Pandořina skříňka (6)

Úterní ráno nasadilo Praze chaos. Doprava po Velikonocích vázla. Kupy odklizeného sněhu skličovaly a šedá obloha zatrhla jaru cokoliv slibovat. Agáta ukázněně postupovala v kolonách aut, zastavovala na křižovatkách, aby se znovu ploužila ulicemi. Zdlouhavé tempo dopravy jí umožňovalo hledět před sebe a nemyslet. Ranní moderátoři v rádiu byli zoufale vtipní a hudební redakce pouštěla odporně obehrané songy. Agáta rádio přesto nevypnula, mohlo se stát, že nahlásí komplikaci v jejím směru jízdy.

Žádná nečekaná událost však Agátinu jízdu do práce nepřerušila. Kolony aut a dopravní zácpy už brala jako samozřejmost, počítala s nimi a už na ně ani nemyslela. Mohla do práce jezdit hromadnou dopravou. Kdyby vedla standardní zaměstnanecký život. To by ale před třiceti lety musela potkat jiného muže. S Tonym nebylo standardní nikdy nic.

Zaparkovala na svém místě, které jí Tony platil, aby mohla do knihovny dojíždět autem. Kdysi dávno býval její plat knihovnice důležitým zdrojem příjmů rodiny, dělávala i kdejakou práci navíc, aby měli na život. Dnes pracovala na zkrácený úvazek, pracovala hlavně proto, že se nedokázala své práce vzdát. A taky věděla, že ji v knihovně potřebují. Byla pracovitá. Pracovitost nebyla příliš častou vlastností, být pracovitá bylo leckdy pro posměch, přesto si Agáta nemohla pomoci. Práce jí přinášela uspokojení, celý život pořád něco dělala, nečinnost snášela velmi špatně. Vysedávání a klábosení pro ni nikdy nebylo. Neměla kamarádky, se kterými by rozebírala své názory, postoje a osudy. Měla dvě blízké přítelkyně, setkávala se s nimi jen občas, vždy ale hluboce a zásadně. Byla s nimi sama sebou. Agáta nesnášela povrchní žvanění na večírcích, kterých se musela jako Tonyho manželka dost často účastnit a občas je i pořádat. Zvedal se jí z nich žaludek. Obchodní vztahy. Se zářivým úsměvem, jedovatou slinou a lačným chřtánem. Adrenalin lovců. Stačí malá chybička a z lovce je kořist. Jak vzrušující…

Práce knihovnice Agátin svět naplňovala smyslem. Třídila, četla, dokumentovala, zpracovávala, vytvářela přehledy. Podílet se na řádu vzdělanosti jí připadalo smysluplné. Znělo to nadneseně, ale Agáta to tak sama pro sebe vnímala.

Tony byl dobrodruh. Jeho práce v posledních letech rodinu dobře živila, ale nebylo tomu tak vždycky. V Agátě z těch hubených dob zůstal strach. Možná i proto se své práce držela. Nechtěla ztratit krok s dobou, nechtěla ztratit svou kvalifikaci.

Agáta byla jako vždy v práci první. Zapnula svůj počítač, napustila vodu do varné konvice, dala ji vařit, poté nasypala do hrnku pořádnou dávku mleté kávy a vrátila se ke svému počítači. Zahleděla se na obrázek, který si umístila na plochu. Chce to změnu.

Obrázky na ploše střídala. Některý obrázek na ploše vydržel dlouho, jiný se ani nestačil ohřát a už byl vyměněn. Od matčiny smrti změnila Agáta obrázek na ploše počítače pětkrát. Střídání nálad, postojů a způsobů vnímání nabralo na tempu.

Cvaknutí konvice ohlásilo bod varu vody. Agáta se zvedla od počítače a zalila kávu. Pracovní prostor prosytila dráždivá vůně.

Agátino velikonoční pondělí bylo ještě protivnější než předchozí dny. Agáta u krabice fotek v noci usnula. Ráno se probudila rozlámaná, spala pokroucená na pohovce zachumlaná do deky a dekoračních polštářů a to vůbec neprospělo jejím zádům. Těsně před polednem se vrátil domů Jakub, její nejstarší syn. Strávil Velikonoce s partou na jakési chalupě. Zapadli sněhem, Jakub se pohádal se svou přítelkyní a pořádně nabroušený se prvním možným spojem vrátil do Prahy. Celé odpoledne i celý večer hleděl ve svém pokoji na televizi. Agáta se potřebovala uklidnit, ale nedařilo se jí to. Stále se k ní vracely myšlenky na otce a jeho rodinu. Jakub, který jí často připadal jako klon jejího otce, jí klidu nepřidal. Uvědomovala si, že i Jakub do jejích otázek patří a to ji ještě víc dráždilo.

