Tak, a teď se svlékne, pomyslela si Greta.
A mladá žena opravdu dramaticky odhodila své roucho a neméně dramaticky zůstala stát v kruhu světla, který jí vymezoval prostor, nahá.
Greta zavřela oči. Za chvíli mladou ženu, která se předváděla před hloučkem diváků v malém sále, vystřídá Gretina dcera Kerstin.
Jako lékařka byla Greta na nahotu zvyklá. Jenže to byla jiná nahota, nahota v jiných souvislostech.
Greta znovu otevřela oči. Seděla nepohodlně na podlaze mezi hrstkou diváků podívané, kterou zřejmě jako jediná v sále považovala za bizarní.
„Umění musí být angažované, musí šokovat,“ vysvětlovala Gretě už několik let vášnivě Kerstin. „Umění tě musí probudit, abys přestala být politicky vlažná! Lidi si musí uvědomit…“
Angažovanost, lidi musí, angažované umění.
Greta doufala, že tahle slova umřela spolu s dvacátým stoletím.
Greta vyrůstala v Německé demokratické republice, kde angažovanost dostávaly děti do kolébky. Od režimu. Když byla Greta malá, angažovanost přijímala, když byla mladá, angažovanosti se posmívala, když dospěla, angažovanost nenáviděla.
Zapoj se, zajímej se, soudružko.
Jsi dost angažovaná, soudružko?
Všichni se musíme angažovat ve společenských a politických problémech, soudružko.
Pionýři, svazáci, všichni stále angažovaní.
Jediné umění, které pro režim bylo přijatelné, bylo umění angažované. V Německu vyžadoval angažované umění nacismus, později v jeho východní části stejnou angažovanost od umělců vyžadoval komunismus.
Když bylo Gretě 27 let, povinně angažovaný svět totality zanikl.
Vrací se?
„Umění musí být angažované…,“
Kázání vlastní dcery na počátku nového století, dokonce na prahu nového tisíciletí.
Gretě šel po zádech mráz.
Přesto Kerstina představení navštěvuje. Chce být vstřícná, chce svou dceru podporovat. A v duchu doufá, že ji to přejde, že se vybouří, že v ní oheň nenávisti vyhasne. Kdesi hluboko v sobě však věděla, že se to nestane. Kerstin v sobě měla cosi z Gretina otce, angažovanost v ní zůstane navždy.
Ten silný hlas z hlubin, který jí tohle našeptával, v sobě umlčovala, jak se dalo. Umlčet ho ale nedokázala.
Gretin otec Gerhard byl už dávno po smrti. Za svého života působil jako kterýkoliv jiný otec, byl jen trochu starší, než bylo obvyklé. Gretina matka si vzala vdovce, spolu měli dvě děti, Johana a o dvanáct let mladší Gretu. Otec byl příkladným úředníkem zahraničního obchodu a příkladným členem komunistické strany. Gretina matka pracovala jako zdravotní sestra. Pocházela ze zámožné rodiny, komunistický režim z ní však znárodněním udělal průměrnou ženu s průměrnými příjmy.
Greta byla po své matce. Stala se lékařkou.
Když se po rozpadu východoevropského socialistického kolosu Greta provdala do západní části Německa, začala pracovat v domově pro přestárlé a ta práce jí už víc než dvacet let dávala smysl.
Nedokázala pochopit svou Kerstin. Nedokázala pochopit, proč jí dává smysl zmatená dramatická exhibice, která umírá v okamžiku, kdy skončí. Zbyde po ní jen hořká stopa nenávisti. Malá angažovaná Kerstin.
Možná by Greta dokázala mít větší nadhled, kdyby před lety neobjevila Gretu Kocur. Ta bezdětná asistentka ředitele velké banky zemřela tiše a osamoceně v domově, kde Greta pracovala. Jen náhodou se Greta ocitla v jejím pokoji, když se vyklízel, a jen náhodou vzala do ruky balík starých fotografií z její pozůstalosti.
Od té chvíle slovo náhoda Greta neužívá.
Greta Kocur bývala vdaná, její manžel se jmenoval Johan a nápadně se podobal Gretině otci.
Gerhard Müller a Johan Kocur.
Mohli mít něco společného?
Johan Kocur se v pozůstalosti staré ženy objevoval do poválečného období, Greta odhadovala, že do roku 1946. Pak zmizel. Úmrtní list, ani jinou zmínku o tom, že by zemřel, pozůstalost neobsahovala.
Gerhard Müller, Gretin otec, neměl žádné příbuzné. Všichni za války zemřeli. Oženil se v roce 1947, v roce 1950 se mu narodil syn Johan a v roce 1962 dcera Greta.
Samá náhoda?
Otec Gretě zemřel, když jí bylo patnáct. Pamatovala si ho, ale jen tak, jak si může dospělého pamatovat dítě. Jaký opravdu byl, to nedokázala posoudit.
Greta Kocur pocházela ze Slezska, z bývalého Československa. V Německu se ocitla zřejmě na konci války. Podle fotografií, které Greta našla v její pozůstalosti, se dalo usoudit, že s manželem utekla před ruskou armádou. Johan Kocur v radostně hajlující skupině, Johan Kocur na čestné tribuně vyzdobené hákovými kříži, Johan Kocur s muži v nacistických uniformách a na jedné fotografii Johan Kocur ve skupině mužů vyfocených s Hitlerem. Úsměv, správný názor, angažovanost.
Do sálu vběhla další účinkující. Její nahé tělo bylo pomatlané čímsi červeným, snad kečupem. Greta se intenzivně snažila pochopit, proč žena křičí. Její obličej svraštělý odpudivou grimasou a pokřivená ústa světu naléhavě sdělovaly jakousi pravdu.
Johan Kocur, aktivní nacista. Gerhard Müller, aktivní komunista.
Angažovanost a jediná správná pravda, ukřičená a násilná.
Vždy za jedině správné a dokonalé Německo.
Greta si uvědomila, že vůbec není důležité, jestli Gerhard a Johan byli jeden a týž muž.
Oba se hlasitě angažovali.
Ve jménu pravdy, která byla na rubu signována nenávistí a násilím.
Greta se znovu zadívala na vypjatou tvář ženy před sebou.
Pocítila intenzivní touhu odejít. Ze sálu i z Kerstina fanklubu.
Stejně ji tady všichni považují za blbce, který ráno co ráno vstává do práce, za blbce, jehož život tvoří šňůra všedních dní vyplněných prací, za blbce, kterého nedokáže zelektrizovat angažované umění.
Má se stydět?
Greta si uvědomila, že její svět je mimo tento prostor. Je přízemní a jednoduchý, ale dává jí smysl. Proč by tady měla sedět? Kvůli Kerstin?
Kerstin je dospělá žena, zvolila si svou cestu, svou angažovanost, svou performance. Se vší zodpovědností a se všemi důsledky.
Možná tady Greta sedí kvůli sobě, kvůli svému svědomí. Kerstin je přece její dcera, musí ji podporovat.
Musí?
Greta vstala. Poměrně obtížně. Byla ze sezení na holé podlaze celá rozlámaná.
Její náhlý pohyb narušil elektrizující atmosféru kečupového představení, ale bylo jí to jedno. Propletla se mezi posedávajícími konzumenty angažovaného umění a odešla.
Když se za ní zabouchly dveře sálu, pocítila obrovskou úlevu.
Taky performance, ušklíbla se nad sebou, když spěšným krokem opouštěla stánek angažovaného umění.
Povídky od autorky Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
