Krabice byla plná velmi starých fotografií. Agáta si krabici před osmi lety přivezla z Darkovic. Přesně si pamatovala okamžik, kdy se rozhodla, že je krabice její, že ji chce mít.
Seděla tenkrát v Darkovicích na lavičce pod starou hrušní. Srpnové slunce hřálo, ale pod hrušní byl příjemný stín. Už po několikáté si prohlížela fotografie ze staré krabice, která ležela vedle ní. Babička jako nevěsta, děda ve vojenské uniformě, fotografie domu z doby, kdy hospodářství zřejmě kvetlo, fotografie veliké rodiny pořízená v sadu za domem. Spousta fotografií cizích lidí a mezi nimi fotka malé Agáty.
Spousta neznámých lidí, lidí, kteří jí byli příbuzní. Neznámá mezi nimi byla vlastně Agáta. Nebo ne?
Agáta teprve před osmi lety objevila svět rodiny svého otce. Otec pocházel z malé vesničky ve Slezsku, vystudoval v Olomouci, tam poznal její matku, vzal si ji a odešel za ní do Prahy. Přímočarý příběh, jakých jsou na světě miliony.
Ovšem otcova rodina, to byl v Československu na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století obrovský škraloup, byla to zátěž, se kterou se dalo jen padat ke dnu. Muži z rodiny sloužili za války u wehrmachtu a celá rodina patřila do světa bigotního katolicismu.
“Opravdu jsem tě chtěla všeho ušetřit,“ řekla jí před osmi lety matka.
Právo, kterým Agátě vzala jednu část rodiny.
Otec se brzy po svatbě své rodiny oficiálně zřekl a vstoupil do komunistické strany.
Než objevila minulost otcovy rodiny, myslela si Agáta, že největší stigma, které si nese, je členství jejích rodičů v komunistické straně. Těžko se s tím po sametové revoluci v roce osmdesát devět vyrovnávala. Vlastně se s tím dosud nevyrovnala. Před osmi lety ale přišlo další stigma, se kterým si nevěděla rady vůbec.
Před osmi lety obdržela vyrozumění o dědictví po Antonínu Kotlářovi. Dědictví tvořily nemovitosti v katastru obce Darkovice. Agáta neznala žádného Antonína Kotláře a o tom, že existují nějaké Darkovice, neměla do té doby ani tušení. Když se na podivné dědictví ptala své matky, matka zesinala a velice neochotně Agátě vysvětlila, že Antonín Kotlář je Agátin bratranec a že Darkovice jsou vesnice, kde se narodil a vyrostl Agátin otec.
„A ty nemovitosti?“
„Dům a nějaká pole.“
„Proč to dědím já?“¨
„Jsi asi jediná příbuzná.“
Později vyšlo najevo, že Antonín Kotlář zemřel jako svobodný a bezdětný a rodinný majetek odkázal Agátě.
Po několika dnech následovala matčina zpověď. Agáta dodnes nevěděla, co z toho je pravda, co matčiny výmysly, co domněnky a co všechno zůstalo možná navždy zamlčeno.
„Tohle jsou tvoje peníze,“ řekla tehdy Agátě matka, když položila před Agátu na stůl balíček bankovek. „Babička ti je posílala občas po někom, kdo měl zrovna cestu do Prahy. Posílala bony, dostávala je jako důchod po tvém dědovi, já jsem je měnila na koruny a ukládala je. Po celou dobu jsem volila velmi výhodné účty, takže se peníze stále dobře úročily. Myslela jsem si, že ti je dají, až umřu, spolu s dopisem, který mám pro tebe nachystaný. Myslím ale, že mě osud nutí, abych ti všechno dala už teď. Nečekala jsem, že se tahle rodina znovu objeví v mém životě. A navíc prostřednictvím tebe.“
Agáta tenkrát poprvé vyslechla podivnou rodinnou historii. Děda, který padl jako voják wehrmachtu, hluboce věřící babička, zarytá antikomunistka, a otec, muž s příkladným kádrovým posudkem, člen KSČ a důvěryhodný pracovník s vysokým kreditem spolehlivosti.
Agáta na to, co vyslechla, nedokázala vůbec nic říct. Než se matka zvedla k odchodu, zašmátrala v kabelce.
„Málem jsem zapomněla. Babička ti přivezla kdysi dárek. Tady ho máš. Nechtěla jsem, abys ho nosila. Opravdu jsem tě chtěla všeho ušetřit.“
Podala Agátě do ruky malou krabičku. Když ji Agáta otevřela, objevila v ní zlatý řetízek s křížkem.
„Tvá babička byla ortodoxní katolička,“ řekla matka. „Možná i tohle byl problém.“
Agáta tenkrát před osmi lety odjela do Darkovic, prošla dům a polnosti a rozhodla se vše prodat.
Těsně před tím, než nadobro odjela z Darkovic, seděla pod hrušní a prohlížela si fotografie ze staré krabice, kterou v domě objevila. A právě tenkrát pochopila, že je tahle stará krabice její a že ji chce mít. Sbalila ji a položila ji do auta k několika kouskům porcelánu, které si z domu také odvážela. Pak dům prostřednictvím realitky prodala a peníze si uložila do banky.
Šok z toho, že jí rodiče zapřeli polovinu rodiny a jí to nepřipadalo nikdy zvláštní, postupně vyprchal. Každodenní starosti přetáhly minulost několika vrstvami a život šel dál.
Teď se cosi vrací.
Otevřela starou krabici a začala si po letech znovu prohlížet fotografie. Spousta lidí, o kterých jí už nikdo nic neřekne. Přitom jsou to lidé, jejichž genetickou informaci nosí v sobě i ona sama a mají ji i její děti.
Proč vlastně před osmi lety zasunula krabici dozadu do skříně a už se k ní nevrátila?
Jedna z fotografií spadla na podlahu. Agáta po ní zašmátrala. Zvedla ji rubem k sobě a objevila na zažloutlé ploše sotva čitelný nápis tužkou: Helmut 1944. Agáta fotografii obrátila a ztuhla. Chlapečka na fotografii ji dosud nenapadlo jakkoliv spojovat se svým otcem. Chlapeček stál vzpřímeně v kožených kalhotách se šlemi a v bílé košili před velkým oltářem a v ruce držel obrovskou bílou svíci. Na nohou měl bílé podkolenky. Vypadal jako vystřižený z nacistického letáku. Dokonalé dítě Třetí říše. Její otec v roce 1944.
Agáta se zabalila do deky. Ztichlý byt neuklidňoval. Naopak. Nezvyklé ticho jako by všechno zveličovalo. Jako by v okolí Agáty pomalu vznikal prostor plný nepochopitelných jevů.
Opřela se o polštář a zavřela oči. Z rodičů, o nichž nikdy příliš nepřemýšlela, tak byli samozřejmí, se náhle stali cizinci.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
