Noc, v níž zoufale chyběla máta

Kdysi jsem si myslel, že je chataření jen nevinná zábava.

Koncem týdne necháte všechny starosti ve městě, hupnete do nějakého dopravního prostředku a už v okamžiku, kdy cítíte pod sebou sedadlo a před sebou cíl, víte, že život je fajn.

To byl ostatně důvod, proč jsem do toho vlítnul i já. Jsem bývalý polda. Můj osobní život by neposloužil jako příklad do učebnic rodinné výchovy, ale nejsem žádný dobrodruh. Mám rád klid a pohodu. Žiju si sám a dávám si sakra pozor, aby mě o můj klid nikdo nepřipravil. Protože když nemáte klid, můžete se vsadit, že pohoda zdrhne neznámo kam. A hoňte si ji pak. Ne, ne, tohle jsem už mockrát zažil. Prostě si ten svůj klid hlídám.

Moje velkoměsto leží mezi dvěma pohořími. To východní je ladné a civilizované, to západní drsné a divoké. Vy, co mě znáte, už tušíte, které pohoří mě přilákalo. Koupil jsem si chatičku na západě. Ne že by byl mezi chatařskými koloniemi obou pohoří nějaký zásadní rozdíl. To ne. Vždycky chatička, maličký pozemek a vedle hned další chatička s maličkým pozemkem a vedle další a další, dokud kolonie neskončí. Tu svoji chatičku jsem si vybral proto, že tam můžu hodit batoh na záda a během několika minut zmizet v krajině, kde člověk hodiny a hodiny nepotká živou duši. Koukáte po terénech jako stvořených pro velké vojenské operace, po lesích, po zvěři a je vám sakra dobře. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Proto jsem si koupil svoji chatičku.

A tak jsem jedno sobotní ráno stál na malé terásce před svou chatičkou, pokuřoval svou první ranní cigaretu, popíjel svou první ranní kávu a spolu s kouřem vdechoval okouzlující vlahý vzduch. Místo ptactva na mě švitořila sousedka.

Moje sousedka patří ke klasickým švitorkám padesát plus, co mají život přečtený a na všechno znají správný návod. Není to špatná ženská, ale rozhodně nepatří do kategorie dam, co by si dokázaly pohrát s mým krevním tlakem. Je tak dokonalá, přesná a rozumná, že na vás z toho jde leda deprese.

Třeba její zahrádka. Neříkám, že zahrádky v chatařských koloniích mají vypadat jako ta moje. Jediné, co mě na zahradničení totiž bere, je trávník. Jen co přijedu, startuju sekačku. Během třiceti minut srovnám všechny nejasnosti na svém malém pozemku a můžu začít pěstovat klid a pohodu. Moje drahá sousedka má zahrádku jako klícku: dokonale rozměřené záhonky, květinové truhlíky, trávníček a chodníčky. Plevel byste v její zahrádce hledali marně. Je odhalen, usvědčen a zneškodněn dřív, než měl šanci vystrčit z půdy první lístek.

Její chatička má vždy naleštěná okna, nabílené zdi, natřený plot i dřevěné doplňky. Nic nechátrá, vše je před zubem času dokonale chráněno.

Před zubem času se chrání i moje drahá sousedka. Když někde zahlédnu reklamu na dodržování pravidel plochého břicha, vždy si na ni vzpomenu. Tahle žena zřejmě dodržuje všechna pravidla a možná i nějaká další, která si ve volných chvílích sama vymýšlí. Břicho má ploché, to je fakt. Když ji pozorujete, musíte konstatovat, že její postava nevypadá zle. Je štíhlá, má to ploché břicho… No, a to je tak všechno, co vás napadne, protože pak začnete uvažovat nad tím, co všechno je schopná udělat, aby její břicho bylo ploché, a tyhle úvahy vám tlak rozhodně nezvednou.

Tak jsem si spokojeně pokuřoval, popíjel kávu a naslouchal toku sousedčiných slov, aniž bych zaznamenával cokoliv z jejich obsahu. Náhle mě cosi probralo.

Zhluboka jsem nasál kouř a začal ji poslouchat.

„Vážně je to záhada,“ švitořila blonďatá hlavička nad živým plotem. „Musí to být nějaký neznámý škůdce. Ale kde se tady vzal? Dělám všechno jako každý rok a nikde v sousedství se nic podobného neobjevuje. Najednou vadnou listy, můžete zalívat, jak chcete, schne to, až to úplně uschne. Jednou je to plamének, jednou je to rajče, jednou růže a teď mi usychá slunečnice. Chápete to?“

Zakroutila nevěřícně hlavou a spěšně se rozloučila, protože kolem našich pozemků právě kráčela nejlíp informovaná žena z celé kolonie, a moje sousedka, na to jsem mohl vzít jed, ji potřebovala pozvat na kávu.

Než jsem dopil svého ranního turka, měla ji usazenou pod svou pergolou a švitoření se rozjelo v duetu.

Sbalil jsem svůj batoh a vyrazil do vojenského prostoru, který začínal kousek za kolonií. Měl jsem jistotu, že tam na mě budou švitořit jen ptáci.

Asi to byl instinkt poldy, co mě nutilo myslet celý den na sousedčinu záhadu.

