Rodinné tajemství IX.

Jakmile jsme se vrátili domů, tak jsme naplánovali křtiny. Lea bude mít za kmotra Mirka. Mirek s tím s radostí souhlasil. Křtiny proběhly v malém vesnickém kostelíku a bylo to dojemné. Po té jsme odjeli k nám domů, kde se jedlo, pilo a hodovalo. Hani, můžu si Leu pochovat? Ale jistě, jsi přeci její kmotr, jen dej na ni pozor, musíš jí držet pořád hlavičku. Choval ji, dělal na ni obličeje, až se nakonec rozplakala. To jsem nechtěl Leo, jsem přeci tvůj strýc a mám tě moc rád. Do vínku od strýce Mirka dostala krásné zlaté otevírací srdíčko a řetízek. V krabičce byl přiložen obnos 50 000 korun. To mně dojalo. To si nemůžeme vzít Mirku, ale ano. To je pro Leu do vínku. Poděkovali jsme. Křtiny se vydařily. Večer jsme se rozloučili. Když jsme se Zdenem ulehli, byli jsme nesmírně šťastni, Lea je jen naše, vztahy s Mirkem se urovnaly, naši jsou spokojeni. Zdeno, miluji tě, chci si tě vzít, jestli ty mně ještě budeš chtít. Jak bych nechtěl, čekám, že ty budeš chtít být nevěstou a budeš toužit, abych se stal tvým manželem. Já po tom toužím už hodně dlouho, abys byla jen mojí i podle jména. Nechci ale, abys jednou řekla, že jsem tě uhnal.  A není tomu tak?  Říkám s úsměvem na rtech. Zdeno se pousmál a začal mně vášnivě líbat. Věděl, že to tak bylo. Čas dozrál k tomu, že naše láska už nechtěla na nic čekat, naše těla chtěla dát průchod touhám, které jsme měli jeden po druhém. Den skončil nejen krásným něžněním, ale hlavně milováním.

Jak se říká, rok s rokem se sejde. Tak rychle utekl rok od narození naší Leušky, který byl plný zvratů. To to uteklo, říkala maminka a měla pravdu při jedné z návštěv s tatínkem u nás.  Leuška lezla, chodila a bylo s ní dosti starostí, byla totiž nesmírně zvídavá. Ale byla to naše princeznička, kterou jsme milovali, zvláště Zdeno z ní byl celý pryč. Každou volnou chvilku jí věnoval, pořád se s ní mazlil, až jsem ho škádlila slovy, že tolik toho mazlení už na mně tolik nezbývá. Tomu se vždy hlasitě zasmál a večer mi dokazoval, jak mi to musí vynahradit. Byly to krásné chvíle našeho života. Firmě se dařilo, Mirek to zvládal na jedničku a tak měl Zdeno dost času i na nás. Jen osud to měl v knize napsané nějak jinak.

Téměř každé ráno jsme vítali krásným milováním, já potom připravila snídani, Zdeno mně krásně políbil, na rozloučenou, zajisté i Leu a odjel do práce. Rodinná idylka. Během pracovní doby mně často volal, mailoval, nebo i skypoval. Stýskalo se nám po sobě. Najednou zvoní mobil. Myslela jsem, že je to Zdeno a tak říkám, lásko, zase už se ti po mně stýská? Ale to jsem já Hani, Mirek. Promiň, myslela jsem, že je to Zdeno. Tátu odvezli rychlou do nemocnice, asi nějaká mrtvice. Nemohla jsem ani dýchat. Z očí se mi valily potoky slz, celá jsem se klepala. Můj život se Zdenem se hroutí a ještě v této době, kdy pod srdcem nosím Zdenovo dítě. Co bude dál? To vše mi proběhlo hlavou. Kam ho odvezli: Na Homolku. Vzpomněla jsem si, že jeden můj spolužák Pavel je doktorem na Homolce. Zkoušej sehnat nějaké známé, já taky budu a přijeď k nám. Pavla jsem dohnala. Měla jsem v tu chvíli i štěstí v tom, že byl na jeho oddělení. Hano, není to moc dobré, musíme ho uvést do umělého spánku, udělat vyšetření a pak uvidíme. Mohu ho vidět. No můžeš, půjdu tam s tebou, ale tak nejdřív až za dvě hodiny. Souhlasila jsem. Volala jsem Mirkovi, ať rychle přijede, že odjedu do nemocnice. V nemocnici jsem se setkala se spolužákem Pavlem, kterého jsem neviděla od základky. Bylo to sice milé setkání, jen jsem se nemohla nějak soustředit. Došli jsme na JIP, kde byl Zdeno. Myslela jsem, že omdlím. Byl bílý jako stěna, napojený na přístroje, ústa hodně zkřivená k jedné straně. Hned jsem si pomyslela, že je to Boží trest. No to ale přeci snad není možné. Pojď Hanko, tady nemůžeme moc dlouho být, chtěla bych mu dát alespoň jeden polibek, dovolíš mi to? No dobrá tak jeden a jdeme. Pohladila jsem ho po tváři, dlouze políbila a tiše řekla, miluji tě, čekám tu na tebe, nikdy tě neopustím, ať to dopadne, jak to dopadne. Vrať se mi do života rychle, čekáme tě nejen s Leuškou. Odešla jsem s Pavlem do jeho lékařského pokoje, kde už jsem neudržela slzy. Vše jsme probrali, dal mi na sebe mobil, že si budeme volat. Zachraň mi mého Zdena, je celý můj život, potřebuji ho já, Leuška a naše ještě nenarozené dítě. Jsem těhotná 3 měsíce, pravila jsem Pavlovi. Neboj, udělám, co budu moci. Byla jsem ráda, že tu mám alespoň nějakou spřízněnou duši v té hrůze. Nevím, ani jak jsem dojela domů.

