Dnes budu vyprávět o jedné státní pomoci oslabeným lidem. Jmenuje se příspěvek na péči (PnP) a je určená k tomu, aby si člověk se sníženou schopností sebeobsluhy mohl zaplatit službu, která mu pomůže omezení vyrovnat.
Možná o ní víte, mohou ji brát vaši známí nebo lidé z rodiny. Naopak leckdo o ní zásadně odmítá i jen slyšet. „Nenene, já nechci žebrat.“ Dobře, ale to chcete mít pocit, že se musíte doprošovat a pěstovat si trpkost, když mladí nemají čas?
Mnozí čtenáři dobře vědí, jak nelehké je skloubení vlastních potřeb rodiny s časem, nutným pro pomoc člověku s omezenými možnostmi. Mnozí mávají rukou, že by se museli stydět, nějaké peníze brát. Jde přece o maminku, tatínka, bratra, naše rodina si přece pomáhá!
Podívejme se na to z druhé strany:
Máme úžasně oddané pečující lidi, kteří se nám pěkně a tiše oddělávají. Doslova! Tak jako jejich rodiče, ani oni se v životě nijak nešetřili a kolem padesátky začínají podepírat, přenášet a zvedat dalšího člověka, tahat nákupy, uklízet dvě domácnosti. Kupodivu třeba vaření pro dvě domácnosti může být spíš výhodou, protože lépe se uvaří pro víc lidí. Ale vrátím se k fyzicky těžké práci s druhým člověkem. Lidem kolem osmdesátky podle mé malé statistiky pomáhá ze tří čtvrtin případů žena – manželka, družka, sestra, dcera nebo vnučka. Tedy bytost oddaná, která však určitě nemá tahat a zvedat víc, než těch patnáct kilo. Platí to i na těch schodech, když někdo musí vyjít z bytu? Když leze z vany nebo sprchového kouta? Při vstávání nebo zvedání ze sedu a po pádu?
Tyto oddané duše mlčí o vlastních bolavých kloubech a zádech. Je nejvyšší čas, aby si měly obě strany, pečující i opečovávaní, konečně uvědomovaly, že by tu měla být nějaká možnost vyrovnání.
Například takového, že si potřebný člověk péči zaplatí a druhá strana si může záda trochu zrehabilitovat, zaskočit na plavání, na cvičení, do lázní. Aby vydržela pomáhat déle a ve vlastním stáří nebyla bezmocnou troskou. Znám totiž fyzicky zničené milující dcery, které dokázaly láskyplné zázraky, ale pokud jim bude vypovídat zdraví jen o dva chlupy víc, „takovou věc svým dětem neudělají“ a odklidí se kamkoliv, včetně té LDN. A to si pište, že i takovou paní znám. Je smutná, i když si stále opakuje, že pro své děti udělala to nejlepší možné. Snad, ale pořád ještě předčasně, stačilo se přestěhovat do přízemí.
Další stránkou péče je fakt, že velká potřeba pomoci může znamenat, že při přiznaném příspěvku na péči se někdo může péči opravdu věnovat celodenně, protože je u státu pojištěn zdravotně a sociálně a léta péče se mu započítávají do důchodu.
Příspěvek neřeší všechno, je to pouhý příspěvek, založený na principu, že nejvíce má pomoci rodina. Jenže člověku dodá pocit rovnosti v tom, že nemusí být povinně vděčný a zavázaný za všechnu laskavost blízkých, sousedů a přátel – může jim za jejich pomoc zaplatit. Nemusí se doprošovat, nemusí mít obavy, že obtěžuje. „Potřebuji to a to a zaplatím,“ namísto „prosím, prosím, jsem zoufalý.“ Ten rozdíl je zřejmý, co říkáte?
Ztráta schopnosti pečovat o sebe sama pokračuje velmi nenápadně a pomalu, lidé si stav uvědomí hlavně při náhlé změně, nemoci, která oslabí tělo ještě víc, než bývá zvykem. Pokud člověk hůře chodí, potřebuje hůlku nebo berli, může mít potíže také s tím, co nakoupí a unese, jak vleze do vany, jak uklidí, uvaří. Již samotné potíže s pohybem tedy zasahují do několika oblastí života. Přesto znám hodně samostatných hrdinů, co řeknou, že mají dost času a tak vše dělají pomalu. Obchod mají za rohem, co víc si přát?
Fandím jim, i kolem devadesátky mívají čas. Jeden pán mi předváděl, jak si našel šikovný kout u skříně a tam si natahuje kalhoty. Nikoho neobtěžuje a vlastně ani nemá, koho. Vidíte, jak to již má posunuté mezi obdivuhodným a z nouze ctností?
Pán zároveň nevnímá spoustu nebezpečí. Například nemá nikoho poblíž, jakmile jde do vany. V té uvíznou i lidé mladí, protože třeba uklouznou a natlučou si. Protože se uzavírá do vlastního světa a osamění, chátrá víc, než si připouští – snad už by to ani nedokázal.
Lidé totiž odjakživa potřebují vztahy, motivaci ke každému dni. Proto i mnohé pečovatelské služby nabízejí doprovod k lékaři, na procházku. Všem lidem sluší návštěva holičství a kadeřnictví nebo pedikúry, seniorských klubů. Víte, že kdo bydlí výš, než v prvním patře, ztrácí kontakt s lidmi na ulici? Mnohé nerozezná, dovolat se je obtížné, lidi tak dole se ani nekoukají nahoru, nepozdraví, nepopovídají si. Kruh samoty se uzavírá.
