Jak naplnit život něčím jiným než vysedáváním před televizí, pletením ponožek a vařením teplých večeří? Máte pocit, že takový život má být? Rozhovor s Mirkou Šimralovou (54) vás přesvědčí, že život lze žít naplno i v době, kdy děti vyletěly z hnízda. Dvojnásobná babička stíhá domácnost a zaměstnání jako každá jiná, navíc ale moderuje pořady v internetovém rádiu a ještě sem tam pohlídá vnoučátka. A když nemůžou přijet, zajede za nimi s manželem.
Mirko, abychom začali popořádku. V kolika letech jsi se vdala?
Bylo mi 19 a půl. A podotýkám, že vdávat jsem se nemusela.
V kolika letech přišlo první dítě?
Rok a půl po svatbě, takže když mi bylo 21. Přinesla jsem si vlastně nejkrásnější dárek k narozeninám, v den narozenin mě totiž propustili z nemocnice a já přijela domů s dcerou v náruči.
Kolik dětí jste na konec s manželem celkem měli?
Tři.
Jak sis užívala roli matky?
Dneska by se řeklo na plný pecky, já bych řekla, že jsem byla rodič na druhou. Manžel totiž jezdil do zahraničí jako řidič, a tak veškerá všední starost a péče zůstávala na mě. Samozřejmě nelituju. Byly to nejhezčí roky, a když je mi ouvej, vzpomínám na to. Samozřejmě to ale nebyly jen hezké chvíle, občas jsem měla chuť se vším praštit a utéct. Celkem jsem strávila na mateřské dovolené devět let. Do práce už jsem se potom vyloženě těšila. Mezi lidmi je to přece jen něco jiného.
Do jakého zaměstnání jsi nastoupila?
Jako prodavačka v samoobsluze.
A děláš ji dodnes?
Ano, je to těžká a nedoceněná práce, ale zároveň práce mezi lidmi, to je pro mě rozhodující.
Kdy a jak ses tedy stala moderátorkou?
Jak dlouho máme na rozhovor?! (Směje se) Vlastně to byla životní náhoda, občas se stane, že vám osud postaví do cesty volbu. Asi před třemi lety mě moje nejmladší dcera seznámila se svými přáteli, kteří s ní pracovali v internetovém rádiu. Duší rádia byl a je Luboš, který je mimochodem i pusou rádia. Hlavou je Honza, který víc přemýšlí, rozhoduje o směřování a dodává spoustu nových podnětů. A tihle dva mladí sympaťáci se smluvili a rozhodli se, že můj život převrátí vzhůru nohama.
Bylo to snad proti tvé vůli?
Ne to v žádném případě. Ale můj život, po tom, co si nejstarší dcera a prostřední syn našli partnery a odstěhovali se, začínal připomínat stereotypní časovou smyčku. Práce, vaření, umytí nádobí, pečení, televize a pletení v křesle s brýlemi na nose. Když se na to zpětně dívám, připadá mi to skoro k neuvěření a zároveň k smíchu, že jsem už pomalu vypadala jako ovčí babička. I když už vlastně jsem dvojnásobná babička a v tu dobu jsem očekávala narození svojí první vnučky. A právě v tu dobu přijeli pánové Luboš a Honza na návštěvu, při které jsme si příjemně popovídali a potykali si. Aspoň jsem si nepřipadala tak stará. Nabídli mi návštěvu na oplátku. Pozvali mě k nim, to jsem nevěděla, že přízemí svého domu obětovali, aby vytvořili internetové rádio. Tehdy jsem ani moc nerozuměla internetu. A když jsem přijela na návštěvu, ukázali mi svoje studio, kde si člověk pořád připadal jako doma, na návštěvě, a když mně pak nabídli, ať to zkusím nanečisto, jen tak říct něco do mikrofonu, brala jsem to jako legraci a nechala se vyhecovat. To už mě Luboš měl ve svých osidlech. Zkusila jsem něco nového, chvíli trvalo, než mě přemluvili, abych to zkusila „na ostro“. Ale nejsem srab, nakonec jsem překonala strach a šla to zkusit.
