Pokuta za malicherný vztek …

Dnes vám přinášíme článek od jedné z moderátorek Fénix rádia, Renáty Altmanové. Někteří tuto hodnou duši už určitě znají i z televizních obrazek a ti co ještě ne, tak z dnešního článku jistě pochopí, že se jedná o velice výjimečnou osobu, která by se rozdala pro každého. Zkuste se jí přiblížit v její dobrotě a pomozte malé Esterce i vy.

POMOC PRO ESTERKU :

Pokud máte možnost udělat Esterce a její rodině život lehčí ať už po stránce finanční či hmotné, tak můžete se svou nabídkou kontaktovat Fénix rádio : +420 606 431 445

nebo na e-mail : esterka@fenixradio.net, i-senior@email.cz

číslo účtu Esterka :  0216003489  kod banky : 7980  Wüstenrot hypoteční bank  variabilní symbol : 071012

Každý den řeším nějaké situace. Tu se mi nelíbí to, tu zase tamto, tady mě rozčílí tohle, támhle vytočí tohle to a pořád dokola. Lamentuji: „Za co? Proč já? Co jsem komu udělala?“ a podobně. Nevím, jestli se to děje i vám, ale vždycky, když mám největší vztek, dostanu lekci. Abyste tomu rozuměli. Když mi třeba ujede autobus, nebo mě naštve soused, nebo zdraží můj oblíbený sýr, anebo se potýkám s úředními šimly, tak následuje pohlavek, abych se zase probrala a přestala řešit nesmysly, když v životě se může stát tolik, ale fakt tolik mnohem horších věcí!

Seděla jsem nedávno v čekárně u doktora, a protože mozek nenechám chvíli v klidu, rozhlížím se kolem sebe a říkám si, co koho z těch lidiček, co tu „spolučekají“ se mnou, asi tak trápí. A zaujala mě žena sedící u okna a tiše pozorující ulici za záclonou. Tělo tu bylo, ale duše se toulala kdesi a v unavených očích se moudře koupala trpělivost. Asi vycítila, že na ni zírám a podívala se na mě. Rozpačitě jsme se na sebe usmály a ona povídá: „Televizní hvězda, že jo?“ To mě pobavilo:-) „Televizní hvězdy chodí do úplně jiných Ordinací,“ směju se a mám tím na mysli ten bezva seriál v úterý a ve čtvrtek.

Ani nevím jak, daly jsme se do hovoru, jako bychom se znaly dávno. Hltám příběh obyčejné ženy unavené životem, se kterou máme jedno společné – péči o nemocného člověka. Jenže Dana mě uchvacuje hloubkou a bolestí svého případu, protože se stará o svou nemocnou holčičku a nic není víc, nic není horší, než vidět své vlastní dítě ve stavu, kdy se nic nemění, nic nevyvíjí, nic nepokračuje, jen beznaděj, únava, smutek a čekání na zázrak!

Čekárna se plynule uvolňovala a přišla řada i na nás. Než jsme se rozloučily, pozvala mě Danka na kávu. „Vezměte s sebou dceru, když je zapálená do takových věcí, třeba se jí to bude hodit do školy,“ usmála se mile a já pozvání přijala. Pár dní na to jsme se s Lucy vydaly za poznáním, které nás bude provázet po zbytek života.

Esterka ležela v postýlce a možná spala. Leží tam takhle už pět let a jen díky své nízké váze 15ti kilogramů možná nevnímá tu stereotypní strnulou polohu, která ji vězní. Změřit se nedá, je trvale stočená do klubíčka ve svém imaginárním bezpečí. Co mě zaujalo na první pohled, byly nádherně veliké tmavé oči s řasami, které by jí mohla závidět nejedna topmodelka! Netušila jsem, že tenhle temný sametový pohled je ale prázdný. „Vnímá jen světlo a stín,“ vysvětlila nám Danka. „Pozná mě po hlase, vnímá, když jsem u ní, ale nevidí mě a strašně málo slyší,“ dodala. „Co se vlastně stalo?“ zeptala se Lucy.

„Problém vznikal asi už v těhotenství. Esterka se špatně stáčela a nakonec i porod proběhnul obrácenou polohou. Aby toho nebylo málo, utrhnul se pupečník a placenta a zalilo to celý organismus miminka krví. Cítila jsem to. Plné břicho krve a strašně mě bolela hlava. Modlila jsem se, aby bylo všechno v pořádku. Ale bylo to moc problémů najednou a nakonec jsem to zvládla Bohužel jen já,“ vypráví Danka a my jsme němé úžasem, jak strašné věci se mohou lidem stát!

