Knihu od Zdeňka Svěráka Po strništi bos zasíláme paní Jitce z Plzně za její „ránu osudem“. Život je k nám často nemilosrdný a nešetří nás ani naše blízké. I když začínáme velice smutným „vánočním příběhem“, pevně věříme, že příběh paní Jitky bude mít šťastný a veselý konec.
Náš syn loni v létě vážně onemocněl, a musel být 4 měsíce v nemocnici. Prvně ho pustili domů těsně před Mikulášem, tedy 4. 12. Musel mít svojí dietu bez oříšků, máku, sušeného ovoce apod. a spotřebovat veškeré jídlo do 3 hod. Takže jsem musela přemýšlet, co budu na Vánoce péct. Udělala jsem klasické linecké těsto, které mohl a které jsem musela dát do mrazáku, aby mu vydrželo celé svátky. Moje jedna kamarádka byla tak ochotná, že mu sama upekla to samé cukroví a ještě slané se sýrem, víc nesměl.
Džem si mohl namazat čerstvý z jednotlivých malých džemů na ten den nebo hodinu, kdy na to měl chuť. Nesměl mít ani kytky v bytě, které jsem musela zlikvidovat, anebo odstěhovat jinam než se pohyboval, tak samo to bylo i se stromkem. Náhodou jsme tu měli malý umělý stromeček po babičce a udělali takový decentní vánoční stromeček. Hlavně, že nějaký byl.
Dárky se také dávaly, i když neměl zrovna vlasy na hlavě, prostě byl po chemoterapii a to většinou vlasy vypadávají. Musela jsem mu sehnat šátek, aby mu nebyla zima na hlavu i v místnosti (když to člověk nepozná, neuvěří).
Další moje známá, která ho znala od MŠ, mu šla koupit šátek s indiánskými ornamenty a kšiltem. Musím říci, že i když vánoce byly ve vážné situaci, stejně mě dojaly, už jen to, že se nám syn vrátil domů (léčba musí být úspěšná ještě do ledna 2014) a že mám kolem sebe lidi, kteří chtělisami udělat radost nám všem.
