Rodinné tajemství I.

A mám to, jsem inženýrka a s červeným diplomem, šprtka, za celou vejšku jsem měla průměr 1,0 a to se hned tak někomu nepovede. Jsem na sebe pyšná. Volám to mamince, aby dala vědět tátovi, že studia jsem úspěšně zakončila.

Maminka plakala, oba neměli velké platy a podporovali mně na škole, byla to pro ně velká zátěž. Je to pro ně jakási satisfakce za těch pět let, kdy jsme se museli všichni nějak uskrovnit. Mamince jsem sdělila termín promoce. Mami, brzy přijedu domů, musím sehnat nějaké šaty a pak musíme jít na společný oběd po promoci. Něco jsem našetřila na brigádě a tak vás zvu. Taky zítra jdu na konkurz do jedné firmy, uvidíme, zda to vyjde.

Druhý den ráno jsem si vzala tmavě modré koktejlky, perličky na krk, no nebyly pravé a vyrazila jsem se svými školními vysvědčeními na konkurz. Na pohovoru nás bylo pět. Všechny byly daleko atraktivnější, náležitě lehce provokativně oděné. No tak uvidíme, zda tu dají na zjev či na to, co mám v hlavě a myslím, že i s mým zjevem to taky zrovna není tak špatné. Otevřely se dveře. Slečna Bláhová, prosím, řekla asistentka. Za mnou už byla pouze jedna adeptka. Vstala jsem a vešla do kanceláře generálního ředitele firmy a jejího většinového vlastníka inženýra, doktora Zdeno Válka. Byl střední postavy, trochu při těle, medové oči a na mužského velmi příjemný, lahodný hlas. Později jsem se dozvěděla, že ctí hlavně galantnost a slušnost. Vítám vás, posaďte se, promluvil ke mně. Najednou ze mě spadl všechen strach. Líbil se mi, i on na mně hleděl, jako kdyby chtěl, věděl všechno, včetně i mých tajných přání. Proběhl pohovor. Bylo to množství otázek odborných, společenských, soukromých. Neustále na mně hleděl, doslova mně rentgenoval očima. Byl velmi potěšen, že mluvím plynule anglicky, německy, francouzsky. Jak zkoumal má vysvědčení, zeptal se: jaký jste měla průměr známek za celá studia. Říkám: průměr jedna.

Zvedl oči od diplomu a pravil: Pokud budete umět v praxi jako ve studiu, tak bychom vás rádi uvítali v naší firmě. Myslím, že vás nezklamu, řekla jsem ztichlým hlasem. Přijďte zítra na 8 hodinu do mé pracovny a budeme v dnešním rozhovoru pokračovat. Dobrá. S tím jsem se rozloučila. Při podání ruky jsem cítila, jak jeho ruka tu moji podržela déle, než bylo obvyklé. Odešla jsem s tím, že snad budu mít štěstí a firma mně zaměstná. Nemohla jsem dospat, jak jsem se těšila na druhý den. Přišla jsem ve stejném oblečení. Vešla jsem do pracovny generálního ředitele. Dobrý den pani inženýrko, dáte si kávu. To bych ráda po ránu, děkuji. Sedla jsem si proti němu a odpovídala na mnoho jiných otázek. Při rozhovoru jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsme oba naladěni tak nějak na stejnou vlnu. Nabízená práce se mi zamlouvala a to, že by mně i firma využívala na tlumočení, byla rovněž zajímavá nabídka. Plat, který bych měla dostávat, by mi dostatečně pokrýval náklady na bydlení, stravu a ještě by mi dost zbylo. Byla jsem spokojená. Kancelář, kterou mi připravila firma, byla malá, ale útulná, hezky zařízená. Sdílela jsem ji sama. To taky byla výhoda. Ředitel mně představil kolektivu a dohodli jsme se na mém nástupu. Neotálela jsem, neboť jsem chtěla konečně ulehčit finančně svým rodičům. Kancelář jsem si zabydlela a pustila se do práce.

Konec první části romantické povídka na pokračování od autorky Hany Novákové.

Pokračování povídky vyjde příští neděli.

Reklama
SDÍLET