Nic na světě nedokáže zaútočit na lidské city tak, jak to dokáže moře.
Obrovská masa vody magicky přitahuje. Bezbřehá mořská hladina provokuje snílky a dobrodruhy, uvolňuje duše sevřené únavou a děsí ty, kteří k životu potřebují cítit pevnou půdu pod nohama.
Moře je jako lidská psychika: vidíme jen povrch a cítíme, že někde v hlubinách je cosi, co nás fascinuje a čeho se bojíme. Moře vydává svědectví o nás samotných. Pokud jsme opatrní, moře pozorujeme s respektem z dálky, někteří z nás si nechávají věčně se vracejícími vlnami jen omývat nohy, jiní se opatrně do vln noří, další pak s nimi dovádějí. S mořem lze i splynout, dál od břehu, kde je před plavcem už jen hladina lesknoucí se do nekonečna a lidský křik pohltilo hučení vln. Zvědavci se rádi potápějí. Touha po neznámých dálkách některé z nás žene vpřed po hladině lodí, fajnšmekři po mořské hladině surfují a nenapravitelní romantici čekají na temné moře osvětlené jen Lunou v úplňku.
Setkání s mořem je vždy velkolepé. Pokud se tak stane jednou za život, je setkání ještě velkolepější. A stejně ohromující je moře i tehdy, pokud zůstává jenom snem.