„Hodinu Esterku oživovali. Byl to zápas bez konce, každou vteřinou rostlo nebezpečí poškození mozku a nutně se to tak stát i muselo. Čtvrtinu mozku Esterka vůbec nemá, zrovna tu nejdůležitější. Když bylo po všem, diagnostikovali spastickou kvadruparézu a mozkovou obrnu a nevědělo se, jak dlouho bude miminko žít. Časem se připojila ještě epilepsie. Dnes sice žije, ale ve svých pěti letech je na úrovni třech měsíců a vlastně nikdo nevíme, jestli vůbec ví, že existuje.“ V Dančiných očích je smutek, soucit a moře lásky. Smířená se situací, oddaná schoulenému drobečkovi, unavená a zničená bezmocí.

„Na co je tohle?“ kývla bradou Lucy k podivné lahvičce s kanylou. „Tím ji krmím,“ vysvětlila Dana. „Když jí byl rok, zjistilo se, že nemá polykací reflex. Každé jídlo protrpěla bolestmi a dušením. Teď se stravuje pupíkem. Jen občas jí zkusím dát do pusinky třeba smetánek, ale netuším, jestli má vyvinutou chuť, nijak na to nereaguje.“ Esterka si zabroukala, možná chtěla říct mámě, že smetánek miluje a že je za něj vděčná a možná to bylo jen z radosti, že je máma na blízku. Rozum mi zůstával stát nad takovým osudem a srdce se bálo bít strachy z takových věcí.

Pořád se mi na rty drala otázka, jak to může Danka zvládnout? Jak se z toho nezbláznit a jak se neutrápit pohledem na svou malou holčičku, která je a není ? Co dělá pro to, aby fungovala pro další své dvě zdravé děti a kde bere síly na všechnu bolest, kterou prožívá za sebe i za Esterku? Kolik se toho vůbec dá unést a jestli je někde hranice, za kterou se jít nedá? A co dál? Co bude dál s malým človíčkem a jeho obětavou mámou v tomhle nedokonalém světě ?

„Co bude dál, to nikdo neví. Akorát se blíží doba, kdy budeme muset do školy,“ pokrčila rameny Dana. „Cože? Do školy?“ vydechly jsme s Lucy údivem současně. „No jasný, je tu devítiletá povinná školní docházka, ta se nás týká!“ potvrdila Dana. „Jako jak chodí takovej človíček do školy,“ nechápeme. „Samozřejmě do speciální. Jedna tu pro nás je. Asi 50 kiláků od baráku. Ale musí mít speciální vozíky – jeden na cestu a druhý do budovy, s tím z venku se tam nesmí,“ šokuje nás. „Marně už takovou dobu sháním použitý rehabilitační stůl na cvičení, netuším, kde vezmu na ty vozíky,“ mávla Danka rukou a bylo na ní vidět, že rezignovala.

A když nám pak řekla, že za péči o takto postižené dítě nemá nárok ani na plnou výši odstupňovaných příspěvků, mále mě ranila mrtvice! Velmi dlouho pobírala jen normální mateřskou, když se ptala na úřadech po pomoci, bylo jí řečeno, že se nemusí starat, že existují ústavy, kde ji to vyjde levněji! Byl boj získat alespoň částečný příspěvek na pleny, teď co stojí speciální balení stravy, léky, no lidi všechno! A není to jen o materiální pomoci, kde je ten strach a věčné napětí, jestli je malá v pořádku, když se divně nadechne, nebo pohne, nonstop úzkost a roky bez klidného spánku? Bože, kde to žijeme?

Já vím o tom, že Danka není sama. Že jsou tisíce maminek s podobným osudem. Vím, že nepíšu nic nového a že je takového neštěstí na světě spousta. Chci vám o tom ale povědět z úplně jiných důvodů, víte? Když jsem se totiž ocitla tváří v tvář a takhle blízko opravdové bezmoci a nekonečné lásce člověka k člověku, polil mě stud, jaký jsem snad ještě necítila. Vybavily se mi všechny moje stesky a zloby a rychlé soudy a křivdy, trable a starosti a zmatky se svými dědy, co je mám v péči já, o kterých jsem si myslela, že jsou jakousi tragédií. Jak jen jsem malicherná a přízemní! A ruku na srdce – co nás je takových! Máme právo nadávat na nespravedlnost a újmu, pokud se jedná o MALIČKOSTI ve srovnání s takhle OPRAVDOVÝM NEŠTĚSTÍM?

