Restart

Barokním prostorem se rozezněla chrámová hudba. Leo ztuhle hleděl na rakev v přední části před oltářem a snažil se alespoň něco pochopit. Nešlo mu to.

Jediné, co se pochopit dalo, bylo to, že mu umřel otec. Umřel sice náhle, ale měl už roky, takže se jeho smrt dala očekávat. Zmatek začal v okamžiku, kdy mu matka sdělila, že pohřeb bude v kostele.

„Proč?“ zeptal se.

„Přál si to tak.“

„Ale…,“ začal Leo, avšak všechno ostatní nakonec spolknul.

Leo žil v domnění, že jeho otec je nevěřící.

Pamatoval si na svou hluboce věřící babičku, otcovu matku. Přijížděla za nimi občas do Prahy z dalekých Bolatic a každou neděli poslouchala z malého tranzistorového rádia, které si vozila s sebou, mši z Vatikánu. Během přenosu se modlila a zpívala a Leovi a jeho sestře to připadalo bizarní.

Babička bez svého boha být nemohla. Ale otec? Leo ho nikdy neviděl modlit se, nikdy ho neviděl jít do kostela. I když… Uvědomoval si drobné střípky otcovy víry, které dosud považoval jen za vtipné glosy.

„To tě Pán Bůh trestá.“

„Pán Bůh to vidí.“

Věty, které otec občas pronesl a které Leo nebral vážně. Otec je ale zřejmě vážně myslel. Někde hluboko v sobě stále věřil v boha, v něhož věřila jeho matka i celá jeho venkovská rodina.

Jak jinak si vysvětlit tenhle obřad?

Leo seděl v první řadě kostelních lavic určené nejbližším příbuzným. Z jedné strany seděla jeho matka a z druhé strany jeho žena, která už několik týdnů byla bývalá.

Leo špatně nesl to, že byl vyměněn. Před třiceti lety se racionálně oženil a doufal, že jeho manželství vydrží tak, jako vydrželo jeho rodičům. Podobné zájmy, podobné vzdělání, podobné cíle. Přesto mezi Leem a jeho ženou panoval od začátku chlad.

Hudba dohrála a kostelem zaznělo slovo boží. Pohřební mše pokračovala.

Leo se neuměl modlit, stejně jako se neuměla modlit jeho bývalá žena. Matkou si nebyl jistý, ta se možná modlit uměla, avšak ani ona se nemodlila. Mlčeli a vstávali a sedali podle toho, jak vstávali a sedali ostatní. Smysl konání jim byl utajen. Cítil se trapně.

Kdesi v prostoru za jeho zády však v některé z lavic seděla žena, která se za jeho otce určitě modlila. Neviděl ji třicet let, ale i po těch třiceti letech ji ihned poznal. Mihla se davem příbuzných a známých a její plavé vlasy ho udeřily do vzpomínek.

Před třiceti lety se s ní rozešel. Nechal si namluvit, že její víra jejich vztah rozbije. Rodiče mu věřící dívku rozmlouvali tak dlouho a tak důkladně, až jim podlehl.

Nedokázal si tehdy v osmdesátých letech představit život mezi kostelní lavicí a moderním světem. Katolická víra ho děsila. Děsila ho představa zodpovědnosti k jakémusi nepochopitelnému monstru, které by mělo vše řídit, o všem rozhodovat, vše soudit a vše trestat. Nechtěl život pod kuratelou víry. Jeho vírou byl kritický rozum a čin. Hodlal se zodpovídat sám sobě a hodlal za svůj život nést sám zodpovědnost.

Jeho dávná plavovlasá láska ho nutila vracet se zpět.

Otec možná svou víru jako problém cítil. Nikdy nedal v ateistické Praze najevo, že je věřící. Pocházel z venkova, až od polských hranic, z míst mezi Opavou a Ostravou. Přizpůsobil se Praze. Jeho život se naprosto odlišoval od života jeho venkovské rodiny, který Leo každoročně poznával během letních prázdnin. Žádný kostel, žádný venkovský řád. Leo se celý život domníval, že to takhle otci vyhovovalo.

Teď hleděl na rakev s otcovými ostatky a nebyl si tak jistý. Možná mu kontakt s bohem chyběl, možná se v ústraní modlil. Člen KSČ, později volič pravicových stran.

Zmatek, zmatek, zmatek.

Leo se nenápadně pootočil a zapátral očima v kostelních lavicích za sebou. Našel ji. Našel svou dávnou plavovlasou lásku. Otočil hlavu zpět k oltáři.

Otec ho od ní odrazoval. Zřejmě proto, že věděl, jak je těžké skloubit v socialistické Praze víru s běžným životem, kolik omezení to přináší. Otec ve své víře ustoupil. Ustoupil však jen pro okolní svět. Katolíkem uvnitř zůstal.

Rakev v kostele naplno rozleptala Leovy jistoty.

Už půl roku se cítil mizerně. Připadalo mu, že všechno pro něj skončilo. Děti vyrostly a opustily domov a on a jeho žena začali naplno vnímat prázdnotu, která mezi nimi panovala. Leo chtěl prázdnotu překlenout, jeho žena z ní však chtěla pryč. Na vztah musí být dva. Před půl rokem jeho žena podala žádost o rozvod.

Leo seděl v kostelní lavici mezi svými osudovými ženami a měl pocit, že něco v životě zpackal. V určitém okamžiku přestal naslouchat sám sobě a pak už se všechno svezlo až k dnešku.

Mše skončila. Začali se řadit za rakev do průvodu, který měl otce vyprovodit k převozu na kremaci.

Rakev zvedli nosiči a vydali se ven z kostela. Pohřební průvod se dal do pohybu a Leo znovu zahlédl svou plavovlásku. Zestárla, stejně jako Leo, ale pohled na ni mu byl i po těch letech příjemný.

Před kostelem rakev naložili do pohřebního auta.

Tátova poslední cesta.

V Leovi se všechno rozechvělo. Do očí se mu valily slzy. O jeho rámě se opírala matka a plakala.

Táta, který ho na chatě učil hrát fotbal, chodil s ním do lesa, chytal s ním ryby. Facka, kterou od něj dostal jako vlasatý zarostlý puberťák a rebel každým coulem. Ostré hádky, které provázely celá jeho studia na střední škole. Pak vojna a obrat. Z táty byl zase kamarád.

Vůz se rozjel. Sledoval, jak se od nich vzdaluje, jak zahnul za roh a zmizel.

Uvědomil si, že jeho život musí jít dál.

„Díky, táto,“ zašeptal.

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET