Osudový pohled – povídka z cyklu Osudová setkání

První povídka z cyklu Osudová setkání – romantické povídky o dvojí tváři života… od autorky Hany Novákové.

 

Léto nás nenávratně opouští, večery jsou cítit vůní dozrávajícího ovoce a podzimní mlhy ohlašují, že podzim se začíná nezadržitelně vkrádat do kraje.

Zazvonil mi mobil.  Ahoj Ali, potřeboval bych pro svého kámoše přihlásit auto. Můžeš mi v tom pomoci? Jistě, zněla moje odpověď, jen musíš doložit požadované doklady. To nebude problém, už mají vše připravené, jen jim schází čas. Dobrá, tak se budeme muset sejít, já to projdu a zařídím. Brnknu ti, kdy se sejdeme, zda se ti to bude hodit. OK říkám a už jsem na cestě domů. Franta je už léta můj nejlepší kamarád, na kterého je absolutní spoleh. Byl to dneska náročný den, vyslýchali jsme několik pachatelů a tak se každý z nás z oddělení dost zapotil. Domů jsem dorazila, když už se začalo stmívat. Jdu do sprchy a přemýšlím, zda jsem udělala v práci vše, co jsem měla, člověk by si sice neměl nosit práci domů, ale co se dá dělat, je taková doba. Uvařím si kafe, namažu chleba sýrem a otevírám nootebok. V mailu mám od Franty zprávu, že by se to hodilo v pátek k večeru, dali bychom si někde všichni véču a pokecali. Potvrzuji, že se mi to hodí, zase to bude dobré odreagování a poznám nové lidi, to však ještě nevím, že se mi toto setkání stane osudovým na celý život.

Týden uplynul v plném pracovním nasazení a byl tu pátek. Franta volal, zda schůzka platí, že mně vyzvedne večer okolo 17 hodiny a pojedeme do Poděbrad na večeři.   K večeru jsem ve skříni přebrala pár oblíbených kousků oblečení, trochu líčení, oblíbenou vůni a už se ozval domovní zvonek. Franta je tu, jedeme. Cesta do Poděbrad uběhla celkem rychle, pokecali jsme, jak žijeme a co je nového.  Franta mi sdělil, že na nás budou čekat oba bratři Marešovi, jeho dobří kamarádi, kteří měli nedaleko od našeho města truhlárnu. Zastavili jsme před hotelem Růže. Vešli jsme do hotelu, kde už byli Pavel a Petr Marešovi. Tak Ali, to je Pavel a to je Petr a to je Ali Nová. Při představování Petra, když jsem na něho pohlédla, jako kdyby mnou projel blesk z čistého nebe. Zdálo se mi, že i on to tak měl. Zase jsem si musela říci, že by stál za hřích. Naše oči se setkaly a naše psychika pracovala snad na tisíc procent. Do té doby jsem nic tak krásného nezažila. Ač se to odehrálo sotva pár vteřin, zdálo se mi, že jsme na sebe hleděli snad hodinu. Posadili jsme se a všichni se začali bavit. Dohodli jsme se o slíbených věcech a povídali o všem možném a při tom večeřeli. Cítila jsem, jak Petrovy oči mně velmi často pozorují a jeho ruce se mně nějak mimochodem snaží při každé možné příležitosti dotknout. Bylo to velmi příjemné, jen jsem nechtěla, aby si toho někdo další všimnul. Nevím, zda tomu tak bylo, ale panovala pohoda, po třetí lahvi dobrého vínka jsme si začali tykat. Asi okolo 23 hodiny jsem řekla: Možná, že by se slušelo vrátit se domů, aby čekající rodina nebyla naštvaná. Pavel odvětil: moje žena ví, že mám pracovní schůzku, Petra nikdo nečeká. Frantova žena ví, že se mnou něco zařizuje, známe se spolu již řádku let. Tak Petr je asi bez partnerky, je svobodný, rozvedený, nebo jen jeho žena je třeba v lázních, to jsou otázky, na které nemám odpověď, ač bych jí ráda znala. Franty jsem se nechtěla ptát. Petr seděl proti mně a já věděla, že myslí na to co já. Neví, zda někoho mám a jak to se mnou je. Nic jsem nenaznačila, nechtěla jsem, nebylo by to nyní vhodné. Rozloučili jsme se s tím, že dám vědět, až auto bude přihlášené a nějak si to vyzvednou. Byl to hezký večer, já i Petr jsme tu nastalou noc určitě měli na co myslet. Otázek bylo dost, jen odpovědí málo.

Den za dnem utíkaly, auto bylo přihlášeno a já jsem volala právě Petrovi, neboť jsem věděla proč, líbil se mi, vysoký, vypracované tělo, hnědé oči, tmavé vlasy a příjemné i když ostýchavé vystupování. Moc se neusmíval, jen tak koutkem úst, ale jeho podmanivý úsměv se mi vrýval do paměti, byl kouzelný a přitažlivý. Ahoj Petře, tady Ali, auto je přihlášené, za chvíli jedu tím vaším směrem, tak ti to hodím do firmy, pokud se to hodí. To budeš hodná, odvětil Petr. Budu tam asi do hodiny, když tam nebudeš tak to nechám někde na recepci. Neměj strach, budu na tebe čekat, znělo z mobilu a ten hlas byl plný toužebného očekávání. I já jsem se moc na setkání těšila. Měla jsem chvilku, než vyjedu a tak mi život prolétl hlavou, je mi 33, měla jsem jen jeden vážný vztah a jinak tak asi pár kratších, ale nic moc. Rodiče již zemřeli a já jsem měla pouze bráchu a ten už měl rodinu. Takže na světě skoro sama. Kdo ví, jak to bude dál… Ve firmě jsem byla do hodiny. Na recepci o mně věděli a odvedli mně do kanceláře majitele firmy inženýra Petra Mareše, který, jak jsem se později dozvěděla, firmu založil a byl většinovým vlastníkem, další vlastník byl jeho bratr Pavel. Petr se vyučil, udělal dřevařskou průmyslovku a potom vysokou. Byl ctižádostivý, založil firmu a později přibral i bratra, který měl dřevařskou průmyslovku. Kupodivu jim to klapalo, firma byla moderní, vše tak nějak promyšlené a vypracované. Viděla jsem řadu firem, ale tato se mi velmi líbila. Petr byl chytrý, skromný, tichý, Pavel byl jeho opakem, trochu poděs, ale s dobrým srdcem a pracant. Recepční zaklepala na dveře kanceláře a vstoupila. Pane Mareš, je tu paní Nová. Ano, pojďte dál. Ahoj Petře, můj pozdrav mu rozzářil oči, které vše prozradily. Nemohl se mně dočkat, přiznávám, že ani já jeho. Recepční odešla uvařit pro nás kávu, já se posadila do připraveného křesla a Petr prohlížel doklady. Moc děkuji za vyřízení Ali, máš to u nás. Pokud budeš něco potřebovat tak řekni. Jo vlastně Franta říkal, že si budeš po částech zařizovat obývací pokoj, tak řekni a pomůžeme ti s tím. Jsi hodný, díky za nabídku, určitě se ozvu. Zadíval se na mně, já na něho a opět jakoby z nebe sjel blesk. Byl to krásný, příjemný pocit. Očima jsme hltali jeden druhého a trvat  to ještě chvilku nevím, nevím… Vyrušila nás recepční s kávou, která okamžitě provoněla celou kancelář. Povídali jsme si a pořád jsme na sebe, dá se říci zamilovaně, hleděli, jen jsme si to zatím nechtěli nahlas přiznat. Do toho se rozlítly dveře a přišel Pavel. No a mně se nic neřekne, že k nám přijela vzácná návštěva, řekl, usmál se, podal mi ruku a dosedl do křesla proti mně. Petr seděl za psacím stolem a bylo na něm zjevně vidět, že brácha přišel zcela nevhod. Nedalo se však nic dělat. Dopili jsme kávu a já se musela vydat plnit uložené pracovní úkoly, nerada, ale muselo to být. Ani Petrovi se nechtělo nějak se tak narychlo rozejít, ale práce čekala…

Tak jsme se všichni najednou seznámili, poznali a čas plynul.