A výsledek?
Výsledek byl, že jsem měla zvýšený cukr v krvi, krevní tlak neměřitelný a žaludek o velikosti hrachu. Někdo se věnuje adrenalinovým sportům, já jsem si dopřála adrenalin za mikrofonem.
Co následovalo?
Řekla bych velký třesk. (Srdečně se směje.) Naučila jsem se zvládat techniku, zkrotila jsem vlny internetu na netbooku, který jsem si pořídila, a začala jezdit do vysílání častěji. Najednou nebylo tolik času na pletení a zkoušení nejrůznějších receptů. Mám ale raději frmol než stojaté vody.
Co na to rodina?
Rodina, no museli si zvyknout. Vědí, že umím být tvrdohlavá jako mezek, a když jsem našla nový druh zábavy mezi mladými lidmi, šli některé věci stranou. Ale ne snad že bych je zanedbávala. Jen už jim neupletu dvacatery ponožky. Jsem ráda, když stihnu vnučce svetřík na zimu. Samozřejmě ale běžný chod domácnosti stíhám. A co nestihnu já, dodělá manžel. Musí taky přispět k chodu. (Usmívá se.)
A propo mezi mladými, nežárlil manžel?
Kdepák, naopak. Pochopil, že za tu řadu let péče o rodinu a především děti si zasloužím mít také svého koníčka.
A jak reagují lidé z okolí? Co například v práci říkají?
Občas si asi myslí, že jsem blázen. Večer rychle sednu do auta, manžel mě vyzvedne, jedu se osprchovat a pak tradá směr Roudnice. Ale jinak nic neříkají, taky si zvykli.
Myslíš, že ti závidí?
To byste se měli zeptat jich. Myslím ale, že ne. Protože si to nikdy nevyzkoušeli. Navíc nejsem placená a zřejmě mají pocit, že dokud nebudu na komerčním rádiu typu Evropa 2, jsme stejně jen parta bláznů. Já bych ale stejně nechtěla jinam než na Fénix rádio. Plně mi vyhovuje jeho styl. A i když nejsem placená, mám z toho větší požitek než z práce. Možná, že kdybychom dostávali honorář, přestalo by nás to všechny bavit.
Takže jste skutečně dobrovolníci?
Od letošního srpna vysíláme přes portál AB radia a Fénix rádio se stalo podnikatelskou aktivitou ředitele Honzy, ale je to spíš proto, abychom eventuelně vydělali na techniku a umožnili rozvoj a vylepšení rádia. Chystáme ale i koncerty a spolupracujeme s různými neziskovkami. I to se mi líbí, že nejde jen o peníze. Naše rádio má duši.
A je tedy něco, co ti rádio vzalo?
Čas. (Směje se.) I když mi vlastně nevzalo ani ten, jenom trávím volný čas jinak a jsem za to vděčná. Někdo si možná řekne, že už mu mezi vařením, hlídáním a uklízením nezbývá na nic jiného čas. Tak to ale není. Musíte si říct, že i vy chcete dělat něco, co vás baví, a pak si čas uspořádáte podle priorit. To se vám pak líp dýchá, máte se na co těšit. Je to vlastně osvobozující, umět občas říct ne. A tohle mě rádio taky naučilo.
Jak dlouho plánuješ pracovat v rádiu?
Dokud dokážu kliknout myší, spustit mikrofon a srozumitelně mluvit…nechci počítat léta, mně začal plynout čas jinak.
Doporučila bys lidem, aby zkusili zažít něco jako ty? Vyzkoušet si druhou stranu a sednout si za mikrofon?
Rozhodně. Je to totiž báječný koníček, při kterém se naučíte spoustu nových věcí a zároveň si užívám zábavu s fajn lidmi. Scházíme se i na silvestra, přejeme si k narozeninám, je to taková druhá rodina.
Děkuji ti za rozhovor.
Také děkuji a sledujte www.fenixradio.net. (Směje se.) To už je nemoc z povolání, zpaměti znám i ICQ do vysílání a nick na Skype. Tak ahoj.
JKH 2012 (zdroj: Fénix rádio)
