Muž z ostrova Lewis

Podmračená obloha, větrem ošlehaná skaliska bičovaná mořským přílivem spolu s kamenitou půdou tvoří základní kolorit místa zvaného ostrova Lewis. Jakoby drsné přírodní podmínky předurčovaly, že se na tomto temném místě něco stane nebo snad už i stalo? Uvařte si čaje, posaďte se do pohodlného křesla, zachumlejte se do kostkované deky, vezměte si do rukou tuto knihu a rázem se přenesete do kraje rašelinišť a romantických útesů, jež jsou obývány tvrdými ostrovany.

Na ostrově Lewis je nalezeno tělo mladého muže, které zůstalo dokonale zachované díky tomu, že jej zakonzervovala všudypřítomná rašelina. Kdo byl tento muž, kdo, kdy a proč jej zavraždil, jsou 4 základní otázky vznášející se nad nejen nad ostrovem, ale i v mysli bývalého detektiva Fina Macleoda. To jsou základní výchozí body vynikající britské detektivky spisovatele Petra Maye, z jehož pera tento příběh spřadený z několika lidských osudů vzešel.

Nevyřešená vražda je pro Fina příliš lákavým soustem na to, aby dokázal nečinně přihlížet vyšetřování. Pouští se tak do pátrání na vlastní pěst. Fin Macleod, který na ostrov zavítá po prožité osobní tragédii (smrt dítěte a následující rozvod), se vrací do krajiny svého dětství, kde se znovu sbližuje s dětskou láskou Marsalii Macdonaldovou. O pár stránek později se ukáže, že rodina Marsalii má zatím blíže nezjištěný vztah nejen k Finovi, ale i k oběti vraždy. Tajemná bezejmenná oběť vraždy mám totiž příbuznou DNA s Marsaliiným otcem, který však trpí demencí a není tak schopen říct, kdo by oním mužem mohl být.

Román se psán kombinací kapitol psaných chronologicky spolu s retrospektivami, které jsou záznam paměti a vnitřní řeči Marsaliina otce. Sledujeme tak dvě linie v jednom příběhu. Jedním je pátrání po identitě oběti a jejím vrahovi. Druhá linie nás přivádí do doby nelehkého dětsví a mládí starého Macdonalda. Obě linie se logicky propojí v dojemném závěru.

Román se bude líbit všem příznivcům detektivek a knih z britských ostrovů.

„Hodinová plavba z Harrisu na Bereneray uplynula jako sen. Loď lehce klouzala po zrcadlové hladně úžiny a míjela přízračné ostrůvky a skaliska, které se vynořovaly z postříbřené mlhy jako duchové. Fin stál na přídi, pevně se držel zábradlí a díval se, jak oblaka zanechávají na sinalé šedi nebe tmavé šmouhy podobné tahům štětce. Jen málokdy vídal ostrovy tak neskutečně klidné, tajuplné a éterické, bez jediné známky toho, že se touto cestou už někdy putovala lidská noha.“

Román vydalo nakladatelství Host.

 

 

Reklama
SDÍLET