Pacient ze sedmičky – I. část

První část romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.

Zase uháním do práce na poslední chvíli. Není se čemu divit, učila jsem se skoro do dvou hodin a vstávat musím v pět a to se mi hodně nechtělo. Bude to náročný den. Musím nějak zvolnit. Převlékla jsem se do tradičního lékařského a šla na lékařák. Přebrala jsem službu od kolegů sloužících v noci a tím dnešní den začíná. Jsem zvědavá na jednoho pacienta z JIPu. Mám ho na starosti. Přivezli ho ve středu RZ. Je po operaci, ale jeho stav není nic moc. Dnes je pátek, sloužím, pak i celý víkend. Před vizitou jsem se šla podívat na JIP. Stav byl nezměněn, připojen na přístroje, v umělém spánku. I v tom spánku a přes zdravotní obtíže měl na muže jemnou tvář, kterou mu kazily jen narostlé vousy. Když ho přivezli, měla jsem službu. Někdo vám utkví v paměti na první pohled. Jeho čokoládově hnědé oči byly velmi smutné, jemná tvář zkřivená bolestí, přesto pro mě pohledný chlap, sympaťák ve věku asi okolo 40 let.

Den za dnem ubíhal, do práce, z práce, učení, trocha sportu, občas i nějaká zábava. Za týden mám poslední zkoušku a budu mít a to doufám, hotovou atestaci. Potom si snad na chvilku oddechnu. Rodiče žijí na Moravě a tak se domů moc nedostanu. Někdy mi rodiče moc chybí, ale je to život, musím si zvyknout. V Praze jsem si koupila menší, ale útulný byt tak pro dvě osoby, který mi naprosto vyhovuje. Chtěla jsem po studiích zde zůstat, po promoci jsem pak nastoupila na jednu prestižní kliniku, kam jsem již za studií chodila na brigády. Líbí se mi tu, je tu dobrý kolektiv a dost pro doktory zajímavé práce. Na oddělení jsou zkušení starší kolegové a je mnoho věcí, které se mohu od nich naučit.

Vrchní svolává vizitu. Přednosta po konzultaci schválil můj další postup v léčení mého pacienta. Bude to ale běh na dlouhou trať. Po vizitě jsem měla chvilku čas a tak jsem byla zvědavá, zda se na mého pacienta byl podívat někdo z rodiny. Rychlá ho přivezla v bezvědomí z jeho firmy, kde se mu udělalo zle. Manželka mu přinesla tašku s věcmi, požadovala vydat jeho osobní věci a doklady, což jí sestra odmítla. Vypadalo to, jako kdyby už s ním na tomto pozemském světě nepočítala. Jediné co ji zajímalo, kdy se vzbudí, protože ona s ním něco potřebuje nutně probrat. Z toho byl zdravotní personál v šoku. Všichni se shodli, že měla dost zvláštní, necitlivý přístup ke svému muži při jeho komplikovaném a ne zrovna dobrém zdravotním stavu, ale i to se zde stává. Uvidíme, až mu bude líp. Chodila jsem ho sledovat nejen po medicínské stránce, líbil se mi, byl však ženatý podle dokladů a tak nic pro mě. Škoda. Věděla jsem podle dokladů, že je inženýr a že se jmenuje Pavel Navrátil, ale to bylo tak vše. A taky vztah doktora a pacienta by měl mít určitá pravidla, i když….

Přiblížil se den atestace. Protože jsem se celá studia pečlivě připravovala, dopadla atestace velmi dobře. Byla jsem ráda, že to mám za sebou a tak jsem odjela na čtyři dny k rodičům. Měly jsme si s maminkou co povídat i taťka se přidal. Bratr žije v Brně s rodinou a ti přijeli jen na jedno odpoledne. Byla to taková rodinná sešlost na pár hodin, ale bylo to moc fajn. Nechtělo se mi vracet se zpět do Prahy, práce však volala a já jsem byla zvědavá, jaký bude stav mého pacienta. Tam někde v hloubi duše jsem se na něj těšila.

