Román Rybí krev Jiřího Hájíčka byl oceněn jako kniha roku 2013 cenou Magnesia Litera a domnívám se, že oprávněně. V záplavě experimentální postmoderní literatury jakoby se leckdy vytrácel z literatury jasný srozumitelný příběh. To však není případ Rybí krve.
Rybí krev je realisticky laděná próza charakteru venkovského románu. Sám titul Rybí krev a grafické ztvárnění obálky knihy ve čtenáři ihned asociuje spojení s vodou (která někdy plyne klidně a jindy je kalná a rozbouřená), s rybami a s něčím, co jde ke krvi až ke kořenům, a tak tomu i v románu skutečně je.
Děj, který je zasazen do prostředí v okolí jihočeského Temelína, odehrává se ve dvou časových rodinách: v období přelomu 80. /90. let a následně se dějová linie vrací zpět na stejná místa za 15 let, kdy se vrací hlavní postava Hanky do míst svého dětství a mládí a snaží se vyřešit dávná nedorozumění a křivdy.
Donkichotský boj s větrnými mlýny reprezentuje v tomto románě boj hlavní postavy Hanky a jejich přátel v boji se stavbou atomové elektrárny Temelín. Nejedná se ani tak o boj proti „jádru atomu“, ale proti tomu, jak výstavba tohoto molochu ovlivňuje život jihočeských starousedlíků, kteří mají své kořeny pevně zapuštěny do krajiny kolem Temelína, jenž má být zničena zčásti kvůli stavbě přehrady, kterou fungování elektrárny vyžaduje, zčásti vymezena jako ochranné pásmo kolem elektrárny, ve které nesmí zůstat žádní obyvatelé. A i když je to boj, o kterém čtenář, a snad i podvědomě i hlavní hrdinka Hanka, od začátku tuší, že nebude bojem, ve kterém bude stát na straně vítězů, nedá se říct, že by byl bojem úplně prohraným, neboť už samotná vzpoura a spojení se několika přátel proti státní moci je malým vítězstvím.
Tak jako je román vystavěn ve dvou časových rovinách, tak je možno uchopit i dějovou linii, jež je tvořena osobním a rodinným životem Hančiným, který se proplétá s drancovanou krajinou přírodní i společenskou. Hanka se vzpírá svému otci, kterému nerozumí. Stojí při svém bratrovi, který má s otcem tak vážné neshody, že odchází z domova a posléze skončí bratr Honza i ve vězení.
V románu je tak v jeden celek spojena krize rodiny, vesnice i krajiny. Jestliže ekologii primárně chápeme jako vědu o vztazích mezi organismy a mezi prostředím, mohli bychom s jistým nadhledem nazvat tento román i románem ekologickým, kde se jedná o vztahy rodinné, přátelské, milostné, ale i o ony vztahy k prostředí, které z nich vycházejí.
Zmíněná závažná témata autor dokázal popsat a proniknout do nich s opravdovou hloubkou, a to bez toho aniž by sklouzával do uplakaného patosu. Přestože se postupně noříme spolu s hlavní postavou,bojovnicí Hankou, do několika větších či menších tragédií a některé pasáže (např. postupné vylidňování vesnic) jsou temné jak ocelově šedá obloha před deštěm nelze hovořit o tom, že by celkové vyznění románu bylo přísně pesimistické. Chmurnému podtónu totiž ve vyváženém akordu tónů sekunduje touha a snaha po pochopení a odpuštění. Nejen po odpuštění druhým, ale i sobě, k čemuž Hanka po celou dobou směřuje.
Rybí krev se bude líbit každému, kdo má rád opravdové a syrové příběhy s hlubším podtextem, kdo čte rád knihy napsané srozumitelným jazykem, který přesto dokáže vyjádřit hlubokomyslné úvahy o podstatě našeho lidského bytí.
ukázka z knihy:
„Zavřela jsem starou knihu a s úctou ji podala panu Tušlovi. Uložil ji do zásuvky u kredence. „Píšu tam i o lidech, co už odešli a bydlí jinde. Mám adresy, vím, kde kdo ze vsi dostal byt. budu psát o všech rodácích, dokud budu vidět, dokud budu moct. je mi jedno, jestli ze mě bude bláznivej kronikář z paneláku.“
