Velikonoční neděle připadla na poslední březen. Agáta neměla Velikonoce ráda, vnímala je jako vynucené svátky přejídání a opíjení. Letošní Velikonoce jí připadaly obzvlášť odporné. Celou neděli hustě sněžilo a podle předpovědi nemělo až do pondělí sněžení skončit. Prahu zakrývala bílá peřina, která s každou hodinou mohutněla. Prosincová romantika zdegenerovala v živnou půdu pro deprese.
Agáta se rozhodla strávit letošní Velikonoce v matčině bytě a vypořádat se tak s jejím odchodem. Od pohřbu uplynuly necelé tři týdny a schylovalo se k pozůstalostnímu řízení. Agáta chtěla projít matčiny věci, uspořádat je a rozhodnout se, co s nimi. A také se na chvíli chtěla vrátit kamsi zpátky, možná až do dětství.
Matka nežila v bytě, kde Agáta strávila dětství. Agáta vyrostla u Vltavy, v místech mezi Národním divadlem a Karlovým mostem, v místech, která dodnes považovala za nejnádhernější na světě. Když byla malá, splývala jí její Praha s venkovem. Za venkov považovala Vltavu, která tekla jen pár desítek metrů od oken jejich bytu, Střelecký ostrov, stromy na Kampě a na Petříně. Rodiče ji na výlety nikdy nebrali. Hodně pracovali a budovali kariéru. Venkov viděla Agáta jen v televizi, ale černobílé vysílání v šedesátých letech vypadalo jako iluzorní svět. Její venkovská Praha byla daleko přesvědčivější. První opravdový venkov uviděla Agáta až při školním výletě na Karlštejn. Dlouho se pak venkova bála. Připadal jí nepřehledný a tajemný. Stromy v lesích vypadaly jinak než stromy na Střeleckém ostrově, Kampě, nebo na Petříně. Obrovská pole, v nichž nebyly domy ani lidé, působila nesmyslně a vesnice byly malé až k zbytečnosti. Jak krásná, malebná a bezpečná byla její Praha!
Agáta se nad vzpomínkou pousmála. Po otcově smrti se matka přestěhovala do malého bytu na Hradčanech. Agáta předpokládala, že při stěhování udělala dokonalou revizi svého života a všeho, co s ním souviselo, a sem na Hradčany si vzala jen to, co opravdu potřebovala. Nepředpokládala, že by v matčiných věcech našla kromě několika alb s fotografiemi cokoliv, co by souviselo s minulostí. Její matka byla mistryní v mazání všeho, co se nehodilo. Matčin svět, to byl svět čísel, ekonomických přehledů a kariérních postupů. Vše, co se sem nehodilo, bylo zrušeno, zničeno, zmanipulováno. Přesto v jejím bytě Agáta našla starý dopis. Zažloutlá obálka a vybledlé písmo jako by do matčiných věcí nepatřily. Sterilně čistý byt držel krok s dobou. Malá světlá kuchyňka vybavená moderními přístroji, široká postel se zdravotní matrací, strohý módní nábytek, malý notebook, mobil a nový tablet. To byla její matka, to k ní patřilo. Ale zažloutlý dopis z konce léta 1963?
Jako kdybych ho měla najít, pomyslela si Agáta.
Praha se halila do bílé tmy a Agátou projela nebývale silná vlna úzkosti.
Dopis psala Alžběta, matčina přítelkyně. Agáta Alžbětu považovala za tetu, jinou neměla. Matka byla jedináček a otec se svou rodinou neudržoval styky. Agáta dodnes nechápala, jak se mohlo jejím rodičům podařit vypěstovat v ní dojem, že nemá žádné příbuzné. Minulost byla pro ni vakuum a vůbec jí to nepřipadalo divné. Zvykla si dívat se dopředu a považovat minulost za zbytečnou veteš. Dokonalá manipulace v režii vlastní matky.
Alžběta psala o tom, že všechno bude v pořádku a že si její matka nemá připouštět starosti.
…Jednou budeš ráda, že ses pro dítě rozhodla. Jen mě překvapuje, že Helmut nic neví…
Dopis byl datován v září 1963. Šest měsíců před tím, než se narodila Agáta.
Jednou budeš ráda, že ses pro dítě rozhodla.
Tím dítětem jsem já, uvědomovala si s hořkostí Agáta.
Helmut nic neví…
Neřekla o svém těhotenství svému manželovi.
Chtěla mě dát pryč?
Agáta protivnou myšlenku chtěla odehnat, ale věděla, že je to marné.
Je nechtěné dítě.
Malá Agáta hrající si tiše v dětském pokoji. Nesmí rušit maminku, která moc pracuje. Všude v bytě knihy, knihy, knihy. Co v nich je? Asi něco úžasného, když je maminka pořád čte. Mluv tiše, maminku bolí hlava. Nezlob, maminka je moc unavená a čeká ji spousta práce. Kde je maminka? V práci. Kde je maminka? Na schůzi. Mami, mami, mami… Hodná holčička, která se chce zalíbit mamince, ale pořád to nejde a nejde. A pak dospělá Agáta, která je nevhodně zamilovaná a už se zalíbit nechce. Jenže pak zemřel otec, matka zůstala sama a Agáta se pokorně vrátila. Vrátila se, snažila se a znovu prchla, aby se znovu vracela, znovu snažila a znovu prchala.
Na stole zazvonil mobil.
„Jak to jde?“ chtěl vědět Tony.
„Jakžtakž.“
Agátin manžel, dcera a mladší syn odjeli na Velikonoce lyžovat do Francie. Agáta většinou nevynechala žádnou příležitost k lyžování, letos se ale cítila unavená. Zima jí připadala nesnesitelně dlouhá a představa Velikonoc na sněhu ji děsila. Jenže ve Francii teď svítilo slunce a olizovalo lyžaře životadárnými parsky, zatímco na Prahu padaly tuny nového sněhu.
„Co počasí?“
„Hrůza. Pořád sněží. Ani nezůstanu tady, všechno tu na mě padá. Pojedu za chvíli domů.“
„Děje se něco?“
“Ne. Proč?“
„Jsi nějaká divná.“
„To se ti zdá. Toho sněhu mám už plné zuby. A tohohle bytu asi taky. Těším se domů.“
„Tak jo. Zítra zas zavolám.“
Tony zacvakl mobil. Agáta zamyšleně položila mlčící přístroj na stůl a vyhlédla z okna. Takhle si tento víkend nepředstavovala. Chtěla…
Je úplně jedno, co chtěla. Je mizerné počasí, před pár týdny jí umřela matka, je jí smutno, měla by se rozhodnout, co s tímhle bytem, a…
Proč matka chtěla, abych našla ten dopis?
Agáta sáhla po mobilu. Jediný, kdo jí o tom může něco povědět, je Alžběta. Prolétla kontakty v adresáři, vybrala Alžbětino číslo a zarazila se. Je velikonoční neděle, podvečer. Agáta Alžbětu viděla naposled na matčině pohřbu a nevypadala tehdy dobře. Může ji Agáta obtěžovat svými domněnkami? Co když ji to příliš rozruší?
Agáta mobil odložila.
Počká. Tohle neuteče. Možná i bude lepší vyslechnout si všechno s chladnou hlavou. Ne teď. Ne teď, kdy je rozrušená, otrávená a kdo ví, co ještě.
Zkontrolovala, jestli jsou zavřená okna, posbírala své věci, zamkla byt a sjela výtahem do přízemí domu. S pocitem úlevy nastartovala svou čtyřkolku a vydala se zasněženou podvečerní Prahou domů.
Povídka Evy Tvrdé
