Vydali jsme se do Hornického muzea OKD Landek, abychom získali informace o tom, jak se v minulosti pracovalo v dolech. Zajímala nás především bezpečnost práce. Rozhovor nám ochotně poskytli bývalí hornící Jiří Klučka a Roman Krzák, kteří i vám přiblíží život v důlní šachtě.
Jak moc se dodržovala bezpečnost práce v dole?
Kdysi se na bezpečnost strašně dbalo a tvrdě se šlo po každém, kdo nedodržoval předpisy. Takoví lidé byli stíháni a nebylo možné, aby se bezpečnost nedodržovala.
Myslíte si, že dneska už to tak neplatí?
Určitě ano. V dole musí být zodpovědnost, protože když jeden zklame, tak ohrožuje další spoustu lidí.
A co samotní horníci? Nezevšední jim bezpečnostní opatření natolik, aby si řekli: “To je zbytečná byrokracie, toto nemusím dodržovat.”?
Myslím si, že ne. A pokud ano, tak je třeba ho zavčasu vzpamatovat (smích). Hazardér neměl v kolektivu šanci. Navíc za tu směnu bylo tolik nebezpečných úkonů, že se kdykoliv mohlo stát neštěstí. Takže ke všemu se musejí používat ochranné pomůcky. Například rukavice, ochranné brýle při sekání, respirátory, ucpávky do uší. To všechno pomáhá. Sice je pravda, že někdy jsou podmínky takové, že museli horníci chodit třeba nazí, což bylo samozřejmě zakázané, protože stačí jakýkoliv drát a hned je z toho tržná rána.
Která práce byla v dolech nejnebezpečnější?
Tak všechno bylo riskantní, ale kdysi se do země zabíjely hydraulické stojky, které podporovaly strop v nízkých rubáních. To byla asi nejnebezpečnější práce, protože horník pracoval se zatloukací pistolí a snadno mohl přijít o prsty, nebo si “přicviknout koule”. (smích)
Jaké byly nejčastější úrazy v dolech?
Asi prsty. Často si je havíři rozdrtili při zabíjení trámů a vzpěr. Taky občas rozbité hlavy a zranění způsobená sesuvy kamení a uvolněním stropu. To sice ne tak často, ale když se něco takového stalo, tak to stálo za to. Častější byly pády po cestě. Uklouznutí, zakopnutí na kolejích. V dolech je velká vlhkost, takže všechno strašně klouzalo a byly z toho vyhozené kotníky, kolena.
Nedávno jsem slyšel, že v Paskově místo důlních vozíků používali přepravní pásy, aby se dělníci dostali na stanoviště.
To už se jezdívalo kdysi. Už v padesátém devátém roce, když jsem pracoval na Stachanovu, byla povolena jízda lidí po páse. Vždycky po ukončení směny nás převáželi. To zas někde objevili Ameriku a dělají z toho hrůzu, že se horníci vozí. V zásadě je sice jízda na dopravnících všeho druhu zakázána, ale na některá místa se dá špatně dostat. Nicméně každou takovou cestu provázela velká řada bezpečnostních opatření.
Vy už sice nějaký ten pátek v dole nepracujete, ale myslíte si, že dneska jdou dostatečné investice do důlní bezpečnosti?
Určitě. Teď existuje bezpečnostní program POP 2010, kdy kupují sekce, například v Karviné, které bez problému udrží otřesy podloží. Věřím tomu, že když do toho investují takové peníze, protože jedna sekce stojí asi šestadvacet milionů a váží dvaadvacet tun, tak to má smysl. Navíc se kupují moderní stroje na dobývání uhlí.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Jakubem Malchárkem, čímž mu tímto děkuji.
