Podej pomocnou ruku VI.

Závěrečná část romantické povídky od autorky Hany Novákové.

Jednoho dne mi zvoní mobil. Neznámé číslo. Kdo to asi je, váhám, ale zvednu ho. Prosím, říkám. Tady Miloš. No co mi voláš, co chceš? Potřebuji s tebou něco probrat. Sejdeme se? Nevím proč. Vše je vyřešené, no to si myslíš jen ty, ale já myslím, že ne. Tak co chceš? To nebudu řešit po telefonu, chci se sejít. Na to nemám čas, já na to a zavěsila jsem. Když přišel Pavel domů, tak mu to říkám. Udělala jsi dobře, nebav se s ním. Už jsme o tom dál nemluvili. Uplynulo asi 14 dní a jedu s kočárkem na procházku, odpoledne, mezi domy, do klidné čtvrti. Najednou kde se vzal, tu se vzal Miloš. Řekl jsem ti, že se chci sejít a já ti řekla, že ne. Chci se vrátit, pořád tě miluji, máš se mnou dítě. Jo to mám, ale o něj se nezajímáš a ani ses nezajímal a doslova jsi ho prodal. Neplatíš alimenty, tak co ještě chceš? Tebe a dítě. Dej mi pokoj a neotravuj mně. To ne, najednou mně uchopil za ruku, natlačil na zeď a začal si rozepínat kalhoty. On mně snad chce znásilnit?  Bránila jsem se ze všech sil, ale chlapa nezmůžu, měl velkou sílu. Nějak jsem nekřičela, bála jsem se ostudy. Nikde nikdo, ale najednou z rohu vyšli dva mladí kluci. Popadla jsem kočárek a ujížděla směrem na hlavní silnici. Přijela jsem domů a hned volala Pavlovi, co se stalo. Přijel domů a já jsem z toho byla celá bez sebe. Lásko, nebýt těch kluků, tak mně tam znásilnil. Plakala jsem, Pavel byl hodně smutný. Nechtěla jsem hned to nahlásit na policii, ale později se mi tato liknavost vymstí. Už jsem jezdila jen tam, kde je dost lidí, což jsem moc nesnášela, nebo jsem jezdila jen s Pavlem.

Asi po dvou měsících jsem zase zkusila zajet jen trochu do klidnější části města. Nebylo moc hezky, na zemi ležel rozbředlý sníh. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu zase Miloš. Tak jsem si tě stejně zase našel, to koukáš co? Silou do mě strčil, až jsem upadla to toho rozbředlého sněhu, rychle uchopil kočárek s mojí taškou a ujížděl pryč. Křičela jsem, ale nikdo mně neslyšel. Neměla jsem u sebe ani mobil zůstal v tašce. Vstala jsem, měla jsem naraženou nohu a něco s kotníkem. Bolelo to dost. Pajdala jsem a v tom oblečení jsem byla jako bezdomovec špinavá. Dorazila jsem na policii a ohlásila únos dítěte. Ihned se rozjela pátrací akce. Volala jsem Pavlovi, ten hned dorazil. Já byla celá zkřehlá, špinavá, bolela mně noha a hlavně, byla jsem v šoku. Bála jsem se, aby mu Miloš nic neudělal. Stíží jsem policii řekla, co se stalo a co tomu předcházelo, moc jsem plakala, třásla se. Řekla jsem policii i o tom, že mám podepsanou dohodu, když dovolí změnit dítěti příjmení, nebude platit alimenty. Proto si myslím, že bude chtít za vrácení dítěte zase peníze. Mobil jsem neměla, nedal se lokalizovat, protože ho vypnul. Znala jsem číslo na jeho matku a tak jí volám. Babičko, Miloš mi unesl Pavlíka. Už se rozjela pátrací akce, pokud byste věděla, kde je, nahlaste to policii, ale ta stejně k vám dorazí. Byla v šoku, nevěřila. Je to tak, povalil mně na zem a s kočárkem ujel. Ivo mně odvezl do nemocnice, aby mi ošetřili zranění a vystavili pro policii protokol a potom jsme jeli domů, stejně už nás tam nepotřebovali a já se potřebovala převléci, vykoupat a dát se trochu do kupy. Pavel byl neuvěřitelně milý, hladil mně, líbal, abych se trochu sebrala. Neboj, nic mu neudělá, bude chtít jen peníze, utěšoval mně. Ale Pája bude mít hlad a bude mu i zima, když s ním bude dlouho venku. Může nastydnout, nestačila jsem to ani doříci a už jsem zase plakala. Seděl vedle mě a držel mně kolem ramen. Byl to dobrý pocit, že nejsem na tu hrůzu sama, že je tu moje láska, která udělá, co bude moci. Neboj Evi, vše dobře dopadne. Později mi přiznal, že měl hrozný strach, že tyhle zhrzení exmanželé jsou nejhorší. Hodiny ubíhaly a pátrání bylo bezvýsledné. Musela jsem si vzít prášek na uklidnění, pospávala jsem. Když bylo asi okolo desáté večer, volal někdo na tísňovou linku, že viděl nějakého muže, jak jede s kočárkem postraním vchodem do hospody u jezera.