Podzim se rozvinul, pršelo, mlhy, občas sněžení, zkrátka čas, že bys psa nevyhnal, natož denně se donutit za tmy vstát a jít do práce a z práce též za tmy. No hrůza, ale je to život. Práce bylo dost a dost, do toho „čtyřiadvacítky“ pak 2 dny volna. Zkrátka občas zavolal Petr jak se mám a tak, ty řeči nic neříkající, ale asi oba jsme byli rádi, že se alespoň slyšíme, jen ani jeden z nás nechtěl nebo se bál udělat ten první krok. Já jsem se snažila, zjistila jsem, co se dalo o Petrovi. On tolik šancí neměl a tak to měl chudák těžší, měl tedy více otázek, na které neznal odpovědět. Nejdřív se Petr ptal Fandy, zda něco neví, Fanda mu sdělil, že se mne na tyto věci neptá a tak neví. Petr pak pověřil bráchu, aby rozhodil sítě a zjistil, zda jsem volná, což i později přiznal. Nebylo možno co zjistit, protože já jsem si hlídala své soukromí a tak téměř nikdo nevěděl, zda mám či nemám přítele a ta, co to věděla, že jsem volná, mlčela jako hrob. Občas volal Pavel, zda už jsem se rozhodla s tím nábytkem, nebo zda mám chvilku na kafe. Nechtěla jsem se s ním někde ukazovat, ne proto, že byl ženatý, ale bylo by to asi Petrovi líto, pokud by se to dozvěděl a to já bych hrozně nerada. Proto jsem řekla, že pokud chce na kávu, může přijít ke mně do kanclu. Dali jsme si kávu, trochu pokecali a zase se rozloučili. Nějak ten čas utekl jako voda a byl tu prosinec. V práci byl vánoční večírek, řada kluků se tradičně doslova ožrala a někteří řešili se mnou životní situace, měla jsem z večírku manželskou poradnu, snad protože jsem na oddělení byla jediná ženská. Bylo to tak každý rok a tak jsem byla už zvyklá na to, že něco pojím, dám si sklenku vína a pak s někým kdo má obvykle 1-2 promile alkoholu řeším, proč žena nevaří, někde se courá, asi má milence, v horším případě docházelo i na postel. To byl právě ten okamžik, kdy jsem se odebírala k domovu. Ráno jsem se vyspala a začala příprava na adventní úklid. Byla jsem pilná a vše jsem zvládla dokonale a rychle. Nový byt, který jsem si zakoupila, a bude již doplacen, byl vánočně vyzdoben. Jen ta představa, že budu další vánoce sama, mně naháněla hrůzu a smutek. A bylo tu zase pondělí a další pracovní týden. Věděla jsem, že 22. prosince budu mít čtyřiadvacítku a další den volno a potom už bude Štědrý den. Do práce půjdu až 29. prosince. Sloužím Silvestra noc a Nový rok den. Je to tak již několik let, protože nemám děti, nemám přítele a tak sloužím za kluky. Oni mi to zase vynahradí v průběhu roku. Nestěžuji si, alespoň nejsem sama. Něco dobrého si v práci připravíme – ovar, nealko pivo, trocha cukroví a dáme pokec. Pokud ovšem něco nevylítne a jedeme…

