palomy nahlížíme na nesmyslné společenské konvence, na komunikaci plnou prázdných frází bez toho aniž bychom se o druhé opravdu chtěli něco dozvědět, na společenské chování, které je natolik zdvořilé až studí svou sterilní dokonalostí? Ani to se nedá beze zbytku tvrdit.

„Venuše taky nedělá žádné ciráty a na rozdíl o některých jiných obyvatel domu nemá potřebu dávat najevo, že se baví s domovnicí jenom proto, že je slušně vychovanou levicově smýšlející dívkou z dobré rodiny. Venuše se se mnou baví proto, že mám kočku, což nás obě přivádí na pole společných pojmů. Umím velmi ocenit, když se někdo dokáže vykašlat na společenské překážky, jež nám společnost bez ustání klade do našich směšných cest.“

A co kategorie románu o multikulturním přístupu? Možná, možná že by se to dalo jít cestou této úvahy. Střetává se zde svět evropský a asijský, v podobě japonské kultury. Francouzka a Japonec. Vztah mezi nimi vyplývá jednak z toho, že autorka žije s manželem v Japonsku, a jednak z toho, že se autorka snaží naznačit, že i člověk z jiné kultury k nám může i přes naše masky proniknout mnohem blíže, než náš krajan, že na to, aby někdo pronikl až do našeho nejhlubšího nitra, nás nemusí znát celý život, ale že mnohdy stačí i náhodné setkání a krátké souznění duší.

Kromě psychologické a sociologické sondy, je zde minimálně ještě jedna vrstva, a to vrstva pro pro někoho možná nepoznaná, nebo obtížněji přístupná, ale rozhodně o to více zajímavá a uchvacující. V románu si totiž přijdou na své milovníci filosofie. Nebojte se, pokud jste o filosofii „slyšeli jen z rychlíku“ nebo ve vás filosofie vzbuzuje asociace typu: ten divný předmět o ničem, kde jsme se učili, co si kdo myslel, i tak se vám bude kniha líbit. Filosofická tématika, která proniká  do vnitřní řeči obou hlavních postav, je zachycena natolik přístupně, že jí určitě porozumíte a ani si nemusíte všimnout, že se o jedná o filosofii.

I když se z počátku místy zdá, že čtenář bude v románu vtažen a ponořen ho temných existenciálních hlubin, tak se v nich neutopí, je tady záchranný kruh. Záchranný kruh v podobě naděje. Naděje a víry v to, že samota, do které se uzavíráme, abychom se ochránili před světem a před svými strachy, je prolomitelná, a že ztratit pár ostnů může být docela příjemné, a nikoli tak ohrožující, jak jsme se báli.

Autorka Muriel Barberyová je Francouzka a s tímto románem se udržela téměř dva roky na vrcholu prodávaných knih ve své domovině, přeložen byl do 12 jazyků a ve všech zemích, kde vyšel, se těší velké oblibě a já se tomu vůbec upřímně vůbec nedivím. Spíše se pozastavuji nad tím, že tento titul nemá větší úspěch i u nás. Kdyby to bylo v mé moci, zařadila bych knihu do pomyslného seznamu doporučené četby pro dospělé i dospívající, protože nás může naučit pokusit podívat se na „ty druhé“ pozorněji a možná nás i přimět k zamýšlení nad tím, jestli některé naše ježčí bodliny nejsou zbytečně moc dlouhé a ostré. Přestaňme se bát světa, života, zkraťme své bodliny a zkusme jít životem otevření a s důvěrou v sebe i v druhé.

Knihu vydalo nakladatelství Host Brno.

Reklama
SDÍLET