Okamžitě tam vyrazily hlídky policie. Celý dům obstoupily a začaly prohledávat. Miloš chtěl s Pavlíkem vyskočit zadním oknem směrem k jezeru a utéci do lesíka. Nepovedlo se mu to. Pavlík začal brečet a tak ho prozradil. Policie ho okamžitě zadržela, sebrala dítě, kočárek a za chvíli zvonili u našeho domu. Jakmile zazvonili, Pavel pohlédl z okna. Evi vezou naše miminko. Letěla jsem po schodech dolů v županu jako o závod. Pavlíka vzala do náručí, líbalo ho, hladila a utíkala jsem s ním domů. Pavel policistům poděkoval. Oba jsme byli nevýslovně šťastni. Pavlíka jsme vykoupali, dali mu napít, měl hrozný hlad, vypil celou lahev Sunaru, a jak ho Pavel nosil, aby si říhnul, tak za chvilku spal jako dudek. Já seděla s Pavlem u postýlky, hladila jsem mu ručičku, slzy mi kanuly do jeho postýlky, ale byla jsem nevýslovně šťastná, že je v pořádku u nás doma. Vítek byl tak uplakaný, že večer dost brzy usnul. Moc se bál, že nebude už mít brášku. Ale když se ráno probudil a zjistil, že je doma, vlezl k nám do postele, vzal mně okolo krku a říká: Mami, jsem moc rád, že bráška je doma a nic se mu nestalo. Chytli policajti toho únosce? Ano chytli a už je v base, říkám. Přitulil se ke mně a za chvíli ještě usnul. Kdyby tak věděl, že ho unesl jeho vlastní otec. Miloše odsoudili a šel opravdu do basy. Byla jsem moc ráda, protože nevím, co by se mohlo ještě horšího stát. U soudu se přiznal, že mně delší dobu sledoval, že se chtěl vrátit, že chtěl se mnou být, protože mně miluje a má se mnou syna. Na otázku soudce, zda ví, že jsem ale už vdaná a unesené dítě mám s novým manželem, odpověděl, že i o něj by se postaral. Bože, co nás mohlo ještě potkat. Dostal 6 let a nesměl se ke mně přiblížit na sto metrů. Tak snad, až ho někdy pustí, bude klid. To ale nebylo všechno. Jednoho dne po soudu někdo zvoní u domovních dveří. Byla to babička doktorka. Letím dolů, že ji pozvu na kávu a aby se potěšila s Vítkem. Nečekala jsem, jak ledovou sprchu dostanu. Otevřela jsem vchodové a dveře a říkám: Dobrý den babičko a chci ji pozvat dál. Ty kurvo, nechala jsi nám s tím svým právníkem zavřít syna. Pelešila ses s ním, udělal ti dítě a teď máš všechno a náš Miloš nic. Jak nic, Vítek ho nezajímal, podepsal dohodu, že nebude platit alimenty a Víťa se tak bude moci jmenovat jako já, tedy po mém druhém manželovi. Navíc dítě, které je pro něj cizí mi unesl, mně k tomu ještě zranil. To není pravda, on si dítě jen půjčil. Ale maminko, neříkej mi tak, teď jsem doktorka Bláhová. Tak pani doktorko, jak si mohl půjčit cizí dítě, to mu na to skočíte na takovou lež? Navíc mně povalil, upadla jsem, mám naraženou nohu a pohmožděný kotník. A to jsem vám neřekla, že asi před dvěma měsíci, když to s ním začalo, mně chtěl znásilnit. Natlačil mně na zeď a už měl rozepnuté kalhoty a ze mě začal strhávat kalhoty. Kdyby nešli dva mladíci, kdo ví, jak by to dopadlo. No má tě pořád rád, tak co. Jak co? Já mám svého manžela, a protože on mně má rád nenechám se znásilnit přeci. Jak si to vůbec představujete? Jako doktorka byste ho měla nechat vyšetřit. Už to, jak se spustil s mojí spolužačkou, to bylo celé nějaké divné, pořád vyprávěl o jejím sexu a jak je to krásné, vzrušující. Už i kamarádi, kteří nás znali a potkali, mně říkali, že je poslední dobou nějaký divný.  Neměla jsem na ni dál náladu a tak jsem se s ní rozloučila a řekla ji, že se vidíme naposledy a i naposledy viděla svého vnuka. Do takové divné rodiny ho nebudu pouštět. Tak jsem s ní skončila. Vítkovi jsem řekla, že je babička nemocná, že k ní nemůže chodit a on časem si už na ni ani nevzpomněl. Škoda, měli se rádi, ale takhle by to nefungovalo a což po té, až se Miloš vrátí z basy. Ne, ne, konec veškerým vztahům. Ještě chvilku trvalo, než se situace uklidnila a vše bylo zase ve starých kolejích.