V pátek jsem nastoupila na ranní a byla velká vizita před víkendem. Pan Navrátil byl stále na JIPu, už ve čtvrtek ho ale na chvilku vzbudili, jak nařídil přednosta. Nyní v pátek tomu bude taky tak.  To si už zařídím sama. Dopoledne jsem ho probudila, ale jen na chvilku. Když otevřel oči, rozhlédl se po místnosti a zahleděl se na mně, zmocnil se mně zvláštní pocit, který mi projel celým tělem. Ty jeho oči, byly na mně upřené a rty zašeptaly: napít, napít. Podala jsem mu brčkem trochu vody. Potom položil svoji ruku na moji a velmi tiše a pomalu šeptal: Budu žít, budu chodit, bude to jako dřív? Na vše jsem mu nedokázala odpovědět, musí se udělat ještě mnoho vyšetření, ale řekla jsem, že je ještě brzo na nějaké závěry, že se musí řada věcí vyšetřit a taky bude záležet na něm. Budete pořád se mnou, paní doktorko, abych nebyl na to všechno sám? Budu tu pro vás, jako pro jiné pacienty a pomohu, jak to jen dovedu. Máte ale přeci rodinu, ta vás určitě podrží víc jak já. Pootočil hlavu směrem víc ke mně, hleděl na mně těma svýma hnědýma očima a nestačil úplně potlačit slzy. Koulely se po tváři jako perly po bílém koberci. Nesmíte plakat říkám, musíte být v klidu. Slzy jsem gázou setřela, pohladila ho po tváři, jeho rty vyloudily nepatrný úsměv. Zašeptal: Nezlobte se, slzy jsem nemohl zadržet… Teď zase budete spát, pane inženýre, určitě se vám bude něco hezkého zdát o rodině a dětech. To určitě ne, odvětil, ale už nestačil nic dalšího říci, neboť opět usnul spánkem, který musí tělu ulehčit při uzdravování. Byla jsem z této situace dost rozhozená. Kdo ví, jak funguje jeho manželství, nebo co se děje. Nic méně, byla jsem rozhodnutá mu pomoc i nad rámec svých povinností. To jsem však ještě ani ve snu netušila, že se mi s ním obrátí život zcela naruby.

Zdravotní stav pana Navrátila se pomalu začal lepšit. Každým dnem se probouzel na delší dobu. Pokaždé, když se probudil a když usínal, byla jsem u něj a jeho pohled vždy spočinul na mně. Jen co se trochu rozkoukal, snažil se na mně usmát. I já jsem jeho úsměv opětovala. Kdyby tak byl volný, pomyslela jsem si. Stál by za hřích. Ale nebyl. Pořád se mi zdálo, když jsme na sebe hleděli, že je mezi námi nějaké napětí, chvění, cosi, jako začátek něčeho hezkého. Ale pořád jsem měla na paměti, že není volný… Pana Navrátila převezli na normální pokoj číslo sedm. Na dvojlůžkovém pokoji byl prozatím sám. Jakmile jsem vstoupila do pokoje, jeho oči se rozzářily, což bylo evidentní už od dveří. Alespoň dvakrát denně jsem se u jeho lůžka zastavila. Od sester jsem se dozvěděla, že od první návštěvy manželky tu nebyla a ani nikoho z rodiny nezajímal jeho zdravotní stav. Bylo to dosti divné, ale to je soukromý život pacienta a ten v nemocnici neléčíme. Když jsem o víkendu měla službu a byl klid, nedalo mi to a šla jsem se na něj podívat. Spal, tak jsem pomaličku vycouvala z pokoje a přišla až za delší dobu. To už byl vzhůru. Byl evidentně rád, že jsem přišla. Řekla jsem, že jsem ho nechtěla budit a tak jsem tu až nyní. Ač to nerada dělám, vzala jsem si židli, přistavila ji k posteli a probrala jsem s ním léčebné postupy, které jsem naplánovala na příští týden. Viděla jsem, jak ho to rozrušilo. Nebojte se, budu tu a vyšetření zvládneme. Paní doktorko, já se hrozně bojím, co bude dál a vzal moji ruku do své a lehce ji políbil. Ale pane inženýre, to ne, to se nesluší.  Paní doktorko to jen z vděčnosti k vám, jste hvězdička v té mé temnotě, kam jsem spadl. Viděla jsem, jak mu zesmutněly oči, rozklepala se mu brada a stačilo málo a zase by byly oči plné slz. Něco vás trápí nebo bolí, co bychom tu uměli vyléčit? Ptám se. Bolí mně celý člověk a hlavně duše, ale to je na dlouhé vyprávění. Nevím, zda svými problémy vás mohu obtěžovat. Pokud by vám to mělo duševně pomoci, ráda vás vyslechnu. Myslím, že sdělená bolest se vám lépe ponese. Domluvili jsme se, že při dnešní noční službě, pokud bude klid, mi bude svůj příběh vyprávět. Sama jsem byla zvědavá, co se za osud člověka, jehož oči jsou takové čokoládové, nevinné a který mně upoutal, dozvím.