Dívala jsem se na unavenou mámu, která na sebe nemá čas. Neřeší, jak se učesat a co si vzít na sebe, natož kdy jít do kina, nebo s kamarádkou na kafe a zákusek. Neví, co je to odpočinout si a nadechnout se a vypnout byť na hodinu hlavu, aby se vyčistila. A my se vztekáme nad „krávovinami“ – promiňte mi ten název, ale chtěla jsem to napsat ještě hůř! A měli bychom být VDĚČNÍ, že se nám dějí jenom malé věci! Že řešíme třeba JENOM peníze, i když je nad slunce jasné, že starost nám to umí dělat pekelně!

Vždycky, když se naštvu pro něco „malého“, co ve srovnání s maminkami nemocných dětí není NIC, vezmu stovku a dám ji Danče. Jen tak, jen pro ni, něco navíc na něco, co JEN JI potěší! Ano, právě Dance, nebo určitě najdu i další – vím totiž o sobě, jak jsem v tomhle směru nedokonalá a jak často se hroutím kvůli blbině a díky tomu budu moct podělit spoustu takových Danek.

Víte, je řada sbírek na nemocné lidi – na vozíky, na pomůcky, na léčbu či operace. Původně jsem si myslela, že vás poprosím o pomoc při koupi vozíku pro Esterku, aby mohla do školy, když už tam vážně musí. Ale najednou mi došlo, že to jiskra radosti pro mámu tu úplně chybí. Jestli je mezi vámi někdo jako já, kdo si uvědomuje, že nadává kvůli malicherným věcem a řeší banality, které proti těmto starostem NIC neznamenají, pak se ke mně přidejte! Dejme si „pokutu“ za slabost a zhýčkanost! Třeba nás to naučí vážit si všeho, co máme.  Vyměřme si stovku, dvě, pajdu, nebo tisícovku, je na nás, nakolik si „dáme za uši“, než pochopíme!

Co by dala máma nemocného dítěte za jeho hloupou poznámku ve škole, pětku, nebo ukradenou peněženku v parku, co by dala za obyčejnou starost o peníze na nájem, jak ráda by svou bolest vyměnila za stres z nezaměstnanosti, kolikrát ji napadlo, že i chudák bezdomovec to má na světě jednodušší, rozumíte mi?! Plaťme pokuty zoufalým mámám za to, že srovnáváme svoje běžné bitky s jejich utrpením a tím degradujeme jejich skutky na BĚŽNÉ! Ať vezmou naši pokutu a koupí si COKOLIV, co bude JEN pro ně, pro JEJICH radost, JEJICH chuť, jejich Já! Řekněte mi upřímně – KDO SI TO ZASLOUŽÍ VÍC? Víte, možná to bude znít divně, ale co mají takové Esterky z vozíků, pomůcek a pomoci v hmotné nouzi? Tahle nádherná holčička s telátkovýma očima ani netuší, že tu mezi námi je.  Ale ty mámy, ti Andělé bdící nad jejich bezmocnými tělíčky, tak právě ty nejvíc potřebují vzpruhu a cokoliv, co by je potěšilo! Něco co jim dá na pár chvil zapomenout na utrpení a připomene jim, jak jsou krásné, milované a že mají pořád právo cítit se nejen jako pečovatelka, ale především jako ŽENA!

Upřímně doufám ve vaší účast a budu vyhlížet nejen vaše nápady, ale i příběhy podobné tomu mému s Dankou a Esterkou, kterých se naše pokuty mohou do budoucna týkat ! Berme to jako dík Vesmíru, že nám se nic tak bolavého nestalo.

         S láskou Vaše Altmanka, lidičky 🙂



POMOC PRO ESTERKU :

Pokud máte možnost udělat Esterce a její rodině život lehčí ať už po stránce finanční či hmotné, tak můžete se svou nabídkou kontaktovat Fénix rádio : +420 606 431 445

nebo na e-mail :esterka@fenixradio.net, i-senior@email.cz

číslo účtu Esterka :  0216003489  kod banky : 7980  Wüstenrot hypoteční bank  variabilní symbol : 071012

Fénixe naladíte na :

http://www.abradio.cz/radio/189/fenix-radio/

 

Reklama
SDÍLET