Život nám pak již bez velkých karambolům utekl. Děti jsme s Pavlem vychovali dobře, Miloše pustili z basy až po šesti letech a nikdy mně ani Vítka nekontaktoval a ani jeho matka. Já jsem nastoupila zase k Pavlovi do práce. Když odešel Pavel do důchodu, nastoupil na jeho místo po studiích náš syn Víťa a tak ho táta do tajů advokacie pozvolna zasvěcoval. Druhý náš syn Pavlík se stal notářem. Pavel jim oběma koupil dům, zařídil nádherné kanceláře a kluci se postarali o to, že Pavlovo jméno nezapadne do dějin, že v jeho odkazu budou pokračovat. Můj Pavel byl nevýslovně šťastný. Já jsem si s ním užívala života skoro jako za svobodna, jezdili jsme na dovolené sami nebo s vnoučaty, navštěvovali různé památky, hlídali vnoučata doma a tak, jak to babičky a dědové dělají. Nenudili jsme se, a bylo nám krásně. Večer jsme k sobě uléhali, i když už noci nebyly tak plné vášní, milování jako ze začátku našeho vztahu, protože věk zkrátka neošálíš, ale dokázali jsme si té naší lásky užít jinak a bylo nám vždy oběma moc hezky. Vyhledávali jsme chvilky, kdy jsme mohli být spolu, povídali si při sklence vína, hladili se a líbali a byli šťastni, že nám slouží zdraví úměrně k věku a že je nám dáno spolu a s našimi syny a jejich rodinami v poklidu žít…

Konec povídky na pokračování s názvem Podej pomocnou ruku.

Reklama
SDÍLET