Okolo 20. prosince mi zvoní mobil. Pavel. Co zase ten poděs chce, mám moc práce a na kávu nemám čas. Ahoj Ali, prosím tě, nedala bys oběd. Nedala, pravím, jsem zasekaná, blíží se konec roku, lhůty běží a je toho moc. Hele já s tebou musím nutně mluvit, je to moc důležité, zvládla bys rychlé kafe u tebe. Protože kolega byl na školení, ač nerada, svolila jsem. Pavel byl u mě za malou chvilku. Musela jsem si pro něj ke vchodu a to už nevydržel a sypal slovo za slovem, že to s Petrem není k vydržení, že je nesoustředěný, že na něj mluví a on mu za chvíli řekne, co že jsi to chtěl, doma se nalejvá whiskou, přijde k rodičům a sedí a kouká, jak se říká do blba. Když jsem se ho ptal co mu je, řekl, že se do tebe bezhlavě na první pohled zamiloval, nemůže spát, pořád na tebe myslí, protože neví, zda jsi volná, nebo zda bys s ním vůbec chodila. No znáš to. Už se z toho zblázním, řekl, vše je na mně, on je k nepotřebě. Tak jak je to s tebou? Hele Pavle povídám, balíš mne ty nebo Petr? Pokud se rozhodnu něco říci tak jemu, ale není to tak jednoduché. Slíbím ti, že do Štědrého dne mu zavolám a řeknu co a jak, aby se netrápil. Jen mu prosím neříkej, že jsem tu byl. Neboj, neřeknu Pavle. Popřáli jsme si hezké vánoce a rozloučili se. Pavel evidentně nebyl rád, že nevyzvěděl, co chtěl, ale trocha tajemství přeci neuškodí. 22. prosince jsem měla výjezda. Byl klid, až to nebylo normální, což mohlo být také předzvěstí, že se potom v noci nezastavíme. Krátce po sedmé hodině večer jsem vzala mobil a vyhledala jsem spojení na Petra. Zmačkla tlačítko a čekala. Mareš, ahoj Ali, rád tě slyším, děje se něco? Ale ne Petře, já jen že to sice nerada dělám někomu popřát po telefonu, ale už to nestihnu osobně, sloužím, zítra budu spát a pak je Štědrý den. Tak jsem ti alespoň takto chtěla popřát hezké Vánoce. Jsi hodná i já tobě přeju a co budeš dělat o vánocích. No to víš, my holky svobodný a nezadaný – na toto slovo jsem dala v hlase zvláště důraz- to bude zase jako každý vánoce, přijdou emoce a i na slzičky dojde. Na Hod Boží jdu k bráchovi a potom budu jen vegetit. Nešla bys někam na kávu? Ale já nerada o vánocích někam chodím, nevadilo by ti, kdybys přišel na tu kávu ke mně asi tak okolo jedné hodiny? Dáme kávu, nějaké vínko, něco dobrého uvařím a pokecáme. Jo to rád přijdu, jeho hlas zněl tak nějak radostně, uvolněně. Protože v telefonu hltal každé mé slovo, jistě postřehl, že jsem hlasem kladla důraz na slovo nezadaná. Myslím, že v tu chvíli trocha trápení z něj spadlo. Sice nezadaná, ale bude mně chtít, byly jeho další otázky, na které nebyly odpovědi, jen malá naděje byla ve vánočním pozvání. Protože mně volali z operačního, musela jsem ukončit hovor. Popřáli jsme si krásné vánoce a rozloučili se..

