Kdo nepíše detektivky, je mrtvý!

V poslední třetině 20. století se mohlo zdát, že se žánr detektivky nemá kam rozvíjet a že zanikne. Trhu s detektivkami dominovala slavná jména starých dobrých klasiků a v dalších liniích pak díla, která více či méně úspěšně klasiku ctila a napodobovala.

Detektivka se stala natolik oblíbenou četbou, že alespoň jednu detektivku se pokusil napsat i mnohý literární kritikou respektovaný autor. Můžeme připomenout například slavnou detektivku ze středověku Jméno růže, kterou napsal renomovaný italský spisovatel a historik Umberto Eco nebo detektivku Kdo zabil Palomina Molera? nositele Nobelovy ceny za literaturu Maria Vargase Llosy. V našich českých podmínkách zaujaly třeba detektivky Josefa Škvoreckého, který byl velkým milovníkem a znalcem knih anglické detektivní školy.

Na úplném konci 20. století se v detektivním žánru stalo něco neslýchaného: zrodil se nový typ detektivky, který na počátku nového tisíciletí naprosto ovládl knižní trh.

Nová detektivka vznikla v severských literaturách. Jedním z jejích významných rysů je to, že nemá svého slavného detektiva. Žádný Holmes, žádný Poirot, žádný Marlowe. Detektivem bývá nejčastěji policista, ale velmi často se objevuje také policistka. Vraždu však může objasnit i detektiv-amatér. Postava detektiva v severské detektivce není typizovaná. Může jím být cynický alkoholik se záhadnou minulostí, ale i matka několika dětí žijící ve funkční rodině.

Co tedy dělá severskou detektivku samostatným žánrem?

Nejcharakterističtějším rysem je to, že vedle průměrných autorů se žánru tzv. severské detektivky věnují i autoři vskutku vynikající, a tak severská detektivka není jen prostou detektivkou, na struktuře detektivní zápletky čtenář najde skutečný román. Směrem ke kvalitní literatuře detektivku posunul již v polovině 20. století Američan Raymond Chandler, severští autoři pak tento proces na konci 20. století završili.

Severská detektivka vychází z tradic severského románu, jehož silou byla sociální témata, syrově kritický přístup k současnosti a vztahy mezi pohlavími. Severská detektivka se věnuje i existenciálním otázkám, v řadě knih hraje důležitou úlohu mytologie a zcela zásadní ingrediencí severských detektivek je brutalita a zlo.

V roce 2012 švédští čtenáři zvolili za nejlepší švédskou detektivku všech dob rozsáhlý román Černá voda. Jeho autorkou je Kerstin Ekmanová, narozená v roce 1933. Černá voda vyšla v roce 1993 a stala se průlomem. Román získal řadu cen a byl přeložen do většiny evropských jazyků. Český čtenář se s knihou mohl seznámit až po dvaceti letech, tedy v roce 2013.

Na Černé vodě si můžeme ukázat některé rysy severské detektivky.

Román je velmi obsáhlý, české vydání má přes 500 stran. Základem příběhu je brutální vražda na švédsko-norském pohraničí, v prostředí, které tvoří drsná příroda a konzervativní, zaostalé společenství švédského venkova. Hrdinové románu jsou obyčejní lidé, tápající a obtížně hledající svou životní cestu, na venkově platí tvrdá pravidla určovaná agresí a otupovaná alkoholem.

Autorka v Černé vodě nic neidealizuje. Občas se zdá, že některou z postav vede směrem, se kterým sympatizuje, že někde existuje řešení, že někde žijí lidé spokojení se životem. Tento pocit je však bezbřehá iluze. Nic není uspokojivé, vše je ve vzájemném konfliktu, každá pravda je jen iluzí, kterou rozbíjí pohled z jiného úhlu.

Černá voda je román mnoha vrstev. Všemi však prostupuje autorčin pohled na zlo:

„Zůstalo to mezi nimi jako otevřená otázka. Jestli člověk může nahlédnout do vlastní temnoty a jestli to dokonce není jeho povinnost. Nebo jestli tu temnotu přivolá a přisvojí si ji, když si ji hýčká.“

Nejotřesnější pasáží románu je přiznání starého básníka, který tvrdí, že za určitých okolností by i on sám byl schopen brutálního zločinu.

V Černé vodě, tak jako v severské detektivce všeobecně, čtenář nenalezne žádnou útěchu. Autoři tohoto žánru, ať už se odehrává děj na venkově nebo v prostředí nejmodernějších velkoměst, v sobě pěstují smysl pro probuzení nejtemnějších strachů a představ, navozují atmosféru všudypřítomného zla a ubohosti lidské společnosti. Velikost a hloubka lidství je měřena schopností přiznat v sobě zlo.

Severská detektivka dokázala, že žánr detektivky nezanikl, a dává naději, že někdy v budoucnu se detektivka znovu aktualizuje vznikem nového typu.

První detektivku napsal v roce 1841 E. A. Poe a bylo to tehdy dílo ojedinělé. Dnes se v severské literatuře říká, že kdo nepíše detektivky, je mrtvý. Zdá se, že se tomuto dříve opovrhovanému žánru opravdu dobře daří, a můžeme se jen dohadovat, jakou podobu bude mít v budoucnu. V to, že by detektivka zanikla, věří zřejmě málokdo.

Eva Tvrdá
www.evatvrda.cz

Reklama
SDÍLET