Hodně zachraňují důchodcovští pejsci. Dokážou postupně potlačit svou psí přirozenost a srovnat život podle páníčka. I mladý pes se může stařecky kolébat vedle paní s hůlkou. Je koho hladit, drbat, pro koho se obětovat a vylézt ty strašné schody několikrát denně. Pejsek udržuje kondici, je vstupenkou do světa pejskařů a tím celé komunity, pomáhá navazovat nová přátelství. Pejsek může přečkat nějakou páníčkovu nemocnic v psím hotelu nebo právě u jiného páníčka a svého psího kamaráda.
Důchodcovským pejskem však určitě není žádný zkažený pes, kterého mladí nevychovávali, takže je začal obtěžovat. Přece ho nedají do útulku, kde by ještě platili?! Odkládají psa k seniorovi, kde ten pokračuje v uplatňování svého postavení – a dělá si, co chce. Uteče, pokouše, trhá vodítkem a baví se.
Vrátím se k příspěvku a shrnu důvody:
Kdo potřebuje pomoc další osoby, aby se mohl pohybovat, komunikovat s okolím, dobře rozuměl, co se kolem říká, mohl se obléknout, umýt, pečovat o své zdraví, zvládl vyměšování, vyřizoval své záležitosti a všechno kolem domácnosti od nakupování po úklid, tomu je určen zmíněný příspěvek a jeho různé stupně. Podle toho, kde všude pomoc potřebuje – a také podle toho, o čem jeho lékař ví.
Jsou lidé s mnoha problémy, kteří se lékaři „nepochlubí,“ z hrdosti, studu, protože si myslí, že to k ničemu nevede. Omyl! Co je psáno, to je dáno. Obvodní lékař má sice zprávy od odborných kolegů, ale když nic o sobě nepovíte a nikam nejdete? Co může napsat na posudkovou službu? Lidé se mohou cítit ukřivděni, pokud žádost o příspěvek nevyjde. Pokud však chybí informace, není, jak posoudit.
Nyní přicházíme ke způsobu, jak věc vyřídit:
Žádost vydají úředníci na Úřadu práce (ÚP) v místě bydliště. Je nutné se předem domluvit, kdo bude uveden jako poskytovatel pomoci. Může to být kdokoliv, příbuzný, soused, kamarád, pečovatelská služba.
Úřad žádost přijme, domluví se žadatelem návštěvu, často telefonicky a předem. Neohlášeně se chodí pouze na kontroly. Sociální pracovník se vyptá na různé oblasti života a zjistí, co dotyčný potřebuje. Podá zprávu na lékařskou posudkovou službu (LPS), ta kontaktuje lékaře praktického nebo vyzve žadatele, ať svého lékaře navštíví. Že je žádost o posouzení na LPS, oznámí Úřad práce doporučeným dopisem (Usnesení o přerušení řízení). Mnozí se děsí, přečtou si „přerušuje řízení“ a vyděšeně volají na úřad nebo diskutují s okolím. Je dobré dopis dočíst, alespoň následující řádek.
Od LPS může přijít zmíněná výzva, dopis s červeným pruhem. Prosím, nezahazovat, nýbrž donést zaslaný dotazník k praktickému lékaři! Nelze ho tisknout znovu! Po několika měsících (podle toho, kolik lékařů na LPS chybí) dostane ÚP posudek, zašle žadateli vyrozumění a týden od vrácení doručenky napíše rozhodnutí o dávce.
Pokud je příspěvek přiznán, vyplatí se od měsíce podání žádosti. Může jít najednou o větší sumu, ale není to přilepšení k důchodu – peníze by měl člověk vyplácet těm, kteří mu pomáhají. Rodiny se často dohodnou na zakoupení nějaké pomůcky, která usnadní péči. Postel, chodítko, vozík a podobně.
Užití PnP se kontroluje, což není bezdůvodné. Kontrola může odhalit zanedbání péče a pomoci právě těm nejslabším lidem. Může poradit i pečujícím, jaké služby využít. Pracovníci úřadu navíc znají leccos z toho, co pomáhá jiným klientům.
Člověk by měl namísto odmítání příležitostí a uzavírání se v bludném kolotoči osamění spíše zkusit vzpouru proti všem omezením: Proč bych si měl(a) tohle odříkat? Žijte a přemýšlejte, co vám dělá radost.
Mnohá omezení lze snadno vyrovnat, jenže kdo má problém, točí se v něm, jako kdyby dostal klapky na oči i uši. To je běžná reakce na potíže, neumíme se na ně podívat s odstupem.
Často ani rodina netuší, jak pestrý máme výběr pomůcek! Znalosti se šíří spíše šeptandou po čekárnách a lavičkách. Víte, že s pomůckou zapnete knoflíky, natáhnete ponožky, vstanete z WC, seberete předmět z podlahy bez ohýbání?
Máme šikovné věci do koupelny, na záchod, do kuchyně, ložnice, pro čtení knih, pro cokoliv. Mnohé hradí pojišťovny, jiné si lze pořídit levněji jako repasovanou pomůcku, od chodítka po lůžko. Stačí se podívat na internet a objednat z domova – nebo zaměstnat mladé, přivítají výběr praktických dárků – co pořád vymýšlet, když říkáte, že nic nepotřebujete, a oni vám chtějí udělat radost! Dobré vztahy s okolím a vůle užít si den jsou jen a jen na každém z nás.
