Kdo by to neznal a nevěděl, že děti jsou od přírody zlobivá stvoření? Nechtějí se mýt, strkají si prsty do nosu, jsou protivné, jsou mlsné a odmlouvají. Ano, máme to s nimi my dospělí potíž. Nejinak na tom zřejmě je se svými zkušenostmi s dětmi i slovenský spisovatel Dušan Taragel, jenž se rozhodl vyrazit do boje proti neposlušným dětem svou prudce výchovnou knihou Pohádky pro neposlušné děti, kterou u nás v českém překladu vydalo nakladatelství Host. Na Slovensku patří kniha k bestsellerům. „Dočkala se pěti divadelních zpracování na Slovensku i v České republice a vyšla také na CD, českou verzi načetla Aňa Geislerová.“
Ano, jistě všichni víte, že pohádky mají výchovnou funkci. Výchovná funkce je v této sbírce autorských pohádek dotažena téměř k dokonalosti. Myslím, že pokud si je malé děti vyslechnou, už nikdy nebudou zlobit. Strach jim to totiž nedovolí.
Pozor varování! Pokud je přečtete extrémně citlivému dítěti, možná, že začne koktat, nebo dokonce již nikdy nepromluví.
Ale teď už trochu na vážnou notu. Pohádky jsou výborně napsané, jen nejsou vhodné pro ty nejmenší, ty by mohly opravdu trochu vyděsit. Celá kniha se nese v duchu černého humoru a nadsázky a už dlouho se mi nestalo, abych se při čtení knihy smála nahlas v MHD.
Autor volí jako výpovědní formu ostrou ironii a satyru, jimiž karikuje dětské (a nejen dětské) nešvary. V každé ze svých 14 pohádek zpracovává nějakou neřest. Bere si na paškál dloubání v nose, lenivost, užalovanost, mlsnost, lakomost a mnohé další.
V každé správné pohádce se vyskytují nějaké ty kouzelné, nadpřirozené bytosti. Takovými bytostmi se tu jen hemží, ať už je to postava Kruma (blízkým příbuzným druhem je i Tmák), který odnáší zlobivé děti v pytli (odnese je někam, nikdo nevím kam a zlobivé dítě se už nevrátí), nebo postav s nimiž se setkáváme i v našem nudně reálném životě, jako je učitelka či ředitel školy. Asi si říkáte, co je na učitelce či řediteli nadpřirozeného? Vlastně nic, pokud to však nejsou hrdinové Pohádek pro neposlušné děti. V pohádkách totiž takové děti mohou být řediteli či učiteli vyloučeny ze školy třeba jen kvůli tomu, že smrdí, protože se nemyjí, nebo proto, že zlobí jiným způsobem. V reálném životě se tomu tak bohudík nebo možná že bohužel neděje.
Klasické lidové pohádky končí většinou happyendem. U těchto pohádek tomu tak není, pokud ovšem nepokládáte za happyend to, že se nakonec zmožení rodiče svých neposlušných dětí zbaví nebo jsou děti odneseny strašidlem. Dítě tak sice většinou není napraveno, ale na svou neposlušnost krutě doplatí.
Než pohádka dospěje k tomuto konci, rodiče i příbuzní malých neposluchů se snaží všemi silami s neposlušností bojovat. Mnohdy se spojí i s odborníky na neposlušnost. Potkáváme tak odborníky na lenost, odborníky na dloubání v nose (kteří se sami v nose dloubají), atp.
Nedílnou součástí knihy jsou i ilustrace Jozefa Gertli Danglára, které svou stylizací do komiksového a karikaturního charakteru knihu skvěle doplňují.
Pohádky pro neposlušné děti jsou vytištěny na kvalitním papíře a jsou v tvrdé vazbě. Zřejmě je to záměr, aby knížka vydržela i nápor zlobivých dětí do té doby, než budou vzorné a budou se ke knihám chovat slušně.
Pohádky pro neposlušné děti jsou koncipovány jako výchovná příručka. Místo úvodu je návod k použití, následují samotné pohádky, pomocný slovník, ze kterého se dozvíme např. charakteristiku již zmiňovaného Kruma a dalších důležitých postav a pojmů. Nechybí test poslušnosti, aby měl rodič možnost zjistit, jak na tom jeho dítě s (ne)poslušností je a knihu uzavírá přesvědčovací argumentář, který má napomoci tomu, aby dítě poslouchalo. Zde najdeme argumenty typu: „Když příště nepoděkuješ, upadne Ti jazyk.“ A to je ještě jeden z těch „něžnějších argumentů“.
Kniha si i na českém trhu jistě najde své příznivce a obdivovatele, ale stejně tak i fanatické odpůrce. Těmto škarohlídům a moralistům bych však doporučila, aby si uvědomili, že svět Pohádky pro neposlušné děti je jednou velkou vtipnou nadsázkou. Navíc klasické lidové pohádky vycházejí pro naše děti dosti upravené. Jejich původní verze jsou velmi syrové, plné násilí a sexuálních scén. A tak je tato sbírka pohádek ještě slabou kávou.
Napadá mě, že knihu na podobné téma napsala i autorka Ester Stará, která se v knížce A pak se to stalo! také vypořádává s dětskými zlozvyky a zlobením. Jde však jinou cestou, cestou poetičtější a cestou laskavého humoru. Je jen na nás čtenářích, který ze způsobů je nám sympatičtější a kterému dáme přednost. Já osobně jsem si přečetla obě knihy se zaujetím a ráda se budu vracet k oběma. Pokud se však budu chtít s dětmi především pobavit a zasmát, vyberu si Pohádky pro neposlušné děti.
Přidávám alespoň malou ukázku pro pobavení:
„Málokdo dnes dokáže s jistotou říci, kdy Lidka nejčastěji žalovala. Strýc Milan například tvrdí, že Lidka žalovala bez přestávky, od rána do večera. Je dokonce přesvědčený, že žalovala i ve spánku, jen o tom nikdo neví, protože všichni spali jako zabití, zmožení celým tím žalováním. Teta Máňa má jiný názor: Lidka nejčastěji žalovala, když na ni nikdo nedával pozor. Na léčení v Bardejově měl o takových případech přednášku doktor Babalo a ten už o tom něco věděl, protože, jak sám řekl, na děti je třeba dávat pozor v každém případě. Tatínek si vzpomíná, že Lidka nejčastěji žalovala, když přišel z práce. A samozřejmě když přišli na návštěvu bratranci a sestřenice. Maminka si pamatuje, že při této příležitosti vždycky napekla buchty. Bratranci a sestřenice se na ně vrhli a jedli tak hltavě, až je rozbolela břicha a museli jít na záchod zvracet, čehož Lidka využívala k žalování, protože bratranci a sestřenice jí nenechali ani buchtu. Jen dědeček si nevzpomíná na nic: je starý a v hlavě má o kolečko méně.“
Vydalo nakladatelství Host.