Do rána byl klid, byla to dobrá předvánoční služba. Druhý den jsem se vyspala, došla koupit kapra, udělala bramborový salát, nastrojila stromek, dokončila výzdobu bytu a mohly začít vánoce. Jo volal zase Pavel, musel mi oznámit, že Petr má bezva náladu a co že jsem mu to řekla, že se tak změnil a že je zase v pohodě. Nic jsem mu neřekla, jen mezi řečí jsem řekla, že jsem nezadaná a dál, ať ti to řekne sám, pokud to uzná za vhodné. Naléhal, jako malej kluk, abych mu řekla, co ještě bylo, ale měl smůlu. Jemu však budu brzy vděčit za to, že za mnou přijel a řekl mi o Petrovi, jak se kvůli mně trápí. Kdo ví, třeba by to všechno bylo jinak, kdyby nebyl prima bráchou. On totiž odstartoval další etapu mého i Petrova života. Nemohla jsem se dočkat, až bude druhý svátek vánoční, co mi asi přinese za překvapení… …i to bylo tento rok pro mě mým tajným vánočním přáním, kéž by se splnilo. Byl Štědrý den, krásně sněžilo, trochu mrzlo, zkrátka pravá vánoční pohoda. Dopoledne řada telefonátů s vánočním přáním, takže než jsem se nadála, bylo odpoledne. Večer jsem šla na půlnoční, mám ráda tu varhanní hudbu, vyvolává ve mně pocit, že někam patřím, že něco mohu dokázat. Má magickou moc a snad celý rok se z tohoto zážitku nabíjím. Na půlnoční bylo i dost mých kolegů s manželkami a tak po mši jsme se sešli u nás na svařáčku a poklábosili až do tří hodin. Druhý den pro mě přijely bráchovy děti a jela jsem na vánoční návštěvu do jeho rodiny. Jako každoročně to bylo milé posezení, plné smíchu a vzpomínek. Pozdě večer jsem se vracela šťastná a spokojená domů a byla jsem ráda, že z rodiny mi zbyl alespoň brácha a jeho rodina, která je moc fajn. Dala jsem sprchu, nalila si sklenku vína a při mihotavém vánočním osvětlení jsem hleděla z okna na starou část města, na niž padal jiskřivý sníh. Honily se mi hlavou vzpomínky na můj život, na mé vztahy. Jen jeden stál za to, Vojta. Nebyl sice tak přitažlivý jako Petr, ale pro mě byl v té době ten nejlepší, miloval mně a já jeho, byl na mně hodný, milý. Vystudoval tři vysoké školy, ovládal pět jazyků, měl velkou firmu s pobočkami po celém světě. Firma byla úspěšná, od toho se vyvíjely i jeho finanční možnosti. Neustále mně nějakými dárky rozmazloval. Nebyla jsem na to od rodičů zvyklá, byla jsem z toho vcelku nesvá. Nechtěl si to nechat vymluvit, ale přeci jen přísun dárků omezil. Dalo by se říci, že velmi dobrá partie, jen jedna věc, která přinášela do vztahu mráčky, později mraky až bouřky byla jeho chorobná žárlivost, neléčená a dosti v pokročilém stavu. Snažila jsem se to řešit přes kapacity v oboru, ale jejich verdikt byl stejný – dá se to zmírnit, ale už ne vyléčit. Bylo mi z toho smutno, protože díky této stinné stránce jsem Vojtu dvakrát opustila, i když jsem se zase vrátila, určitě ne kvůli penězům, ale bylo mi ho líto, stýskalo se mi po něm a tak nějak jsem ho nechtěla nechat bez pomoci. Vždy po návratu to bylo nějakou různě dlouhou dobu zase krásné, ale potom pozvolna se to vracelo do známých kolejí. Po osmi letech jsem se odstěhovala nadobro. Půl roku jsem se k tomu odvažovala. Nebylo to pro mě jednoduché, celý rok mně pak trvalo, než se mi přestalo stýskat po jeho náruči, po jeho polibcích, po životě s ním, ale žárlivost je nemoc a chorobná žárlivost je ubíjející a nedá se trvale s člověkem žít i když ho ze srdce milujete, protože mu nikdy dostatečně nevysvětlíte, že milujete jen a jen jeho. Konec vztahu nebyl zrovna pěkný, Vojta byl i hospitalizován, jeho nemoc se kvůli stresu rozjela. Jezdila jsem za ním do léčebny až do doby, než ho pustili. Chtěli to tak doktoři. Věděl, že to mezi námi nebude již jinak, je definitivní konec našeho vztahu. Zůstala jsem ale jako nejvěrnější přítel na celý život. To ho trochu postavilo na nohy. Později, když už byl nějaký čas doma, jsme se sešli, v klidu si vše vyříkali a zůstali jsme nejlepšími kamarády. Vojta mi vždy volal, když měl nějakou známost a svěřoval se mi se všemi potížemi. Neměl to kvůli nemoci jednoduché a tak střídal partnerky jak na běžícím páse, protože zlatokopek je dnes kolem nás fůra. Vždy měly přednost