Teprve úterní pracovní ráno Agátu zklidnilo. Důvěrně známé úkony, fungující pravidla, svět smyslu a řádu. Připadala si jako ochránce hlubokých tajemství. Čtenářství v posledních desetiletích padalo ke dnu. Čtení se jako byznys nedalo příliš uplatnit, proto do knihoven proudilo zoufale málo peněz. Agáta někdy přemýšlela nad tím, jak si politik představuje čtení, čtenářství a knihovny. Několik politiků znala. Byznys a politika šly ruku v ruce a Tony byznys dělal. Malý byznys, ale byznys to byl. A s ním kontakty na politiky. Agátiny kolegyně se čas od času rozlítily nad rozhodnutími, která ovlivňovala knihovny. Agáta většinou nic nekomentovala. Nečekala od hlupáků, které zajímaly hlavně úplatky, rozumné rozhodnutí ve veřejném zájmu. Čtenářství? Vzdělanost? Podle Agátina mínění patřily moderní knihovny v Česku na seznam divů světa. Agátino pracoviště bylo kafkovsky ponuré, plné starých dlouhých chodeb a dveří, jejichž spodní nátěry pamatovaly ještě mocnářství. Přesto se v poslední době dařilo rozjíždět digitalizaci a také v několika dalších ohledech nakročit směrem k moderní době. Nebyl to ale tlak společnosti, co modernizovalo knihovny. Tlak vyvíjeli knihovníci. Agátě vadilo, že to není naopak.

Na chodbě se začal ozývat ranní hluk. Za chvíli k okolním počítačům zasednou Agátiny kolegyně.

Agáta se zahleděla na ponurou krajinu, kterou si umístila před Velikonocemi na plochu počítače.

Chce to změnu, zopakovala si v duchu a zhluboka se napila ranní kávy.

V tomtéž okamžiku se za ní otevřely dveře a ozvalo se: „No jo, naše ranní ptáče už je u počítače.“

Dana. Kolegyně, která stejně jako Agáta už téměř patřila k inventáři knihovny. Dana, která Agátě záviděla i nos mezi očima.

„Dobré ráno.“

Agátin pozdrav byl mdlý jako celé tohle ráno, jako Agáta po Velikonocích, jako Agáta po nevydařených Velikonocích.

Hned za Danou se vynořila další Agátina kolegyně, mladičká Bára.

„Dobrý den!“ zašveholila a Agáta se usmála.

„Dobrý den,“ odpověděla a obrátila se od počítače do prostoru za sebou.

Bára zářila jako slunce. Její zlaté vlasy a úsměv prohřály protivný den. Bára začala v knihovně pracovat od loňského léta, kdy ukončila studium. Nastoupila na své první pracoviště plná ideálů a velmi nadšeně. Postupně byla zchlazována realitou a Agáta si díky ní silně uvědomila svůj věk. Po několika měsících zjistila, že se k Báře nechová jako k běžné kolegyni. Jejich vztah, to byla matka a dcera. Agáta Báru chránila a pomáhala jí, Bára k Agátě vzhlížela a respektovala ji.

„Holky, mám za sebou úžasný víkend!“ rozrazily se dveře do třetice a v nich Renata. „Nebudete věřit!“

Renata svým příchodem naprosto ovládla celou místnost. Excentrická Renata žila na plný plyn a uměla to dát najevo. Dana, Agáta i Bára na ni ihned upřely svou pozornost.

„Byla jsem na rodinných konstelacích.“

„Na čem?“

„Rodinné konstelace jsou nová úžasná metoda. Naprosto pochopíte všechno o svém životě…“

Agáta se napila kávy a obrátila se ke svému počítači.

Renata pracovala v knihovně déle než Agáta. Knihovnice byla výborná, její osobní život ale v Agátě budil hrůzu.

„Je to skvělé, protože nepotřebuješ žádnou dlouhodobou terapii. Konstelace vedou přímo do centra problému, úplně ti změní pohled na život.“

Agáta najela kurzorem na první sloupec přehledu, který měla zpracovat.

Renata zaníceně líčila uplynulý víkend. Agáta s Danou naslouchaly rezervovaně, dychtivá byla pouze Bára. Agáta s Danou podobná Renatina líčení zažily už mnohokrát.