Večer jsem nemohl usnout. Nevím, jak vy, ale já trpím nespavostí dost často. Přičítám to svému rozháranému životu poldy. Zkouším na sebe různé triky, ale většinou nezabírají tak dobře jako prášek na spaní. Věděl jsem, že nebudu muset ráno brzy vstávat, tak jsem chvíli bloumal po chatičce a nakonec jsem se usadil venku na terásce.

Noc byla vlahá, temná a hvězdnatá, jak už noci za novu v srpnu bývají. Hleděl jsem na oblohu nad sebou a čekal, až mi z ní spadne hvězda pro štěstí. Všude kolem byl klid, jako bych byl poslední živý na této planetě.

Najednou se vzadu u plotu mihl stín. Zpozorněl jsem. Seděl jsem v hluboké tmě a oproti svým běžným zvyklostem jsem zrovna nekouřil. Měl jsem dokonalý přehled o ploše před sebou. Stín se znovu vynořil. Zaznamenal jsem, že má ženskou podobu. Než jsem si mohl cokoliv pomyslet, zmizel mezerou v živém plotě. Proplížil jsem se k plotu a pozoroval sousední pozemek. Ženská postava se sklonila nad jedním z dokonale vyměřených sousedčiných záhonů. Chvíli zůstala skloněná, pak se plaše rozhlédla kolem sebe a zamířila znovu k mezeře v plotě a tudíž i na můj pozemek. Lehce jsem se přesunul k místu, kde se měla vynořit. Než bys řekl švec, držel jsem ji pevně v náruči. Nevykřikla, jen zhluboka vzdychla a obrátila ke mně obličej. Mé sevření málem povolilo. Pokud jste někdy svírali za temné noci v náruči ženu, která vám běžně dokázala zvednout tlak i ze vzdálenosti padesáti metrů, pochopíte mě. Držel jsem v náruči sousedku odnaproti. Padesát plus, tmavé vlasy, bez plochého břicha a se spoustou předností.

„Co to má sakra znamenat?“ vypadlo ze mě a v rychlosti jsem obnovil své sevření.

„Tiše,“ zašeptala žena v mé náruči. „Ať někoho neprobudíme.“

Vzpamatoval jsem se. Tuhle situaci bych těžko vysvětloval, obzvlášť když moc dobře vím, že je tahle žena vdaná.

„Co to má sakra znamenat?“ zopakoval jsem duchaplně a definitivně povolil své sevření.

Odtáhla se a já pocítil divokou lítost.

V ruce držela jakýsi předmět. Natáhl jsem k ní ruku a ona mi předmět předala. Překvapeně jsem hleděl na nádobku s rozprašovačem.

„Co to je?“zeptal jsem se přihlouple.

„Hubič plevele,“ zašeptala.

„Cože?“

„Můžu vám to vysvětlit?“

Šeptali jsme jako spiklenci a její pohled byl vyděšený a zoufalý.

Naznačil jsem, aby mě následovala. Vedl jsem si, pravda, za velmi zvláštních okolností, na svou chatičku noční dámskou návštěvu.

Zatáhl jsem závěsy a teprve poté rozsvítil. Rozhlédl jsem se kolem a lehce zalitoval, že jsem se už dlouho nevěnoval úklidu. Abych to nějak zamluvil, zeptal jsem se, zda si dá něco k pití. Přikývla.

„Namíchal bych vám mojito,“ řekl jsem, když jsem nalíval do sklenic bílý kubánský rum. „Došla mi ale máta.“

Opravdu jsem v tu chvíli zoufale toužil po svazečku máty. Mojito míchám výborné a chtěl jsem se před tou ženou něčím vytáhnout. Byla celá v černém, k tomu tmavé vlasy a kolem sebe cosi, co vás navždy zbavuje myšlenek na pravidla plochého břicha.

Vděčně hmátla po skleničce s rumem a napila se.

„Asi si myslíte, že jsem se zbláznila,“ řekla po chvíli.

Kdyby se na mě podívala, zjistila by, že v téhle chatičce není jediná, kdo právě teď blázní.

„Nesnáším vaši sousedku,“ spustila, když se znovu napila. „Manžel mi ji už roky předhazuje. Její zeleninu, květiny, záhonky…“

Hleděl jsem na ženu, která občas vstupovala do mých snů, a nevěřil tomu, že něco takového může někdo buzerovat kvůli pravidlům plochého břicha.

„Nenávidím ji,“ řekla žena a já se zachvěl. „Koupila jsem si letos prostředek na hubení plevele. Občas se protáhnu vaším plotem na její pozemek a něco postříkám. Dávám si pozor, abyste tady nebyl.  Dnes ale… Přinesla manželovi okurky. Když jsem mu je strouhala do salátu, měla jsem co dělat, abych mu tam ten hubič nepřimíchala. Já jsem prostě musela,“ upřela na mě hluboké oči. „Neříkejte to nikomu, prosím.“

No, co byste udělali na mém místě?

„Přestanete s tím?“ zeptal jsem se pitomě.

Přikývla a už se na mě nepodívala.

Náš večírek skončil. Dopila, rozloučila se a mezerou v plotě tiše zmizela.

Ráno jsem přede dveřmi našel velký svazek čerstvé máty.

Namíchal jsem si k snídani mojito, umím fakt dobré, a zadoufal jsem, že soused odnaproti ještě někdy vydusí svou ženu natolik, aby mi zase mohla vběhnout za tmavé letní noci do náruče.

Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz

 

Reklama
SDÍLET