peníze před upřímným vztahem a láskou, žádná mně nemilovala jako ty, ty jsi nastavila laťku a žádná se ti nevyrovnala, říkal mi. Tak raději zůstanu sám. Když jsem si nějak po roce srovnala život do kolejí, které mně vyhovují, měla jsem pár vztahů, ale to se snad ani vztahem nedalo říci. Nějak ve mně nic nezanechaly. Tak jsem se smířila s tím, že už asi budu navždy sama, nebyla jsem typ, že bych hledala chlapa kvůli posteli. Musím k tomu mít vždy nějakou náklonnost, lásku a tak vše co k tomu patří. Bylo už dost pozdě a tak jsem šla spát. Musela jsem se na ten den „D“ dobře vyspat. Ráno bylo všude plno sněhu, nechtělo se mi z postele. Dlouho jsem stála ve sprše, abych se probudila. Pak to ale vše začalo lítat, připravit občerstvení, víno, naložit maso a tak. Zvládla jsem to dokonale a rychle. Trochu jsem se upravila a čekala. Po jedné hodině se ozval domovní zvonek. Přišel Petr. Přinesl mi nádhernou kytici růží a velkou bonboniéru. Pojď dál, zvu ho do svého bytu. To je Ali pro tebe. Ta je nádherná a budeme i mlsat? No jsou Vánoce, tak si to můžeme dovolit. Posaď se, vyber si místo, co si dáš? Kafe, víno, pivo. Jsem tu autem. Tak kafe a potom nealko. Dobrá. Jdu uvařit kávu, přinést chlebíčky, buráky a nějaké mňamky na stůl. Pak usedám naproti Petrovi a začínáme si povídat. Jaké byly vánoce a tak. Čas rychle ubíhal a už se pomalu setmělo. Neustále mně svýma hnědýma očima doslova rentgenoval, snažil se mně trochu dotýkat, jeho hlas zněl velmi mile, ve vzduchu byla cítit vůně jeho luxusní kolínské, lásky, něhy a milování. Najednou, snad to osud chtěl, se Petr polil vínem, červeným. Sundej kalhoty, tričko, vyndej obsah kapes a já to dám ihned přeprat. Půjčím ti bráchovo domácí oblečení. A tak se stalo. Najednou stál přede mnou v domácím oblečení po bráchovi, vypadal až k smíchu, přitáhl mně lehce k sobě a řekl: Ali je to láska na první pohled, miluji tě, nedokážu si život bez tebe představit. I já jsem mu vyznala lásku. V tom setmělém bytě, kde problikávala vánoční světýlka jsme se objímali a líbali. Teď musíš zavolat bráchovi, aby ti přivezl náhradní oblečení, nebo budeš muset vzít za vděk mojí pohostinností a zůstat než věci uschnou, tudíž asi do rána. Usmála jsem se a už dopředu jsem znala odpověď. Nezmýlila jsem se. Bez váhání souhlasil. Jsem rád, že jsi mi to nabídla, rád tu zůstanu. Byla to krásná vánoční noc, plná lásky, něžností, milování téměř až do rána. Ani druhý a další den Petr ode mě neodešel, jen si dojel k sobě pro věci a tak nějak se ke mně tiše nastěhoval. Dohodli jsme se, že roky plynou nějak rychle a není čas na nic čekat, každý jsme měli už nějaký ten rok, já 33 a Petr 40 na krku. Začalo nejkrásnější období mého života. Na Petrovi bylo vidět jak je spokojený, plný lásky, něhy, neustále mně hladil, kde mohl mně políbil, pořád jsme si povídali o nás, našich životech, došlo i na naše vztahy. Jeho poslední nebyl zrovna moc dobrý, chtěla ho vydírat, že s ním čeká dítě, ve skutečnosti, i když s ním chodila pět měsíců, si dítě uhnala někde na diskotéce,nebo bůh ví kde, kam odcházela, když ji Petr naštval, když nechtěl plnit její finančně náročné požadavky jako měsíční dovolenou na Bali, drahý šperk, terénní automobil a tak. Zkrátka vyloupla se z ní zlatokopka. DNA však potvrdila, že Petr nelhal. Otcem dítěte nebyl. Byl ale z toho dost zničený a od té doby se do sebe uzavřel a zůstával sám.  I já jsem povídala, jak můj život plynul ve vztahu s Vojtou, a jak jsem odešla jen s věcmi, které jsem si přistěhovala. Ve vile zůstaly šperky za víc jak milion a drahé šaty od předních návrhářů, zlatá kreditka, klíče od terénního vozidla. Nejsem zlatokopka, řekla jsem a to si pamatuj. Díval se na mě a nevěřil, že to myslím vážně, že by o tom jen na okamžik měl zauvažovat. Dával mi najevo, jak je se mnou šťastný, jak mně miluje. Oplácela jsem mu stejnou měrou, stál za to, pomáhal mi, chodili jsme na procházky jezdili na výlety, povídali si, prostě tak, jak by to v životě mělo chodit… Noci byly plné vášně, milování, bylo nám krásně, jako těm, kteří do svého vztahu dávají všechnu svoji lásku…