Kdysi se Renata rozhodla léčit své problémy sexuální energií. Tehdy Agáta Renatu ještě neznala, ale dokázala si představit, s jakou náruživostí se Renata do terapie vrhla. Na konci této epizody bylo nervové vyčerpání, rozvod a Renata jako samoživitelka se dvěma dětmi v péči. Agátu udivovalo, že Renata všechno vydržela. Nedokázala si samu sebe jako samoživitelku se dvěma dětmi představit. Renata pak přešla na jógu, to už ji Agáta znala a velmi ji obdivovala. Žila sama s dvěma dětmi a v knihovně patřila k nejschopnějším. Pak se v jejím životě objevil nový muž a s ním New Age. Renata se proměnila v lehce přestárlou hippie a Agátě to imponovalo. Hippies, to bylo Agátino dětství. Ženy v sepraných džínách, etnošatech, etnokošilích, s dlouhými vlasy a se spoustou originálních šperků. Hippies byli barevní, originální a svobodní. Agátina matka na ně hleděla s hlubokým opovržením a často je velmi nahlas odsuzovala. Agáta se neodvážila svůj obdiv k hippies projevit, věděla, že by tím pobouřila matku a to nechtěla. Hippies obdivovala tajně, očima je při každé příležitosti hltala, nasávala jejich styl a hodnoty. Hippie prvky se staly její součástí. Nikdy se neodvážila být tak nonkonformní jako oni, ale mnoho z jejích hodnot se do ní otisklo. Narodila se přece v šedesátých letech…

Renatino hippie období se vytratilo spolu s mužem, který ji po necelém roce opustil. Zoufalá Renata začala navštěvovat psychiatrické ambulance, brala psychofarmaka a pomalu ztrácela Agátin obdiv. Po nějaké době se Renata vrátila k józe a naplno propadla učení o čakrách. Pak měla mezidobí, kdy odblokovávala své problémy prostřednictvím magie. Byl v tom nový muž, který ji také brzy opustil. Nyní Renata žila se starším psychoterapeutem a výsledkem zřejmě byly rodinné konstelace.

Agáta zpracovávala první sloupec údajů a vzdáleně naslouchala Renatinu monologu.

„Pro mě je nejdůležitější pochopit vztah muže a ženy. Tam mám nejvíc problémů. Já jsem si nikdy nepřipustila, že stud je tak důležitý. Pohlavní znaky se zakrývají, aby se ochránily před pošpiněním, sex je poklad, je to zásadní síla, ta nejhlubší. Kdyby se mělo manželství uzavřít na základě racionálního rozhodnutí, nikdo by to dobrovolně neudělal. Právě přes sexualitu se projevují kreativní síly přírody. Muž a žena nejsou proti sobě, tvoří celek. Doplňují se, dávají si navzájem, co tomu druhému chybí a to je svazuje.“

„No dobře,“ přerušila Renatu Dana. „Ale jak to souvisí s těmi konstelacemi?“

„To je právě ten zázrak. Na tom sezení si vybereš lidi a dáš jim role lidí svého života. Oni ty lidi hrají, naprosto intuitivně, ty se jen díváš a najednou všechno poznáváš a začínáš chápat. Je to neuvěřitelné, ale funguje to. Tam prostě vidíš, jak k tobě všichni v rodině patří, jak jsi s nimi propojená. To si normálně ani neuvědomuješ.“

Agáta zpozorněla.

„No jo, ale co ti to teda přineslo?“ zeptala se Dana.

Agáta přestala pracovat a pohlédla na Renatu.

„Vím, že to ode mě bude znít strašně blbě, ale zjistila jsem, že můj problém je nedostatek víry.“

„Víry?“

„No, to jako že něčemu věříš.“

„Ale vždyť ty pořád něčemu věříš…“

„A to je právě ono. Pořád hledám. Ničemu nevěřím, nemám se čím řídit, jsem zmatená. Já prostě nevěřím vztahu muže a ženy. Brečela jsem tam jak malé děcko. Já jsem v patnácti utekla od rodiny, asi ji teď pořád hledám…“

„Renato, to je přitažené za vlasy,“ řekla Dana a zakousla se do bagety se šunkou.

„Není,“ řekla Agáta.

Všechny se k ní překvapeně otočily. Agáta znejistěla.

„Mně to přitažené za vlasy připadá. A hodně,“ trvala Dana na svém.

„Jenže ty nevíš, proč jsem tenkrát odešla,“ řekla tiše Renata.

„Proč?“

„Znásilnil mě chlap, co s ním matka tenkrát žila.“

Místnost zaplavilo mrazivé ticho.

„Jsem šťastná, že to dokážu tak klidně říct,“ pokračovala Renata. „Na semináři jsem snad hodinu brečela.“

„A to ti připadá úžasné?“ zeptala se Dana s odporem.

„Jo, protože se mi strašně ulevilo. Tam totiž brečeli úplně všichni. Všichni mají nějaký problém. A máš ho i ty, Dano.“

„Hele, nech toho. Dřív budou mít krávy křídla a budou ti bučet kolem hlavy, než bych si já nechala v sobě takhle vrtat.“

Renata pokrčila rameny a usedla k počítači. Bára ani nedutala.

Agáta se vrátila ke své práci. Najela kurzorem na druhý sloupec údajů. Mechanicky klikala myší a myslela na Renatu.

Rodinné konstelace. Není to přesně to, co teď prožívám?

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET