Jedno podzimní ráno, když vstávám z postele a snažím se začít vnímat, mě při otevírání okna ovane studený vítr. Hledím na černé siluety domů na ocelově šedém pozadí nového dne v Ústí nad Labem. Přemýšlím, kdo vymyslel věty typu všechny barvy podzimu nebo nejkrásnějším obdobím v roce je podzim.
Odcházím do města, kde míjím výlohy s oblečením, centra mobilních operátorů a novou prodejnu se sortimentem všeho druhu, asijských majitelů. Vstoupím a po prozkoumání cen rychle odcházím. Nic už totiž není, co bývalo.
V podchodu mě porazí dva romští chlapci s károu, na které vezou do sběrny kovové víko z kanálu a kousek kolejnice. Mají na sobě jen slabé pestrobarevné svetry, „chudáci, snad nenastydnou“, říkám si. Pod stříškou domu stojící strážníci si asi myslí totéž, když za nimi smutně hledí.
Jsem doma a konečně po „náročném dni“ zapínám televizi. Na několika programech dávají krimiseriály. Během krátké chvíle vidím divoký sex, utýrání psa a vraždu invalidy na vozíku. Přepínám na zpravodajský kanál, kde běží interpelace z Poslanecké sněmovny. Po několika minutách mě začne bolet hlava, televizi vypínám a raději si jdu přečíst, co je nového na facebooku.
Dočítám se o upadající české ekonomice, narůstající kriminalitě a beznadějných vizí budoucnosti. Texty se střídají s fotkami bezdomovců, pozvánkami na demonstrace, videi z Occupy Wall Street a články známých osobností, které kritizují přední politiky. Nakonec pročítám vtipy o českém zdravotnictvím.
Opět tedy nic nového, a tak raději vypínám i počítač a jdu spát. V jednu ráno mě ale probudí z vedlejšího bytu hlasitá techno hudba a zápach ředidla. Otevřu ale jen okno, dám si ucpávky do uší a znovu usínám.