Dny ubíhaly, nastalo jaro a blížil se duben, kdy Petr bude slavit čtyřicáté narozeniny. Přemýšlela jsem o oslavě a o dárku. Jednoho dne přijeli kolegové z venkovního šetření a již od dveří volali: Ali těš se, budeš mít doma krásnou jarní kytici. Viděli jsme tvého přítele, jak s ní nasedal do auta. Těšila jsem se, ale ne na kytku, ale na Petra. K večeru jsem přišla domů zcela vyčerpaná a unavená, od dveří jsem prohlédla očima místnost a kytka nikde. V tu chvíli mi ale vůbec nešlo o kytku, ale o to, komu byla tedy určená? Nemohla jsem uvěřit, že by se osud opakoval? Pořádně jsem ani neodpověděla na pozdrav a šla rovnou do sprchy, kde jsem se vzpamatovávala. Zase budu ta hodná a blbá, já mám teda smůlu na chlapy. Slzy mi tekly takovým proudem, že určitě předčily tekoucí vodu ze sprchy. Nedalo se to zastavit. Jsi v pořádku? Zvolal zvenčí Petr. Ale jo, jen mi to chvilku ještě bude trvat. Osušila jsem se a vyšla ven. Děje se něco Ali pravil Petr? Máš červené oči, jako kdybys plakala? A mělo by? Odvětila jsem. Já myslím, že ne, dodal. No já to vidím jinak. Petře, položím ti jednu otázku, koho miluješ víc než mně? Co to je za otázku, přeci víš, že jsem do tebe zamilovaný, z celého srdce tě miluji a žádná jiná není. Tak takhle ne, dodala jsem, pro koho byla ta krásná kytka z rána? No, ty teda máš ale informace. To víš, to mojí kolegovébyli venku a viděli tě. Byla pro naši recepční, dnes má narozky, k výplatě dostane ještě pětikilo tak je to ve firmě zavedeno. Nevěřím a ty víš proč. Jasně, vím, kam míříš. Již v jednom vztahu jsem zažila, že jednou jsem nedostala avizovanou kytku a za 14 dní na to ani avizovaný parfém, obojí nakonec skončilo u podstatně mladší slečny, jak moji kolegové vypátrali, protože nesnesli, že by mi mohl někdo ubližovat. A byl konec vztahu – nevztahu. To Petr věděl z mého vyprávění. Já byla tak rozhozená, že mi nemohl v tu chvíli nic vysvětlit, ač se snažil, co mohl. Ať si zbalí věci a odejde, pomyslela jsem si, byla jsem na dně. Zase problémy, bezesné noci a do toho moře práce. Odešla jsem bez rozloučení do ložnice a brzy jsem usnula. Ráno mně Petr vzbudil,když odcházel do práce, letmo mně políbil a jen řekl: nikdy bych ti nelhal, miluji tě, nemohu bez tebe žít a ty to nějak nechceš pochopit. Je mi to moc líto. Zkusím ti to během dne vysvětlit, pokud budeš chtít, tak to jistě pochopíš. Pohladil mně a odešel. Najednou jsem cítila, jak ho hrozně miluji, jak je mi po něm smutno a začala jsem přemýšlet, zda jsem mu nějak neukřivdila, jeho oči byly ráno hodně smutné, výraz ve tváři byl strhaný, později mi řekl, že skoro celou noc nespal. Vstala jsem a odešla do sprchy. Trochu jsem smyla alespoň na chvíli ty starosti a problémy, oblékla jsem se a vyrazila do pracovního procesu. Zase bylo hodně práce, jako v poslední době celkem denně. Najednou mi pípnul mobil. Přijata MMS, kde byly fotky ze včerejší gratulace recepční. Včetně kytky na pracovním stole recepční, tam byli oba bratři a nejen oni i s recepční vyfoceni jak jí gratulují.  Fotky byly nezvratitelným důkazem toho, že nelhal a já ho podezírala, cítila jsem se hrozně, moc jsem mu ublížila. Co si bude asi myslet. Vzala jsem mobil a napsala SMS omlouvám se, promiň, odpusť. Nějak jsem to včera nedala. Miluji tě, pa Ali. Asi za hodinu zvonil mobil, Petr. Miluji tě, jsem rád, že se to vyjasnilo, chci tě vzít na oběd, půjde to? Nepůjde, je to dneska mazec. Tak přijedu alespoň na parkoviště, přivezu ti jídlo a alespoň na pět minut tě musím vidět. Souhlasila jsem. Už jsem se nemohla dočkat až ho uvidím a spočinu v jeho náruči, kdy on mně bude líbat, hladit a říkat slova, která se tak krásně poslouchají… Dorazil i s jídlem a bylo to zase krásné.. jen krátké a já musela zase zpět. Večer byl ale náš, zase skoro až do rána jsme se milovali, říkali ta slova, která snad nikomu nezevšední a která jsem nejen já tak ráda poslouchala, uvědomila jsem si, jak strašně se mi po něm stýská a že si neumím představit bez něj žít, miluji ho…..

KONEC PRVNÍ ČÁSTI POVÍDKY NA POKRAČOVÁNÍ. DRUHÁ ČÁST POVÍDKY VYJDE ZA 14 DNÍ.

Autorka: Hana Nováková

Reklama
SDÍLET