Odpoledne uteklo jako voda, vše bylo zkontrolováno, vizity provedeny a najednou bylo již devět hodin. Pomalu jsem otevřela dveře sedmičky, v pokoji byl klid a přítmí, jen pouliční lampa lehce osvětlovala část pokoje, myslela jsem, že pan Navrátil spí a tak jsem pomalu začala couvat z pokoje ven. Paní doktorko, já na vás pořád trpělivě čekám, nespím. Vešla jsem dovnitř, sedla na připravenou židli a jala se poslouchat životní příběh pacienta Navrátila ze sedmičky.

Vyprávěl mi, jak vystudoval, ve čtvrtém ročníku se zamiloval do spolužačky, odpromovali a začali spolu žít. Za tři roky se vzali, jeho snoubenka byla totiž těhotná. Bohužel, velmi brzy po svatbě zjistil, že je těhotná s někým jiným. Sama ani nevěděla s kým. Nevěděl, co má dělat, ale rozhodl se. Dítě vychová jako své. Už na světě nikoho neměl, rodiče byli již po smrti, byl jedináček a příbuzní žádní. Narodil se jim chlapeček Karel. Měl velkou radost a byl i velmi šťastný, i když dítě jeho nebylo. Dítě za nic nemůže, a když se to nikdy nedozví, bude mít krásný život s oběma rodiči. Jeho city k manželce ale pomalu ochladly, založil firmu, která měla asi 50 zaměstnanců a úspěšně prosperovala. Manželka si zvykla na přísun peněz a začala si žít vlastním životem. Bohužel takovým, ve kterém nezbylo moc místa pro jejich Káju. A pro Pavla už vůbec ne. Zcela se odcizili. Žili vedle sebe jako dva cizí lidé. Tak se pan Navrátil staral snad víc než matka o jejich syna. Vybudoval si s ním velmi dobrý vztah. Postavil dům, jezdili na dovolenou k moři, často však sami bez manželky. Manželka, co byli pryč, proháněla chlapy, jak se to dalo. Jednoho dne mu sdělila, že se s ním rozvede, že je nemožnej, že je bačkora, nedá se s ním žít na úrovni. Přeci jen, jsou podnikatelé a podle toho by měli vést život. Pavel ale toužil po úplně jiném způsobu života. Chtěla do péče Káju a on bude platit tučné výživné a musí se vystěhovat z domu, protože ona tam bude jen se synem. Ani tehdy jí neřekl, že platit výživné nebude, neboť dítě není jeho. Měl Káju moc rád. Jednoho dne kromě obsílky k rozvodovému soudu měl sbalené osobní věci, vyměněny zámky u domu, věci nechané před domem a tak byl vystěhován prakticky na ulici. Přijel jsem před dům a uviděl ty kufry, do domu se nedalo dostat a tak musel zvonit. Manželka mu stroze sdělila, že si dům ponechá, on si nechá firmu a jsou vypořádáni. Kája zůstane u ní. Sebral své věci a odjel zpět do firmy. Štěstí bylo, že ve firmě byla malá garsonka pro obchodní návštěvy, kterou tak mohl zabydlet. I když bydlení žádný hit, nic moc pohodlí, ale co se dá dělat. Jako nouzovka dobrá střecha nad hlavou. Druhý den počkal na Káju před školou. Kája moc plakal, že s ní nechce být, že je na něj zlá. Pavel mu vysvětlil, že do rozvodu a rozdělení majetku musí být u mámy a potom se uvidí. Ale že bude chtít, aby byl u něj. V ten den se vrátil od školy do firmy, byl neskutečně rozrušen událostmi a udělalo se mu zle, přestával vidět, točila se mu hlava. Upadl do bezvědomí a tak ho transportovali k nám. Potud je to zatím celý příběh jeho života.

Konec první části. Další díl povídky vyjde v neděli za 14 dní.

Autorka: Hana Nováková

Reklama