Láska

Stanislav prudce předjel tři auta a zařadil se znovu do svého pruhu. Autem duněla rocková hudba osmdesátých let a Stanislav soustředěně žvýkal mátovou žvýkačku. Řídil nejen svůj passat, ale i svou firmu a svou rodinu. Přesně, rázně, promyšleně. Passat byl spolehlivý, firma výkonná a rodina funkční. Pro spolehlivé auto potřeboval peníze, pro výkonnost firmy inteligenci a rozhodnost, pro funkčnost rodiny potřeboval vše. Peníze, inteligenci, rozhodnost a taky vytrvalost.

Stanislavův nejmladší syn Václav vykazoval výborné předpoklady pro zapojení do firmy. Bylo mu teprve dvanáct let, ale byl inteligentní, uvážlivý, dynamický a měl rád peníze. Stanislavovy starší děti šly cestami, kterým nerozuměl, ale Stanislav jim to umožňoval. Občas v něm na povrch vyplaval formou hněvu žal nad tím, že firma, kterou vybudoval, nebude mít svého budoucího majitele v rodině, ale většinou Stanislav respektoval realitu. Než firmu předat dětem, které jí nerozumí, bude lepší prodat ji. Jednou. Stanislav se nerad živil planými nadějemi, ale zdálo se mu, že Václav by jednou firmu převzít mohl…

Stanislavův passat vjel branou na pozemek kolem domu Stanislavovy rodiny.

Stanislav vystoupil z auta. Učinil tak svižně, přestože ho bolela záda. Ze zadního sedadla vzal aktovku a zamířil k domu. Mezi všemi dokumenty v aktovce byl účet, který ho dnes extrémně rozladil. Jeho nadějný dvanáctiletý syn výrazně překročil limit pro odesílání sms zpráv. Kdyby jen to. Jedna z odeslaných sms byla v hodnotě dvou set korun. Stanislav řídil rodinné i firemní finance v ukázněných limitech. Nadlimitní chování ho dovádělo k nepříčetnosti.

Překročil práh domu a zamířil k dětským pokojům.

„Václave, pojď ke mně,“ houkl bez pozdravu na syna a zamířil do své pracovny.

Vytáhl z aktovky účet za Václavův mobil.

Václav se objevil ve dveřích pracovny. Stanislav mu podal účet.

„Jak mi to vysvětlíš?“

„Co mám vysvětlit?“

„Tu esemesku za dvě stovky!“ vyštěkl Stanislav.

„Já… Já nevím…“

„Co nevíš?“ zařval Stanislav. „Ty nevíš, kam posíláš zprávy?“

„Vím, ale…“

„No,“ zavrčel Stanislav výhružně.

„Já jsem potřeboval něco zjistit.“

„A co jsi potřeboval za dvě stovky zjistit?“ zeptal se Stanislav jízlivě.

„Já…“

Václav rozpačitě mlčel, žmoulal nohavice svých kalhot a upřeně hleděl na Stanislava. Jeho velké tmavé oči se stále zvětšovaly a tmavly.

„Co jsi potřeboval vědět za dvě stovky?“

„To je takový web, tam se zadají informace a…“

„Jaké informace?“

„Jména a příjmení.“

„Co jsi potřeboval vědět?“

Václav se nadechl.

„Potřeboval jsem vědět, jestli se k sobě s Žanetou hodíme.“

„S Žanetou?“

„S Žanetou Jiránkovou.“

Stanislavovi poklesla čelist.

„A co ses dozvěděl?“

„Sedmdesát pět procent,“ zašeptal Václav.

„Sedmdesát pět procent,“ zopakoval Stanislav a zničeně usedl na židli.

Zahleděl se do velkých tmavých očí svého syna a nevěděl, co říct.

Povídka Evy Tvrdé

Reklama
SDÍLET