Podej pomocnou ruku V.

Romantická povídka na pokračování od autorky Hany Novákové.

Na jednom krásném víkendu, když jsme se šli večer projít a pozorovat hvězdy, říkám: Pavle, chtěla bych s tebou dítě? Co ty na to? Evi, víš přeci kolik mi je let? To jistě, ale myslíš, že jedno dítě bychom nevychovali? Zamyslel se. Ale jistě, bude sice mít staršího tatínka skoro jako dědečka, ale co na tom. Dítě nás bude ještě víc spojovat a i já bych si ho přál, jen se držím s ohledem na svůj věk. Vzájemně jsme si řekli, že dítě si přejeme a že ho spolu vychováme. Nad námi blikaly hvězdičky a svítil měsíc jako rybí oko. Pavel mně lehce položil na rozkvetlou, horskou louku a na ní jsme se moc milovali, neboť naše touhy už nesnesly odkladu.

Bylo to úsměvné, ale bylo to milování jako za mlada. Později se ukázalo, že asi právě na této večerní louce, za svitu měsíce jsme si udělali miminko. Za nějakou dobu mi začalo být nevolno. U lékaře potvrdili, že jsem dva měsíce těhotná. Přišla jsem do kanceláře a ptám se: Pavle, budeš mi říkat nastávající maminko? A usmála jsem se. Chvíli na mně koukal, opřel se o stůl a utíral si slzy, slzy štěstí. Potom mně objal a vášnivě líbal. Jsem nesmírně šťastný. Moje těhotenství uteklo jako voda. Pavel mně doslova rozmazloval, když mi nebylo dobře, vzal Vítka a šli na procházku, nebo jeli na výlet, pomáhal mi v domácnosti, neustále mně kupoval nějaké dárky a to ne zrovna levné. Vítek mu říkal táto a tak jsme byli rodina, do které ještě jednoho kluka, jak jsem se později dozvěděla, přivítáme.

Když na ultrazvuku potvrdili, že budeme mít kluka, večer povídám Pavlovi: Lásko, co bys chtěl, aby se nám narodilo? Je mi to Evi jedno, jen aby dítě bylo zdravé. Bude to kluk říkám. Cože? Ano, kluk. Objal mně. Lásko moje, dáš mi syna, nositele mého jména, moc ti děkuji. Volali jsme holkám a ty byly bez sebe, že budou mít malého brášku. Oběma bylo již přes dvacet let. Těhotenství uteklo, porod byl docela lehký a narodil se nám kluk Pavel. To jsem si zase já přála a Pavel starší souhlasil. Holky se na něj přijely podívat, byly z něj unešené, přivezly hodně oblečení a hraček. Udělala jsem pro všechny společný oběd a jako velká rodina jsme byli moc šťastní. Pavel malého Páju vozil, koupal se mnou, když plakal, tak ho nosil, hodně ho brával do náručí a při tom se s ním mazlil. V mých očích omládl a bylo na něm vidět, jak moc je i v pozdějším věku šťastný. Pavel nedělal rozdíly mezi Vítkem a Pájou. Zkrátka byli oba jeho synové a to se mi moc líbilo. Jako rodina jsme si žili v pohodě. Bohužel, to se nedalo říci o Milošovi, Ivaně a jejich vztahu.

Závěrečná část povídky vyjde příští týden.

Reklama
SDÍLET