Labyrint starých a moderních budov se snažil tvářit se vlídně, Agáta však cítila marnost tohoto snažení. Procházela mezi pacienty a návštěvníky sužovanými nemocemi a blízkostí smrti a postupně se ztrácela. Agáta, kterou znala, zmizela. Nemocničním areálem procházela vyděšená žena žmoulající v ruce ucha nákupní tašky s ovocem a hygienickými potřebami, její oči těkaly z místa na místo, ale nikde nezachytily oporu. Nemocniční hluk a šum zněl cize, pach dezinfekce, nemocí a prázdnoty dusil.
Konečně našla postel se svou matkou. Nahmatala plastovou židli a usadila se vedle postele.
Matka ležela se zavřenýma očima na bíle povlečené posteli a tiše dýchala.
Agáta netušila, co má udělat.
Náhle se matčiny oči otevřely.
„Agáto,“ zašeptala.
„Mami,“ řekla Agáta a spolkla slzy.
Matčiny oči byly velké a světlé, kdysi tmavé vlasy šedivé a pleť donedávna pečlivě udržovaná popelavá.
„Co se stalo?“ zeptala se matka zmateně.
„Já nevím,“ řekla tiše Agáta. „Přišla jsem k tobě a vypadalo to, že spíš. Ale nespala jsi…“
„Měla jsi mě nechat,“ sykla matka a Agátu píchlo v hrudi.
„Přinesla jsem ti ovoce a nějaké věci. Potřebuješ něco dalšího?“
„Dnes ráno jsem lítala,“ řekla matka.
„Cože?“ vyděsila se Agáta.
„Lítala jsem tady. Z pokoje do pokoje. Říkala jsem to sestřičce, ale ta se tomu smála.“
„Mami,…,“ řekla vážně Agáta.
„Nejsem blázen. Lítala jsem.“
Agáta seděla jako opařená. Nikoho racionálnějšího než svoji matku neznala.
„Jedla jsi něco?“ zeptala se, aby odvedla řeč.
„Snídani, rohlík a čaj. Ale je to jedno, stejně nemám hlad.“
Matka znovu zavřela oči.
„Měla jsi mě nechat spát,“ řekla se zavřenýma očima. „Měla jsi mě tady toho ušetřit.“
„Mami… Až se uzdravíš, budeš to vidět jinak. Měla jsi štěstí, že jsem zrovna přišla.“
„Štěstí,“ zkřivila matka rty do podivného úsměvu. „Co ty o tom víš…“
Agáta v sobě zadusila zlost, lítost, starost, úzkost a spoustu dalších pocitů.
Dokáže se své matce někdy zavděčit?
„Přinesla jsem ti Hospodářské noviny.“
Matka otevřela oči.
„Dej mi je na noční stolek. Pak si to přečtu. Běž se zeptat, jak dlouho tady budu.“
„Teď hned? Chtěla jsem se zeptat, až půjdu zpátky…“
„Běž hned, chci to vědět. Mně nikdo nic neřekne.“
Agáta opustila nemocniční pokoj a vydala se do sesterny. Sestra ji poslala dlouhou chodbou ke dveřím s číslem 521. Opatrně zaklepala na dveře a po chvilce stiskla kliku. V tomtéž okamžiku se dveře prudce otevřely a proti ní ostře vyrazila mladá žena v bílém.
„Moment, máme komplikaci,“ řekla a vystřelila nemocniční chodbou pryč.
Agáta zůstala stát u dveří s číslem 521 a váhala, co dál.
Mladá lékařka prošla dlouhou chodbou a zmizela v jednom z pokojů. Vzápětí ze sesterny vyrazily dvě sestry s jakýmisi přístroji a zmizely ve stejném pokoji.
„Proboha,“ vyhrkla Agáta.
Ztuhlá hrůzou zamířila ke dveřím, v nichž zmizela lékařka i obě sestry. Připadalo jí, že jsou to dveře, za nimiž ležela na posteli její matka.
Došla ke dveřím a opatrně nahlédla do pokoje. Nemýlila se.
Její matka s vytřeštěnýma očima chrčela a lékařka se ji spolu se sestrami snažila zklidnit. Přístroje zřejmě signalizovaly cosi divného, protože sestry urychleně sbalily obsah matčina nočního stolku, popadly postel i s matkou a začaly ji odvážet kamsi pryč.
Agáta vyděšeně stála na chodbě.
„Mami,“ zašeptala do zmatku kolem sebe.
Nikdo ji nevnímal. Pacienti i návštěvníci s napětím sledovali ruch kolem její matky a personál měl plné ruce práce.
„Paní Mráčková?“ ozvalo se najednou vedle ní.
„Ano,“ probrala se Agáta.
„Vaši maminku jsme museli přeložit na jiné oddělení. Tady máte telefon a jméno lékaře. Večer si zavolejte pro informace.“
Agáta si poslušně vzala kartičku s telefonním číslem a jménem lékaře a zasunula ji do kabelky.
To je hrůza, to je hrůza, to je hrůza, znělo jí hlavou stále dokola.
V podivném kolotoči prošla nemocničním bludištěm ke svému autu a zničeně dosedla za volant.
Co teď?
Možná by měla někomu zavolat.
Jenže komu?
Koho chce vyděsit?
Nestačí, že je vyděšená ona sama?
Počká. Počká, až se situace trochu vyjasní. Na špatné zprávy je vždycky času dost.
Nastartovala motor auta a zalitovala (pokolikáté už za svůj život?), že je jedináček. Kdyby měla sourozence, mohli by teď bolest sdílet spolu. Je však sama.
Agáta mířila rušnými pražskými ulicemi domů a myslela na svou matku na nemocniční posteli. Silná sebevědomá žena byla pryč. Žena v nemocnici se Agátině matce podobala jen velmi vzdáleně. Překvapení a dezorientace do jejího života nikdy předtím nepatřily. Teď ale překvapená a dezorientovaná byla.
Agátiny pocity dokonale splývaly s šedivou oblohou a protivnými mokrými vločkami sněhu, které se ve vlnách valily proti autu. Stěrače měly co dělat, aby stíhaly odklízet z čelního skla březnovou nadílku sněhu. Studený vlhký vzduch dokonale paralyzoval celou střední Evropu a dával najevo, že potřeba tepla a slunce hned tak uspokojena nebude.
Agátino pozdní odpoledne zachvátil chaos. Na první pohled vše probíhalo podle řádu. Příchody členů rodiny, večeře, večerní televize, úklidy, mytí, spánek. Agáta se úporně držela každodenních samozřejmostí, cítila ale, že ji unáší neznámý proud. Bála se svých pocitů, ale zbavit se jich nedokázala.
Večer se trochu zklidnila. Vyrovnaný mužský hlas jí do telefonu sdělil, že matčin stav je stabilizovaný a že pro další informace si má zavolat ráno.
V noci ji však vzbudila vyzváněcí melodie jejího mobilu. Rozespale mobil našmátrala a ohlásila se do něj.
„Paní Mráčková,“ probral ji mužský hlas, kterému se večer podařilo uklidnit ji. „Je nám to velice líto, ale přes veškerou naši snahu vaše maminka před půlhodinou umřela.“
„Prosím?“
„Vaše maminka umřela. Prováděli jsme…“
Z mobilu zněl výčet zásahů pro záchranu života její matky. Nic z toho nevnímala.
Umřela. Její matka umřela.
Proč?
Muž v mobilu domluvil.
Agáta pohlédla na displej. Půl jedné, osmého března.
Osmého března.
Agáta si uvědomila, že má dnes narozeniny.