Mirek s Leou už na mně čekali. Lea dostala jídlo a potom jsme se naobědvali s Mirkem. Vše jsem mu řekla. Nabízím ti, že tu s vámi budu, alespoň z počátku. Neboj, budu spát v druhém pokoji, vše zůstane jen na lajně přátelství. Souhlasila jsem, byla jsem najednou s Leou sama, tak jsem uvítala jeho přítomnost. Hele Mirku, pokud se o něco pokusíš, vyhodím tě bez milosti a už sem nesmíš. Neboj, nejsem blázen, pravil. Dny ubíhaly, Zdeno se moc nelepšil. Byla jsem zoufalá. Každý den mně tam tak na 10 minut pustili, ale nevěděl, že tam jsem, byl pořád v umělém spánku. Volal mi spolužák, že při operaci se jim podařil odstranit veškerou krev a stav by se měl zlepšovat. I tak se taky stalo. Asi za dva týdny ho postupně začali probouzet z umělého spánku. Doktor chtěl, abych přijela. Když ho po dalším týdnu probudili alespoň na půl hodiny, byla jsem tam. Zdeno, lásko moje, hladila jsem nejen jeho ruku, ale i tvář a zkřivená ústa. Jsem ráda, že jsi zase na tomto světě a že jsi tu pro mě a Leu. Moc tě miluji, Leuška posílá tatínkovi pusinku. Tekly mu slzy, Zdeno neplač. Hani budu určitě mrzák, jedna noha není moc pohyblivá a tvář mám zkřivenou, šeptal mi tiše. Neboj, rehabilitace dají nohu do pořádku i rty a já jim pomohu svými polibky, uvidíš, že to bude dobré. Musíš tu pro nás být, pro mě, Leušku a to ještě nenarozené miminko. Zdeno na mně nevěřícně pohlédl a oči se mu rozzářily. Ano jsem těhotná, ve třetím měsíci, čekáme spolu miminko. Snažil se usmát, ale moc to nešlo a tak se mu do očí hrnuly slzy, byly to slzy štěstí. Objal mně, v tom objetí bylo tolik lásky a něhy, které byly pro mě odměnou za všechno to utrpení, které během těhotenství snáším s jeho nemocí. I já jsem se snažila ho trochu líbat na ústa.. Nebylo to tak nejhorší, i to Zdena trochu uklidnilo. Chtěl, abych ho všade hladila, chtěl zjistit, zda funguje to, co má. Bohu dík, že fungovalo, to byl Zdeno docela potěšen. Bože, já budu zase táta. No, a proto Zdeno musíš být silný, brzy se zotavit a vezmu si tě domů. Budeme na tebe každý den čekat všichni tři. Trvalo to ještě dlouho, než můj spolužák dovolil, že může opustit nemocnici. Každý den jsem za ním dojížděla, někdy jsem vzala po poradě s doktorem i Leušku, což dost potěšilo Zdena. Když jsem si ho odvezla domů, bylo u nás mnoho radosti. Zdeno dobře nohu rehabilitoval, ale jen s berlemi ještě musel chodit a rehabilitace rtů se také povedla, jen koutek už mu zůstane trochu pokleslý, ale to vůbec nevadí. Jsem ráda, že jsi doma, že jsi u nás. Budeme o tebe pečovat, jak ty jsi pečoval o nás. A taky ti musím říci novinu, kterou jsem si nechávala až na tuto dobu. Byla jsem na kontrole a na ultrazvuku mi řekli, že čekáme -no hádej, co to bude? Zadíval se na mně těma svýma medovýma očima a řekl schválně, nechám se poddat. Bude to tatínku kluk. Krásně se usmál a oči se mu zalily slzami. Neplač lásko, je to naše společné dítě. Jsem moc šťastná. Teď je na tobě, abys pro něj vybral jméno. Víš Hani, řekl Zdeno, to, že jsi mi řekla, že budeme mít dítě mě postavilo  doslova na nohy. Těšil jsem se, řekl jsem si, že když jsi těhotná a máš doma roční holčičku budeš potřebovat moji pomoc. Musím ti říci, že i Mirek mi hodně pomáhal, vozil mi nákupy, nebo hlídal Leušku. Má taky nějakou přítelkyni a chtěl by nám ji představit. Tak to za nějaký čas budeme muset naplánovat. A jak jsme rozhodli, tak se později i stalo. Víš, nemáme před sebou žádné tajnosti a tak ti chci říci, i když se ti to nebude asi líbit, že první týden co se ti stala ta příhoda spal u nás na sedačce Mirek. Nechtěl nás tu nechat samotné a já byla ráda, že tu je někdo z rodiny se mnou. Nic se nestalo, o nic se nepokoušel. Je jak vyměněný. Zdeno kupodivu tuto informaci vzal v klidu a já byla ráda, že ho nic nebude stresovat. Týdny ubíhaly, chodili jsme na malé procházky, docházela k nám rehabilitační sestra, Mirek vozil tátu do bazénu na rehábku. Zdeno se lepšil a to hodně. Za měsíc budu rodit. Tohle těhotenství jsem si moc neužila, byl to samý stres, měla hodně velký strach o svého Zdena. Ale Bohu dík, že to vše dobře dopadlo. Jen ten čas utekl moc rychle.

Konec deváté části romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.

Pokračování povídky vyjde příští neděli.

Reklama
SDÍLET